Černé lekníny – Michel Bussi

Autor: Michel Bussi
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2017
Počet stran: 383

„Řeknu vám, co chci tak úporně najít: je to obyčejná krabice, velká asi jako krabice od bot, plná starých fotografií. Vidíte, není to nic originálního. Četla jsem, že dneska si můžete celý život ukládat fotky na USB velikosti zapalovače. A já hledám krabici od bot. Až vám bude přes osmdesát, budete hledat ve svém harampádí maličký zapalovač. Držím vám palce. Tomu říkám pokrok.“

I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Kdo zabil školáka, starého malíře a úspěšného očního lékaře? Kam zmizely obrazy z Monetova domu, zejména Černé lekníny, o nichž se povídá, že je slavný malíř namaloval těsně před smrtí? Policistům znesnadňuje vyšetřování mnoho matoucích stop, zamlčovaných faktů, ale také láska a ničivá vášeň. Uprostřed dění, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, jsou tři ženy: velice talentovaná jedenáctiletá dívka, nebezpečně svůdná učitelka a stará vdova, která všechno pozoruje z věže svého mlýna. Pouze ony znají pravdu. Co všechno skrývají?

Michel Bussi je aktuálně nejčtenější francouzský autor. Narodil se v roce 1965 v Louviers. Začal psát už v devadesátých letech, ale trvalo celou jednu dekádu, než prorazil s knihou Code Lupin (Kód Lupin, 2006). Následovaly další úspěšné detektivky a v roce 2011 vyšel román Černé lekníny (Nymphéas noirs, česky 2017), který získal mnoho ocenění. O rok později z něj další kniha, Vážka (Un avion sans elle, česky 2016), učinila jednoho z nejprodávanějších francouzských autorů, jeho knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků. Bussi působí také jako profesor geografie na univerzitě v Rouenu.

 V příběhu jsou hlavní tři postavy. Tři ženy, tří generací. Nemají nic společného krom místa, kde bydlí. Giverny je malá vesnice, která se proslavila díky Monetovi, jenž ji měl za domov a vytvářel zde svá úžasná díla. Poté, co umřel, navštěvují vesnici tisíce turistů, prochází se monetovskou zahradou, okukují jeho růžový dům a přemýšlí, kde seděl a jak se mohl tvářit, když maloval.
Do Giverny dorazí nový policejní inspektor a v době jeho příchodu je nalezeno tělo mrtvého muže. Kdo a proč jej zabil zrovna takovým způsobem? Nejen, že musí najít odpovědi na tyto otázky, taky se začne hovořit o „ztraceném“ obrazu černých leknínu od Moneta a aby toho nebylo málo, vše komplikují i mezilidské vztahy, jako je touha a chtíč.
Inspektor má po bodu svého zástupce, který se snaží vše korigovat a vyřešit, a jestli se jim to podaří, to si už musíte přečíst.

Co já vám můžu říct, tak je, že Černé lekníny jsou naprosto úchvatné čtení. Pan Bussi je opravdový génius. Nejen, že jeho popisy prostředí vám v mysli zavedou do malebných uliček městečka Giverny, jako byste tam osobně chodili, ale také díky jeho umění si dokážete představit, jak třeba září barvy na plátně, když někdo kreslí a něco vytváří. Ty linie, které se v knize nazývají jako ubíhající, mi nikdy nic neříkaly, ale teď, po přečtení, mám pocit, jako bych věděla o čem je řeč a navíc se vyznala ve světových malířích.

„Povím vám jedno: je spousta kreténských hledačů pokladů, kteří projedou celý svět, aby našli tři zlaté mince. Kdyby byli o něco chytřejší, navštívili by půdy domů v Giverny a v okolních vesnicích. Vím dobře, co se povídá.“ 

Styl, jakým je kniha napsána, mi taky maximálně vyhovoval. Kapitoly krátké a jelikož se celý příběh odehrává v pár dnech, tak i na tohle se bral ohled. Rozuzlení všeho bylo pro mne tak neočekávané, že jsem zůstala sedět s otevřenou pusou a nevěřila, že tohle autor dokázal. Že se v tom neztratil a dokázal vést onu pověstnou nitku příběhu takovým způsobem, abych jako čtenář šla pořád doleva, přitom nenápadně jde děj doprava a najednou se spojíme. Byla to taková rána, že jsem nevěřila. Nechápala. A pak se smála autorově dokonalosti. Věděla jsem, že jeho knihy jsou čtivé, protože jsem měla možnost si přečíst například Maminka neříká pravdu, ale že to dotáhne k takové exkluzivitě, tomu bych nevěřila.

Dokázal mě upoutat nejen samotným příběhem, ale také informacemi, které se týkali mistrovských děl, malířů a třeba i takových malých detailů, jako jsou ceny obrazů. Podařilo se mu mě uhranout nejen vyprávěním o generaci tří žen, ale také jeho smyslem pro detail. Jak dokázal popisovat západy slunce, některé výtvarné díla nebo jen „obyčejný“ vzhled člověka… to bylo skvělé.

Vím, že těch superlativ je v této recenzi dost, ale ono to jinak nejde. Může se to někomu zdát přehnané, ale pro mě je to jedna z těch nejlepších knih, které jsem tento rok přečetla a hlavně díky Černým leknínům vím, že tohoto autora si ujít nenechám. Když vyjde něco nového, můžete si být jisti, že po knize sáhnu, protože mě opravdu dokázal přesvědčit, že za ten čas strávený čtením stojí.

Doporučuji všem, kteří mají rádi detektivní příběhy, kteří dokáží ocenit smysl popsat i nepopsatelné a chtějí si užít příběh, který je nepředvídatelný. A věřím, že tady si konec nikdo netroufne odhadnout. A když už ano, bude se mýlit. Jednoduše, doporučuji všem.

Děkuji Albatrosmedia.cz za zaslání recenzního výtisku a koupit si knihu můžete přímo tady.

Děkuji za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Příběh Tour de France – Andy McGrath, Serge Laget, Luke Edwardes-Evans

Autor: Andy McGrath, Serge Laget, Luke Edwardes-Evans
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Slovart
Počet stran: 176

„K Tour de France mám zvláštní vztah. Sledoval jsem ji, když jsem vyrůstal, a snil jsem o tom, že ji jednou pojedu. Pak jsem ji pětkrát vyhrál a změnila mi život. Jsem poslední Francouz, který na ní zvítězil.“ – Bernard Hinault

Tour de France (TDF) je všeobecně považována za největší vytrvalostní test ve sportu. Během tří týdnů závodníci ujedou kolem 2500 km, překonají přitom Alpy i Pyreneje a nakonec skončí v Paříži na slavných Champs-Élysées. Tato kniha seznamuje čtenáře se všemi významnými etapami a ročníky historie tohoto závodu, včetně ročníku 2016. Texty, jež doprovází přes 300 velmi zajímavých fotografií, některé z nich až z 19.století, přinášejí příběhy superhvězd a popisy nezapomenutelných momentů z každého období. Příznivce Tour jistě potěší celá řada dobových brožur, novinových článků, plakátů, samolepek a pohlednic.

Minulý týden v neděli skončil další díl etapového závodu Tour de France. Byl to 104. ročník. A abychom nesmutnili, že už máme konec, tak se ještě trochu můžeme rozplývat, protože pro vás mám recenzi na knihu, která popisuje celou Tour tak, jak začala a jak v loňském roce skončila.
Není to obyčejná publikace, kde vám autoři napíšou, že vyhrál ten a ten, dají pár fotek a skončí. Tohle je naprostý skvost a unikát. I co se týče dobových fotografií a různých plakátů, novinových článků… Je skvělé mít možnost posoudit, jak se vyvíjel nejen závod, kola, ale také reklama.

Kola tehdy a dnes… na těchto věcech si nejvíce uvědomíme, jak se vše posouvá dopředu, zdokonaluje a uzpůsobuje všemu kolem nás.

