Autor: Jodi Picoult
Orig. název: Storyteller
Rok vydání: 2014
Počet stran: 512
Nakladatelství: Ikar
Překlad: Ivana Nuhlíčková
Oficiální anotace: Sage pochází z rodiny s židovskými kořeny a její babička přežila holocaust. Ona sama se snaží vyrovnat s jiným traumatem – se smrtí matky. Na skupinové terapii se seznamuje s devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Tíží ho svědomí, přirozenou smrtí se mu však zemřít nedaří. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech. Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje úřad pro vyšetřování nacistických zločinů a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže – byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi? Kontroverzní brilantní román o vině a trestu americké bestselleristky Jodi Picoultové
Můj názor:
Jsou knihy a knihy. Jsou romány, které přečtete jedním dechem, vžijete se do postav, prožíváte jejich očima děj a cítíte, že nějakým způsobem jste spřízněni s hrdiny a hrdinkami.
A jsou romány, které když čtete, musíte si dávat pauzu, rozdýchat to, nechcete se vcítit do hrdinky, protože máte strach, co bude na dalších stránkách následovat. Nemůžete uvěřit, co je tam psáno, nemůžete věřit, že někdo dokáže tyhle slova dát na papír tak bravurně, ale to byl příběh se silným zážitkem. A přesně tohle je ta kniha.
Je to naprosto silný příběh. Je to něco, co jsem nečekala, něco, co mě srazilo na kolena.
„Anus mundi,“ prohodím. „Nikdy jsem o tom neslyšela.“ Josef se zasmál. „Byla o jen přezdívka. Určitě znáte něco z latiny, ne? Znamená to prdel světa. Ale vy to místo znáte zřejmě spíš pod názvem Osvětim.“
Možná mám nějakou zvrácenou úchylku, ale ráda čtu příběhy s tématem holocaustu, nacistů, koncentračních táborů a to z toho důvodu, že ty zvěrstva, které se tam odehrávaly si jen tak nedokážu představit, ale po přečtení je mi naprosto jasné, co to byly za zrůdy, které mohly něco takového způsobit, jak takto mohli zacházet lidé s lidmi? Nikdy mi to hlava nebere a potom se zamyslím, kolik zla je stále mezi námi a říkám si, ať si to ti, kteří jsou mimo přečtou, třeba jim hromada věcí dojde. Ale třeba taky ne. Kdyby byl svět normální, žilo by se fajn, a to přece nám není souzeno 🙂
„Mohou mi vzít domov,“ řekl. „Mohou mi vzít peníze, manželku i dítě. Můžou mě připravit o živobytí, o jídlo – a,“ tehdy se jeho hlas zachvěl, „o vnoučka. Ale nemohou mi vzít mé sny.“
V této knize je skvěle, nenásilnou formou popsáno, jak koncentrační tábor vypadal vevnitř. Díky Sage a její babičky, se ocitáme v srdci příběhu, kde láska a rozum jdou stranou, uhýbají před nenávistí, zlobou a silou. Když čtete řádky knihy, nevěříte vlastním očím. Já docházela vždy k bodu, kdy jsem knihu musela, byť jen na pár minut odložit, rozdýchat to, potom se o část textu podělit doma, kdy i přítel žasnul a koukal na mě s otevřenou pusou.
Nebudu v žádném případě popisovat děj, nebudu ani ze sebe dělat citlivku, protože já u knihy nebrečela jako jiní, ale určitě jsem lapala po dechu, protože jsem nevěřila tomu, co čtu! Vím, že je to román, napsaný skvělou spisovatelkou, ale cítím, že je to zároveň pravda, je to tak silný příběh, že to nemůže být ani jinak, tohle by někdo nevymyslel.
A konec knihy? Dámy a pánové, já přestala dýchat, rozklepaly se mi ruce a musela jsem se uklidnit, než jsem si zde sedla, abych se s Vámi podělila o mé zážitky z této výborné knihy.
Proto říkám, přečtěte si ji. Kniha opravdu stojí za to, je napsaná určitou lehkostí, čte se skvěle, ale nečekejte žádný laskavý román. Je to román, který Vás osloví, který Vám může vytrhnout srdce z těla, který Vás nenechá spát. Skvělý.
Hodnocení, neváhám a všude uvádím maximum.
A rozloučím se další, zároveň mou poslední citací z knihy, ať máte představu, že opravdu to nebyla sranda..
“ … V místech, kam se dostal sníh, jsem měla téměř omrzliny. Ale nebylo to tak strašné jako u ostatních děvčat. Jenda z nich, která měla jen jedny ponožky, měla tak ošklivé omrzliny, že se jí malíček odlomil jako rampouch.“
DaraMegan
P.S.: Takový malý spam. Slíbila jsem, že když bude na mé fb stránce (
odkaz) 200 liků, tak bude soutěž o knihy, a né jen tak ledajaké :))
Pěkný den.
