Měsíc: Leden 2016

Autor: J. K. Rowling
Rok vydání: 2000
Počet stran: 286
Nakladatelství: Albatros
Překlad: Vladimír Medek

Brýlatý chlapec s nachovou jizvou na čele, připomínající blesk – to je Harry Potter. Od jedenácti let student čarodějnické školy v Bradavicích, kamarád Rona a Hermiony.
Já nevím, proč mám takový pocit, že popisovat něco, co úplně všichni znáte, je totálně zbytečný? 🙂

Tudíž se do toho pouštět nebudu. Ještě donedávna žila snad jen jedna osoba (když neberu lidi, kteří jsou starý ročník), která neznala Harryho. Neviděla filmy, nečetla knihy a vyhýbala se tomu, jak mohla.

Ale teď už není. Odešla… Odešla se postavit do toho houfu fanoušků Harryho, hrdě se k tomu hlásí a prohlašuje, že se ji to opravdu líbí.

Chcete vědět příběh, jak se ta osoba dokázala postavit na stranu Harryho, když do té doby byla na straně vy víte koho? (No, to teď kecám, protože vy víte koho neznala, ale byla na straně neználka, někoho, kdo neměl Harryho rád, protože pořád jen z každé strany slyšel chválu a takové hromadné „akce“ ten člověk opravdu nemá rád!)
Možná i proto na truc to nečetl…

Povím vám tedy jak to začalo….
Ten člověk četl Magisterium od Holly Black a Cassandry Clare. Je to o čarodějích, je to o mladých lidech. Je to moc příjemná série. A jeho veeeeeelmi dobrá kamarádka, mimochodem majitelka blogu Střípky příběhů, jej začala prosit, ať zkusí HPčko, že se mu to musí líbit, protože je to jako Magisterium, jen asi milionkrát lepší. A že to pro ní musí udělat, jestli ji má rád, aspoň první díl, aspoň kapitolu… A stále takto se do toho člověka navážela, až člověk povolil a otevřel knihu…

Pak si ten člověk řekl, že byl idiot :)) Protože se mu kniha moc líbila, sice nebude ihned vyhledávat filmy, bude díly prokládat jinýma knihama, nebude si kupovat HPčkovské omalovánky, ale ty knihy přečte. Všechny díly.. A kdo ví, možná jednou dojde i na filmy. Ale teď může s klidným svědomím říct, že má rád Harryho Pottera! A Hagrida! Toho nejvíc asi. Ten je naprosto kouzelnej! 🙂

A chcete vědět, kdo byl ten divný člověk, který nechtěl HP číst? ——–
———-
———-
JÁ—-
DARAMEGAN—-
———
——-
………

A tímto se přiznávám, přidávám se k houfu fanoušků HP (byť jen knihového). Danuško, máš to u mě! :))) :***

Mějte se hezky,
Daramegan

Autor: Linda Castillo
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: MOBA
Počet stran: 312
Orig. název: Pray for Silence
Překlad: Lenka Faltejsková

V městečku Painters Mill v Ohiu tvoří zhruba třetinu obyvatel amišové, pro něž je typický prostý a mírumilovný životní styl bez vymožeností civilizace. O to větší šok vyvolá, když se na farmě amišské rodiny Plankových najde sedm mrtvých těl. Někdo zavraždil celou rodinu, dcery Annie a Mary byly navíc surově mučeny a pohlavně zneužity. Případ je svěřen náčelnici místní police Kate Burkholderové…

Kate je přibližně 165cm vysoká, štíhlá, 31 let stará náčelnice u policie v Painters Mill a taky bývalá amiška. Z komunity se rozhodla odejít někdy po 16ti letech, protože… Prostě proto. Musela.. A vlastně i chtěla. Díky jejímu odchodu taky dělá, co dělá. Chytá vrahy, zloděje, kriminální živly. Je šikovná a má velkou budoucnost. Tohle jsem v průběhu čtení zjistila o ní. Udržuje vztah s Johnem, který pracuje u BCI, což je taky kriminální policie, ale v jiném městě.
Když jeden ze členů jejího sboru má noční hlídku, uslyší křik z usedlosti Planků, mezi kukuřičnými poli, mimo město a rozhodne se zjistit, co se stalo. Najde vyvražděnou celou rodinu a začíná hon. Nejdříve to vypadá, že otec rodiny všechny zabil a pak spáchá sebevraždu, ale docela rychle se přijde na to, že to bylo úplně jinak. Vyšetřování jim odkrývá neskutečné, zvrhlé a příšerné okamžiky, které zažívala celá rodina. Nejvíce jejich dcera…

Už při čtení prvních stránek jsem se musela uklidňovat, rozdýchat to, co jsem se dozvěděla a v hlavě si pořád dávala otázku, zda je možné, aby toto dílo napsala žena. Popisy vraždy, zavražděných a následky byly tak surové, kruté, hrůzostrašné, až jsem neměla tušení, jestli to zvládnu. Ale je to jen pár stránek.. Naštěstí.
Kniha je skvělá a víte proč? Netušíte, kdo je vrah. Spousta náznaků a myslíte si, že víte, ale přitom vám to na další stránce vyvrátí. A ten konec? To rozuzlení? Tohle teda ne! Ani v té největší noční můře bych to nečekala.
Autorka mne velmi překvapila. Kniha byla napínavá, pořád jsem čekala, co se ještě objeví. Co víc bude Kate potřebovat, aby se našlo, abychom porozuměli..
Navíc je tam perfektně navozena atmosféra. Když dochází k dalším hrůzám, tam blesky pročísnou oblohu, strhne se prudký déšť a pouze při osvětlení bleskem v okolí vidíme, zda tam jsme nebo nejsme sami.. Až jsem měla husinu a takový ten pocit, kdy si říkáte – neotvírej ty dveře! Prostě je neotvírej! :))

Tento thriller doporučuji všem, kteří rádi přemýšlejí nad dějem, hledají stopy a vodítka vedoucí k dopadení pachatele a jsou u vytržení, když zjistí, že to tak není. 🙂 A taky všem, kteří mají rádi, když kniha je napínavá, záživná a čte se skoro sama. Kdybych nemusela ještě otáčet stránky, tak bych byla naprosto spokojená. 🙂
Bylo to super počtení a děkuji tímto nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si po vánocích potřebujete udělat radost, a já věřím, že knih není nikdy dost, tak si ji můžete koupit přímo tady, kde máte i speciální cenu oproti obchodům. 🙂

Díky za přečtení,
Daramegan

Autor: Jessica Cornwellová
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Albatros Media – Plus
Orig. název: The Serpent Papers
Počet stran: 456
Překlad: David Petrů
Obálka: Tomáš Cikán

Barcelona, léto 2003
Tři ženy někdo rituálně zavraždil. do kůže jim vyryl podivné symboly a z úst vyřízl jazyk. Inspektor Fabregat si láme hlavu nad umělecky provedenými dopisy, které mu kdosi zanechává. Je v nich ukryto vrahovo doznání, nebo jen stopy? A zatímco celá Barcelona křepčí ve víru oslav svátku Jana Křtitele, Natalia Hernándezová, herečka a miláček barcelonské veřejnosti, umírá na schodech katedrály. Město žádá spravedlivou odplatu, avšak Fabregat se marně honí za tajemnými symboly, které zdánlivě nevedou nikam.
Barcelona, zima 2014
Vědkyně a zlodějka knih Anna Vercová na Mallorce právě objevila prastaré dopisy. Díky nim Fabregat znovu otevře vyšetřování vraždy Natalie Hernándezové. Anna luští tyto šifry, a také každá barcelonská ulička ji vede dál a dál po stopách vraha. Anna je tak blíže nejen k jeho odhalení, ale i k objevu starověkého rukopisu napsaného jazykem čarodějů a alchymistů; k Hadím listinám.

                                                               zdroj obrázku

Víte, kdo je Jessica Cornwellová? To je Dan Brown v sukních! 🙂
Na prvních pár stránkách jsem si přišla trochu mimo, protože jsem až tak nechápala, kde jsem, kdo mluví a proč. Když jsem ve své snaze pokračovala dále, došlo mi to. Všechno mi bylo najednou jasné, milovala jsem ty autorčiny vsuvky a jen jsem čekala, kdo bude vrahem, protože to jsem celou knihu ani při sebevětší snaze, nedokázala odhadnout.

Někde jsem četla názor, že kniha není vhodná pro začínající čtenáře. To já si nemyslím. Dle mého kniha je vhodná pro všechny, kteří mají rádi záhady, mystiku, báje a pověsti a Dana Browna. Protože tato kniha se velmi nápadně podobá jeho stylu. Každopádně, pokud jste čtenář, který čte jen knihy s velkými písmeny, čte jen Karla Maye a Foglara, tak ano, není tato kniha pro vás vhodná. 🙂 Pokud hledáte něco nového, neotřelého, tak ano, je pro vás ta pravá. 🙂
Některé věci se můžou u Hadích listin zdát trochu chaotičtější, ale po dočtení, třeba další kapitoly, vám i ta předchozí začne dávat smysl.

                                                                  zdroj obrázku

Když jsem stránku po stránce poznávala Annu, zjistila jsem kdo je a co „umí“, nebo spíše se dá říct, co ji trápí, tak jsem byla malinko na rozpacích. Vážně? Náměsíčnost? Mluvení cizími hlasy? Místy mi to přišlo zvláštní, přitažené za vlasy, ale v celkovém kontextu to do sebe naprosto zapadalo. Určitě ale můžu říct, že mi tato holka byla sympatická.
Když jsem knihu začala číst, byl večer a já dokonce měla strach. Pořád jsem čekala, kdy uslyším zvuky a budu mít pod postelí hada. Ten pocit se mi vůbec nelíbil. :)) A knihu odložila na ráno. 🙂 hihi :))

                                                                     zdroj obrázku

Mám moc ráda, když v knize jsou tzv. poznámky pod čarou, které dovysvětlují jevy, jež se zde objevují. Mám ráda vsuvky, které mají co dělat s historií, mýty a báje a pověsti a toho všeho je v knize dost. A to jsem si přišla na své. Kniha je rozdělena do čtyř částí, které jsou od sebe rozděleny vždy černým papírem a v každé části jsou kapitoly, které se věnují jednomu tématu tak, aby jako celek do sebe zapadaly. Kapitoly jsou krátké, což taky přidávalo na praktičnosti. Když už jsem nemohla, v klidu jsem dočetla kapitolu a mohla knihu zavřít.
A taky musím zmínit obálku – i když to skoro nikdy nedělám, tak tato si to zaslouží. Protože je naprosto luxusní. Vyražený znak, takže cítíte symbol pod prsty a obálka je velmi příjemná na dotek – jen jediná vada – jsou na ni vidět otisky prstů – takže ji mám umatlanou :))

Celkově dávám hodnocení 4/5, za těžší začtení, ale jinak se mi to opravdu líbilo. Věřím, že to je kniha, která nesedne každému, ale gurmáni si na ni smlsnou jako na jednohubce. 🙂

Co vy? Četli jste? Jste gurmáni nebo vás kniha neoslovila? Díky za každý komentář. 🙂

Daramegan

Autor: Marie Doležalová
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 264
Ilustrace/foto: Jan Hofman

Když jsem zjistila, že má oblíbená herečka z Comebacku Saša vydává knihu, byla jsem nadmíru zvědavá. Vím, že má svůj blog, ale nikdy jsem neměla náladu tam vlézt, tím pádem jsem se více a více těšila na knihu, protože mi bylo naprosto jisté, že její nejlepší a nejvtipnější, nejtrefnější články a fejetony se objeví na těch stránkách. A nemýlila jsem se. Už dlouho jsem se takto nepobavila.
Vše popisuje a vysvětluje s vtipem sobě vlastním, např. jak být moderátorem dětských pořadů mne naprosto uchvátilo, jejdamane! 🙂
Nebo když se dozvíte, že prdel není sprosté slovo. Tahle informace je velmi užitečná, no nemyslíte?

Mne, jako správného blogera už samotná anotace nalákala a věřím, že to tak má většina z vás, no koukejte: Jak v době blogové vytvořit ze svého blogu fenomén, který se pro zástupy čtenářů stane čtvrteční drogou? Jak přetavit spontánní (rozuměj úplnou náhodou vzniklý) nápad v prestižní Magnesii Literu? A jak dosáhnout toho, že vám lidi za celý rok nenapíšou jediný negativní ohlas?
Jednoduše: především nesmíte mít nic z toho v úmyslu. Právě naopak! Vy musíte jen tak mimochodem uskutečňovat sen o vlastním blogu, aniž byste si stavěli jakékoli vyšší cíle.
Pak už zbývá jen pár dalších předpokladů: důvěrně znát svět, o kterém píšete. Psát tak, aby se všichni aktéři popisovaných příhod poznali, a cítili se polichocení či pobavení, nikoli dotčeni. Musíte být vtipná a inteligentní a psát tak dobře, že vaše články vyhledávají i lidé, kteří by za jiných okolností žádný blog ani historky z hereckého zákulisí nikdy nečetli (ze zásady). A hlavně – musíte umět shodit sama sebe a dělat to s takovým šarmem a grácií, že všechny vaše chyby a trapasy budou čtenáři milovat.
Zkrátka a dobře: musíte psát jako Marie Doležalová.

No, co na to říkáte? Už toto vás nemůže nechat chladnými, chcete pochopit, co na tom je zvláštního. Co je na té Marušce tak dobrého, že její blog a její osoba mají vlastní knihu, která je navíc velmi úspěšná a hodnocení je výborné? Jakto? To zjistíte po přečtení knihy.
Velmi milé, vtipné počtení, které někteří můžou číst na jeden zátah, jiní (jako třeba já) to budou číst někdy od začátku prosince a budou to prokládat něčím jiným. Ptáte se proč jsem to tak dělala? Jelikož její fejetony jsou vtipné a a příjemné. Je pravda, když jsem ji četla dlouho, tak jsem se „přejedla“ písmenky, ovšem, když mi bylo ouvej, nic mne nebavilo, vzala jsem knihu opět do ruky (čti čtečku do ruky) :)) a hned jsem měla lepší náladu. Pobavila jsem se a zjistila jsem, že takto mi to vyhovuje. Tak cca 20 stránek denně a měla jsem permanentně dobrou náladu a vyhovovalo mi to. 🙂

                                                                   zdroj obrázku

Je mezi vámi někdo, kdo Sašu nezná? 😀 Věřím, že ne. Ale pokud by nááááhodou tady někdo takový byl, tak vězte, že se narodila v Karviné a ZŠ absolvovala v Trutnově. Maturovala v roce 2007 na hudebně dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Byla členkou souboru Strašnického divadla a hrála ve svém vlastním muzikálu Krysy.
Je členkou hudební skupiny Olats otesoc (pozpátku Coseto stalo), jejíž základ tvoří spolužáci z konzervatoře.
Marie Doležalová píše blog Kafe a cigárko o životě herečky, který získat Literu za blog roku v rámci cen Magnesia Litera 2015.

                                                                     zdroj obrázku

Pokud jste zvědavi, jak to tedy všechno v knize je, kdo je Maruška, jaká je, tak určitě si vezměte knihu Kafe a cigárko a pusťte se do ní. Zlepší vám náladu a budete se bavit. 🙂

Štastný nový rok všem 🙂
Daramegan