Předmluvu této knihy napsal Bernard Hinault, jež je pětinásobný vítěz Tour de France a zároveň je to poslední Francouz, který drží tento titul.
Bezpochyby je Tour největší závod na světě a o tom se v knize taky píše pár vět. Jen si to představte. Závodníci ujedou jen díky své vlastní vůli a nohou cca 2500km za tři týdny. Nemyslitelné. Pro mě je to holé scifi, pro ně je to velká výzva.

Kapitoly v knize jsou rozděleny na počátky Tour, kde jsou nejen skvělé dobové fotografie, ale také fakta, která popisují situace, se kterými se museli účastníci vypořádat. Dnes je normální mít kolem sebe spoustu mechaniků, masérů, bafíků, kteří vám pomůžou, abyste dosáhli toho nejlepšího výsledku. Tehdy to tak vůbec nebylo a místy, když jsem pročítala některé články mi přišlo, že jsem v době kamenné. 🙂

Další kapitoly, které se v knize nacházejí popisují konkrétní země či vítěze, kteří vyhráli více Tour za sebou. A to jak samotní jezdci (Bobet, Anquetil, LeMond), tak také země (Italská nadvláda, Britská éra). Co mě osobně nejvíce bavilo, krom dobových fotografií, tak byly příběhy žlutého, zeleného a bílého trikotu. Každý, kdo sleduje Tour ví, že se jede na tyto dresy, ale víte taky proč? 🙂

A pak je zde kapitola sama o sobě, která obsahuje zvyky a tradice. Le Grand Départ (velký start), časovky, sponzorované týmy a reklamní karavana + L´Arrivée Finale (závěrečný dojezd). A k těm dvěma posledním bych chtěla přispět i svou troškou do mlýna. Jelikož se mi poštěstilo se ocitnou na L´Arrivée Finale přímo na Champs-Elysée, tak jsem zažila i zmiňovanou reklamní karavanu. Ta se za tu dobu nezměnila, možná zase jen zdokonalila. Ale princip zůstává stejný – spousta lidí, kteří tančí na autech, v autech vyřvává hudba, řidiči i jiní křičí do mikrofonu, jeden vedle druhého, takže to působí jako naprostý chaos zvuků a hlasů. Do toho fanoušci křičí, pískají a povzbuzují.. I když mám rozruch ráda, tohle byl masakr. 🙂 Ale stejně se člověk usmívá, křičí taky, protože jej ta atmosféra musí zákonitě strhnout.
A závěrečný dojezd? Krom stíhaček, které vyšlou trikoloru do nebe, jenž je úžasné vidět na vlastní oči, se diváci kochají cyklisty, kteří ujeli všech těch x tisíc kilometrů a mají před sebou pár závěrečných kol po Champs-Elysée. Když jedou směrem nahoru, k L´Arc de Triomphe, tak se ještě dá sledovat jezdce, ale když jedou směrem dolů od oblouku, dobrá polovina jezdců je jen rozmazaný flek. Ale přesto to za to stojí. Je to zážitek na celý život. Já už to absolvovala dvakrát a myslím, že příští rok opět chybět nebudu. 🙂

Karavana roku 1954:

A teď pár fotek z roku 2015, které se mi podařilo vyfotit. 🙂

A fotky ze závěrečného dojezdu? Samozřejmě jsem žádný VIP vstup neměla, ani žádnou cedulku press, takže takto je to viděno a foceno obyčejným divákem u plůtku. 🙂

 

Díky této knize jsem se mohla vrátit v čase a zavzpomínat, že těch 14 hodin v autě stálo za to. Parádní zážitek a samozřejmě kniha je zpracována naprosto skvěle.
Plno fotek, ke každé jsou popisky, takže naprosto přesně víte, co znázorňuje, co znamená a je zde i spousta citátů mužů, kteří něco pro Tour znamenali či znamenají.

„Nejezdil jsem s nikým, kdo by měl takovou auru síly. Železný muž proti němu není nic, on je z nerezové oceli.“ – Robert Millar o Seanu Kellym

Dle mého názoru je tato kniha nezbytná pro každého fanouška Tour de France a já jsem velmi ráda, že díky nakladatelství Slovart ji mám ve své knihovně.
Pokud si knihu chcete koupit, tak tady máte odkaz.

Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan