Autor: Zack L. Clark, Nick Eliopulos
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2018
Počet stran: 299
„Hexam – „archivář“, jak mu říkala Trnová – stál uvnitř zády ke dveřím. Měl vyhrnuté rukávy a paže až po lokty upatlané od temně zeleného slizu. V jedné ruce držel nebezpečně ostrý nožík a v druhé černou hroudu masa či nějakých vnitřností, kterou se právě snažil oddělit od mrtvého těla, ležícího s otevřeným břichem před ním na stole.“
Jen málokdo toužil připojit se k cechu dobrodruhů… Dobrodruzi často umírali mladí.
Přátelé Zed Kagari a Broch Dandrfíl žijí v jednom z posledních měst, která zůstala poté, co svět zaplavily nestvůry. Právě teď se však těší na to, co je čeká. Zed zoufale touží stát se členem cechu mágů, protože pak by si ho snad konečně jako jediného půlelfa ve městě mohl někdo vážit. Broch, pohledný rošťák z kupecké rodiny, zase věří, že bude přijat do cechu kupců.
Jenže právě v okamžiku, kdy už se zdá, že se jejich sny vyplní, naberou životy obou nečekané obrátky… a oni se ocitnou v ne právě bezpečných řadách cechu dobrodruhů.
Příslušníci tohoto cechu vedení obávanou Alabazilou Trnovou se jako jediní stále odvažují za městské hradby a čelí tam hrůzám – hladovým, nezemským stvůrám z jiných sfér. Když pak chlapci odhalí spiknutí, které ohrožuje celé město, musí spolu se svými novými spojenci – kurážnou mladou šlechtičnou Lízou a statečným trpaslíkem Žíkem – jednou provždy prokázat, že za něco stojí.
Zack Loran Clark a Nick Eliopulos žijí v New Yorku a pracují jako redaktoři. Jsou nejlepšími kamarády, denně spolu chodí na kafe a hrají Dungeons & Dragons. Zack neztrácí naději, že magie existuje. Nic zase pevně doufá, že příšery neexistují. Cech dobrodruhů je jejich první román.
Trefa do černého! Jsem nesmírně ráda, že začaly vycházet knihy pro mladší čtenáře, které jsou duchaplné, napínavé, dobrodružné a ne jen plytké příběhy s koncem typu …a žili šťastně až do smrti… a které budou bavit i dospělé milovníky knih.
Cech dobrodruhů je další perličkou, která je určena čtenářům od osmi let, ale já bych to dala přečíst krapet starším klukům (i holkám) a rozhodně i rodičům. Autoři vymysleli celý příběh do posledního detailu, každá kapitola byla nejen zábavná, ale také napínavá, akční a všechno do sebe zapadalo. A ten konec? … Už ať je další díl…
V tuto chvíli by v klasické recenzi přišel odstavec, kde bych vám popsala lehce a stručně děj. Ale dnes to ode mne nečekejte. Anotace knihy – kterou jsem napsala výše – je naprosto dostačující a než abych to přepisovala vlastními slovy, rovnou vám něco napíšu o hrdinech. Protože ti kluci za pár slov stojí.
Zed. Napůl elf, napůl člověk. Tato postava mi byla sympatická. Od začátku jsem ho měla raději než Brocha. I přesto, že působil jako velký stydlín a málo si věřil, v některých okamžicích uměl ukázat, co se v něm skrývá. Nejvíce to bylo znát ve chvíli, kdy jeho magie vyplula na povrch. Jako by Zed rostl s ní a společně i jeho sebedůvěra. Opravdu milej týpek, i když někdy nemotorný. 🙂
Broch už na tom byl u mě trochu hůře, ale i tak jako postavu jej nezatracuji. Jediné, co mě na něm štvalo, byl fakt, že i když se snažil dělat a konat jen samé dobro, nevadilo mu u toho lhát, hrát si na křiváka. A taky jeho postoje vůči ostatním – málokdy ukázal emoce a když už, tak to bylo takové umělé – pořád se přemáhal, aby působil jako že je nad věcí a já bych mu nejraději srazila hřebínek (třeba jako Trnová). Pak ale udělal nějakou věc, která mne překvapila a zase to byl milý Broch, který mi uhranul. No, takový ten pubertální hajzlík prostě. 🙂
Ale dohromady byla tahle dvojka k nezastavení. Jejich vtípky, Brochovi prupovídky, jejich povahy – když se všechno spojilo, vytvořilo to hrdinské duo, na které budu ráda vzpomínat a hlavně díky nim se těšit na další díl.
Ač je u knihy napsáno, že je určena čtenářům od osmi let, já po přečtení mám pocit, že bych Cech dobrodruhů doporučila starším čtenářům. Místy tam byly určité scény, které by mohly přivodit těm menším noční můry. Takže za mě, věk kolem jedenácti, už je v pohodě, přece jen už jsou to děti, které hrají různé počítačové hry a nic je jen tak nerozhází. Takže kosti a lebky, krvelačné nestvůry, to jim nic neudělá. 🙂
„Tvorové chodili po dvou jako lidé, ale měli zelenou šupinatou kůži jako nějaké ještěrky. Byli o něco větší než Žík a na bosých nohou měli ošklivé drápy. Tváře měli protažené do dlouhých špičatých tlam, ze kterých trčely řady rozeklaných ostrých zubů připomínajících hrůzné rampouchy.“
Celý příběh, tak jak jej autoři napsali, je naprosto skvělý. Napětí by se dalo krájet, různé intriky, pořádné dobrodružství. Důležitou roli zde hraji i přátelství a důvěra. Já jsem nadšená, a to mi můžete věřit. Na každé stránce se něco děje, když se začtete, nebude chtít přestat a odejít od knihy a když už to uděláte, tak stejně budete myšlenkami ve Volnohradu.
Kapitoly jsou sice o něco delší, ale díky čtivosti to vadit nebude. Ve vyprávění se střídají Zed s Brochem, takže je velmi příjemné vidět celou situaci ze dvou pohledů. Ale nebojte se, neopakují se, vše na sebe navazuje. Když bych to zlehčila, tak ve chvíli, kdy si Zed šel lehnout, my se vydáváme s Brochem na hrad a když se Broch rozhodl spát, se Zedem se vypravíme za Žíkem. 🙂
Sečteno, podtrženo – Cech dobrodruhů je perfektní čtení, které doporučím nejen mladším čtenářům, ale klidně i těm dospělým. V tomto příběhu se vyskytují nejen různé nestvůry a hrůzy, ale také je důležitým prvkem magie, přátelství a „pospolitost“. Za mě je velkým konkurentem knihy Alchymistova šifra a vy víte, že z ní jsem byla v sedmém nebi. 🙂 Počkáme na další díl a ten rozhodne, jestli bude top nebo ne. Ale každopádně se nemůžu dočkat.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Mladá fronta, kde si knihu Cech dobrodruhů můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan