Autor: Felix Weinberg
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2020
Počet stran: 199
„Historii nutně píší přeživší, ovšem její jádro tvoří příběhy obětí. Vždy musí být v něčem pokřivená, protože každý, kdo vyhlazovací tábor přežil, nese netypický příběh. Typická táborová historie milionů lidí skončila smrtí, tudíž ji nelze v první osobě vypovědět.“
Po válce se Felix Weinberg, aby vůbec dokázal jít dál, rozhodl potlačit své vzpomínky a neohlížet se zpátky. Málokdo by uvěřil, že uznávaný vědec a univerzitní profesor fyziky jako dospívající chlapec prošel peklem koncentračních táborů a přežil i pochod smrti. Po šedesáti pěti letech se odhodlal svůj příběh sepsat, učinil tak ale s nečekaným nadhledem. Jen tak se mohl vrátit k událostem, které ho připravily o milovanou maminku, malého bratra i všechny další příbuzné. Zůstal mu jen otec, který ještě před okupací Československa uvízl v Anglii. Spolu si tam nakonec vybudovali nový život. Měl jsem velmi šťastné dětství. Skončilo ovšem příliš brzy a příliš krutě vinou Adolfa Hitlera, já ovšem věřím, že právě na dětství záleží nejvíc. Vzpomínky na něj vytvářejí v mysli jakousi ulitu bezpečí a radosti, do níž se může člověk v dobách utrpení stáhnout. Moje ulita byla plná krásných vzpomínek a jistoty, že mě mí blízcí zbožňovali a milovali.
Byl jsem číslo 30529 je příběhem mladého českého chlapce, který přežil útrapy koncentračních táborů, ztratil skoro všechny své blízké, ale dočkal se budoucnosti, ve kterou nikdo v té době nevěřil.
Jeho vyprávění, které na těchto stránkách objevíte, je psáno velmi čtivě, autor tím, že se nesnažil nic přikrášlovat a, zmiňoval holá fakta, jak to bylo, nesnažil se o žádné kudrlinky, docílil toho, že tuto knihu dokážete přečíst na jeden zátah a odnést si z toho pocit, že vypravěče znáte téměř osobně.
Kniha je rozdělena do několika částí. Nejdříve se autor zmiňuje o svém dětství, které prožil velmi „akčně“, nejednou se nad některou jeho vzpomínkou usmějete a budete mít k němu blíž.
O to horší potom pro vás bude ta část, kde vypráví o svém přemístění do Terezína, následně do Auschwitzu a Buchenwaldu… Poté se vydáte i na pochod smrti a můžu vám přiznat, že mi nebylo dobře po těle. Ale na druhou stranu, znám jiné knihy, kde jsou určité situace popisovány mnohem „hnusněji“, takže můžu říct, že tohle vyprávění, Byl jsem číslo 30529, řadím mezi ty méně drsné.
„Abych nezapomněl, číslo v názvu této knihy tvoří mé buchenwaldské, nikoli auschwitzské číslo. Připadalo mi vhodnější odvozovat svou dospělost teprve od osvobození Buchenwaldu, kdy byl můj život navrácen zpět do mých rukou a kdy jsem přestal být pouhým číslem.“
Chci zmínit hlavně přístup autora k jeho vzpomínkám a zážitkům z této nelehké doby. Sám několikrát zmiňuje, že se snažil všechno vytěsnit, protože je to pro něj příliš bolestné, ale ve chvíli, kdy se pustil do psaní, se dokázal nějakým způsobem oprostit jen od toho špatného a vnést do svého vyprávění i kousek srandy.
Některé jeho postřehy byly vtipné, i když si můžete říct, že se to k tomuto tématu nehodí, opak je pravdou.
Navíc jsem díky tomu měla pocit, že autor, který prožil takové peklo, jaké popisuje v knize Byl jsem číslo 30529, zůstal sám sebou, nezlomil se a dokázal se se vším vypořádat.
Další, co se mi líbilo, tak je jeho cestování už po osvobození, kdy se po několika letech dostal do Anglie, vystudoval fyziku, stal se uznávanou kapacitou, a stejně se vracel zpátky do Čech, protože tam to všechno začalo. Jeho pátrání po místech, kde vyrůstal, bylo neméně zajímavé a musím říct, že část jeho nostalgie přeskočila i na mne.
„Každý člověk má nějak nastavenou hranici, bod zlomu, kdy to bez ohledu na sílu vůle jeho tělo a mozek zabalí.“
V dnešní době, jak sleduju sociální sítě a jiné čtenáře, je téma holokaustu, druhé světové války, koncentračních táborů a všeho kolem velmi vyhledávané. Proto bych vás ráda upozornila i na tuto útlou knihu, která není románem, která nemá v sobě žádný romantický happyend, ale je neobyčejným vyprávěním jednoho muže, který je přeživší všech těchto hrůz a dokáže vás strhnout svým příběhem tak, jak rozhodně nebudete čekat.
Myslím si, že o holokaustu mám toho načteno dost, a ač se mi líbily knihy jako Tatér z Osvětimi, Růže bílá, černý les nebo Najdi Rebeccu, nedaly mi to, co mi dala kniha Byl jsem číslo 30529. Ty dříve zmiňované nejsou skutečným vyprávěním někoho, kdo by si tímto peklem prošel a proto si myslím, a i sám autor to v knize zmiňuje, je daleko lepší si přečíst něco, co napsal někdo přeživší, i když těchto lidí není hodně.
Je to smutná éra našeho světa, ale stalo se a my si to musíme připomínat. Setkávám se s názory, že spousta čtenářů to nezvládá ani číst, nedokáže pochopit chování některých lidí – a to ani já. Ale je důležité, aby se to nezapomnělo. A pokud se najde více takových pamětí, jako je tato kniha, můžete být za to rádi, ač třeba nezjistíte nic nového, zase se na všechno budete dívat očima někoho jiného, někoho, kdo se dá považovat za hrdinu.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Byl jsem číslo 30529 můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan