Napospas – Kiran Millwood Hargrave

Autor: Kiran Millwood Hargrave
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2021
Počet stran: 400

„…když člověk ví, že veškeré jeho štěstí je úzce spojeno s druhým člověkem, a když vás od něj oddělí, znamená to, že po zbytek života budete žít bez světla.“

Ostrov Vardø v nejzazším severovýchodním výběžku Norska postihla v roce 1617 katastrofální bouře, která zahubila většinu mužských obyvatel. V důsledku králova zájmu na posílení mocenského postavení církve se ostrov následně stal dějištěm odstrašujících krvežíznivých čarodějnických procesů.
Sledujeme příběh dvou mladých žen, mezi nimiž se časem vyvine důvěrný přátelský vztah. Maren je obyvatelkou ostrova a představitelkou odvážné skupiny tamějších žen, jež tragická bouře přiměla vzít starost o obživu do vlastních rukou. Ursula je oproti tomu trochu zhýčkaná mladá městská dáma, která na ostrov přichází se svým novomanželem, komisařem Cornetem. Toho povolal až ze Skotska později neblaze proslulý krajský hejtman Cunningham a pověřil ho zvláštním posláním. Ursula se díky Maren učí nejzákladnějším dovednostem nezbytným pro život v těchto drsných končinách. Ale roztočí se kolotoč absurdních obvinění a Ursula s hrůzou shledává, že za nitky čarodějnických procesů tahá její manžel. Co když se pozornost nelítostného lovce čarodějnic obrátí na její nejmilejší přítelkyni Maren?

Jestli patříte mezi čtenáře historických románů, rozhodně si najděte chvilku na tuto recenzi, protože kniha Napospas je nejen temná díky svému drsnému, severskému prostředí, ale také se odehrává v letech 1617-1620 a společně s hrdiny příběhu se budete dívat na to, jak probíhal hon na čarodějnice v Norsku v této době a to je prosím téma, které opravdu zaujme.

Autorka se inspirovala skutečností, která se opravdu odehrávala a zasadila tak své postavy (některé reálné, jiné smyšlené) do příběhu, který na vás bude působit nejen ponuře, ale také neuvěřitelně. Vím z jiných knih, že takto společnost opravdu fungovala, ale když to čtu, stejně si pořád říkám, jak můžeme být rádi za to, v jaké době žijeme – i se vším tím marastem kolem nás, protože v minulosti nebyli pokrokoví, věřili jen sami sobě, bohu, a zákonům. Něco fungovalo lépe, ale lidská společnost pokulhávala snad ve všem, co nám dnes přijde naprosto normální. A právě díky takovým románům, jako je Napospas, si tohle všechno uvědomíme.

V prosinci, roku 1617 se na ostrov Vardo přižene zničující bouře, která připraví o život všechny muže, kteří na ostrově žili – byli zrovna na obživou, byli na rybolovu. Zůstanou jen ženy. Nejdříve se jako čtenáři díváme na Maren a další ženy z ostrova, které se snaží vyrovnat s neskutečnou ztrátou, žít v drsné přírodě, v zemi nikoho, jen za pomocí sebe samých. V jednu chvíli jsem byla hrdá na to, jakou ženy mají sílu a odvahu, jak dokáží bojovat s nepřízní osudu, ale hned poté jsem byla opět v tvrdé realitě toho, jak my ženy dokážeme být zákeřné, intrikující a podlé.

Napospas ale není jen o Maren. Ale také o Ursule a jejich přátelství, které se rozvíjí pomalu – přímo od poupěte ve velkou růži. Ursula je ženou muže, který byl dosazen hejtmanem – ba přímo samotným králem na ostrov Vardo, aby dohlédl na to, že všechny ženy budou zbožné a budou dodržovat všechny zákony – hlavně žádné čarodějnictví. Jenže Ursula o tom nemá ani ponětí, netuší, že její muž je někdo, kdo pořádá hony na čarodějnice, a ve chvíli, kdy se to dozví, už je její přátelství s Maren o hodně dál a tím pádem, na pokraji krachu. Dokážou obě ženy udržet své přátelství?

„Ona klesala dolů mezi skály, až stanula na dně moře. Nad ní se klenula tmavá, bezměsíčná noc, hladina zjizvená hvězdami. Topila se. Prudce zalapala po dechu a vytrhla se ze spánku. V nose a hluboko v hrdle ji štípal kouř. Pachuť páleného tuku se jí usadila pod jazykem a nedala se ničím spláchnout.“

Když jsem se do příběhu Napospas začetla poprvé, nemůžu tvrdit, že bych od prvních stránek byla přikovaná a nedýchala napětím, kam bude děj směřovat. Nejdříve totiž autorka pomalu prozkoumává terén, seznamuje čtenáře s tím, jak to na ostrově funguje, jak se ženy chovají, a to nejen k sobě samým.
Ovšem zhruba od třetiny se knihy dostává na jinou úroveň a příběh dostává opravdový spád,. V tu chvíli jsem začala hltat stránku za stránkou, nedokázala jsem přestat číst.

Ono totiž nejde jen o příběh samotný, ale také o způsob, jakým autorka dokázala popsat nehostinnou krajinu, jaké dokázala vymyslet charaktery postav. Všechno dohromady působí sice děsivě (protože takto bych žít nemohla), ale přitom velmi ladně a něžně, protože ženy z ostrova, ty opravdu ví, co je harmonie s přírodou, ví, co musí udělat pro to, aby byly šťastné a hlavně se nebojí učinit kroky k tomu nezbytné, i když si pod sebou můžou tím činem řezat větev…

Místy na mne kniha Napospas působila až téměř poeticky, ač je to docela v protikladu k tomu, o čem příběh je. Neumím popsat ten pocit, který jsem při čtení měla, tohle si musí každý sám za sebe procítit, od první stránky po poslední.
Jak jsem psala výše, pokud máte rádi historické romány, pokud vás přitahuje tajemství čarodějnic a způsoby, jakým byly pořádány hony na ně, jestli máte rádi silné hrdinky, ale také slabé články, které právě čeří hladinu nejvíce, určitě se po této knize poohlédněte. Já ji vřele doporučuji.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Napospas můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *