Autor: Viola Stern Fisherová, Veronika Homolová Tóthová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2017
Počet stran: 376
„Říká se, že když dáte otrokovi na chvíli pocítit svobodu, už nikdy nebude schopný být otrokem. Vzbouří se a uteče, a když se mu to nepodaří, umře žalem. Svoboda je pro poznání nezbytná. A u mě to s láskou bylo také tak. Poznala jsem její nezbytnost a bez ní už jsem nemohla být šťastná.“
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.
Další knihou, kterou jsme si s Iwíkem v projektu DIČ odhlasovaly, je Mengeleho děvče. Kdybych byla v tuto chvíli touto literaturou nepolíbená, po jejím dočtení bych se na tento žánr zaměřila. Příběh, který vypráví Viola Stern Fisherová, je opravdovým, reálným, syrovým, téměř až mou duši devastujícím, ale přitom neuvěřitelně čtivým.
Hlavní hrdinka na stránkách popisuje celý svůj život. Nezaměřuje se jen na koncentrační tábory, ale dá čtenářům krátký popis i toho, jak si žila před válkou, jak se dostala i s rodiči do ghetta, co je čekalo, co si prožila, a poté, i po skončení války, jak se dokázala se vším vyrovnat.
Mengeleho děvče je velmi čtivým příběhem o síle a touze žít, ale také o lásce a o tom, jak je důležité najít přátelství i na těch nejnejočekávanějších místech.
„Je snadné někomu ubližovat, když vás nezná.“
Velmi jsem ocenila poznámky pod čarou. Díky tomu jsem si o něco málo rozšířila přehled, a dozvěděla se pár nových informací.
Ale to, co mi nejvíc rozdrásalo nervy, tak bylo samotné chování Mengeleho o kterém je tady dost informací.
Doktor Smrt řádil neskutečně krutě a dokonce se mi objevily slzy v očích – dvakrát. U dvojčat – Karolíny a Kordélie a u chlapečka – už nevím jméno, ale pamatuju si, že to byl blonďatý andílek s modrýma očima – a ani to, jak vypadal, ho nezachránilo před krutostí Mengeleho a jeho nohsledů. Mengeleho děvče je v tomto směru kruté a věřte mi, že vám dobře z některých popisů opravdu nebude…
„Věci, které se nám stanou, nejsou samy od sebe ani dobré, ani zlé, záleží na tom, jak se k nim postavíme.“
A pak jsem vrtěla hlavou, ostatně tak, jako vrtím hlavou i u jiných příběhů z podobných knih, nad chováním kápů i jim podobných. Baby, to byla žena, která vůbec ženou nebyla, jen ji Bůh dal ženskou podobu.
Nepřestává mě udivovat, jak se lidé k sobě navzájem dokázali chovat. Pokaždé mi nad tím rozum zůstává stát a nejinak tomu bylo i teď.
Mengeleho děvče je i dokonalým obrazem toho, jak se mladí lidé, kteří přežili hrůzy koncentračních táborů, dokázali zpátky začlenit do společnosti, která je ovšem ne vždy vítala s otevřenou náručí a jako hrdiny.
Četla jsem pár knih, kde byli přeživší „starší ročník“ než třeba zde Viola a řešili naprosto jiné problémy po tom, co přežili to nejhorší, co se jim v životě mohlo stát.
Věřím, že jsem jedna z posledních čtenářek, kterou tato tématika zajímá a Mengeleho děvče neměla dosud přečtenou, ale pokud se mýlím a vy jste knihu nečetli, i přesto, že tento žánr vám není cizí, neváhejte a rozhodně se do čtení pusťte. Je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem četla.
Hvězdné hodnocení:
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara