Ono samo se to… – Kristina Hlaváčková

Autor: Kristina Hlaváčková
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 153

„Já a má drahá polovička jsme zářným příkladem „neplánovanosti“. Svatba kamaráda. Z našeho pohledu se moc nepovedla. Z nudy a zoufalství jsme se začali bavit tím, že jsme vymýšleli, jak bychom to my udělali jinak. Než jsem se nadála, můj drahoušek zahlásil: „Já se chci ženit v pátek 13. To je můj šťastný den.“ Se smíchem jsem vzala do ruky telefon s kalendářem a našla nejbližší pátek třináctého. Shodou okolností příští rok jediný.“

Vážně nejsem žádné střevo. Jsem skutečný magnet na maléry. Vlastně jsem obvykle jen nezúčastněný pozorovatel jaksi ve středu dění. Ale nemůžu za to. Vážně. Ono samo se to… Většinou. No uznejte, můžu snad za to, že mi samovolně vybuchují dýně, medvědi mi lezou do stanu, lepí se na mě zvířátka všeho druhu a různého počtu nohou?
Se speciálním talentem na mužské jsem se narodila. Romantiku zvládám s neodolatelným kouzlem nešikovného klauna v obrovských botách. Na poli milostných vztahů úspěšně válčím, ale i prohrávám. Nejen vesmír si ze mě utahuje. Tak proč se s ním nezasmát?

Kristina Hlaváčková strávila část svého dětství s rodiči v Nigérii. První školní léta tak střídavě navštěvovala základní školu v Čechách a výběrovou americkou školu v Nigérii. Byla přijata ke studiu na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, ale vzhledem k technickému zaměření celé rodiny nakonec vystudovala Gymnázium Arabská.
Přesto, že pochází z architektonické rodiny, projevovala vždy spíše humanitní, nikoliv technické sklony. V roce 1997 získala výběrové stipendium a strávila rok na střední škole v Minnesotě, kde oznala jednu ze svých životních lásek – keramiku, a poprvé odmaturovala. Druhou maturitu absolvovala v Čechách. V roce 2008 složila překladatelskou státní zkoušku z angličtiny a překlady jsou velkou, i když zdaleka ne jedinou, součástí její profesní kariéry.
Do světa literatury vstoupila jako autorka úspěšné fantasy trilogie Dračí oči. Překládala titulky seriálů pro MTV, texty pro prestižní čínský architektonický časopis, jako překladatelka spolupracuje s ČVUT.  Studium na Karlově univerzitě dokončila při zaměstnání a v současnosti pracuje jako Office Manager v architektonické firmě.

Do knihy s názvem Ono samo se to… jsem se pustila proto, že jsem od autorky četla V podsvětí – Artefakt (recenze zde), ze které jsem byla nadšená. Neváhala jsem a otevřela útlou knížku, kde by se měly nacházet praštěné historky, u kterých budu slzet smíchy…
Že bych slzela smíchy, to se tedy říci nedá. Je pravdou, že u některých částí jsem se pousmála, ale asi tak polovina textu na mne působila dost nuceně. Jako by se autorka snažila být za každou cenu vtipná, ale někdy to tlačení na pilu bylo na škodu.

Kniha obsahuje několik, přesněji tedy 31 krátkých historek. Vždy v nich autorka popisuje klasické životní situace, se kterými se můžeme potýkat já i vy. Jsou to všední chvíle, které se ovšem někdy můžou vymknout kontrole. Jako například v knize kapitola nazvaná Autoškola, v tom jsem s autorkou naprosto soucítila. 🙂
A třeba u historky s názvem Lovec Pampalini I. jsem se naprosto do autorky vžila, já měla podobnou historku, jen ne se srnkou, ale s kozou. No fakt! Šli jsme s partnerem a našim synem na výšlap na Javorník. V polovině cesty jsem už měla jazyk na vestě (3,5km do kopce plného kořenů a kamení – to jako vážně?!), chlap byl i s malým a psem daleko přede mnou a zpoza keřů naproti mě se vynořila malá, černá koza. K-O-Z-A! Jsem přemýšlela, jestli už nemám z námahy halucinace, ale když jsem došla na rozcestí, kde na mě čekal partner a při pohledu na můj vyděšený obličej řekl, že ano, že taky viděl kozu, oddechla jsem si a šli jsme dál… Možná jsem vám teď prozradila lehce pointu příběhu od autorky, ale musela jsem… 🙂

V knize najdete ilustrace, které má na svědomí Veronika Marie Černá a musím říci, že jsou povedené. Jen třeba nevím, proč otec hlavní hrdinky je znázorněn jako kocour, ale to přejdu. Jinak jsou skoro všechny ilustrace odpovídající příběhu a je jich docela dost, takže rozhodně je to příjemné zpestření čtení.

„Vzdala jsem to po roce a půl příliš častého spolubydlení s přenosným sušákem, usilovného uhánění několika mužských příbuzných a poslouchání planých slibů. Zkrátím to. Bosá, nic neklouže míň než holá chodidla, jsem si vylezla obkročmo na hrany vany. Při mé výšce to rozhodně není poloha s nohama u sebe. Znamenalo to, že jsem vruty měla sice nad hlavou, ale alespoň jsem na ně se šroubovákem dosáhla. Tak nějak. Jen jsem se proti nim skoro nemohla zapřít.“

Já měla, aspoň dle anotace, jiné očekávání. Doufala jsem, že v knize bude jeden příběh, který bude vtipně napsán, něco jako Deník Bridget Jonesové. Prostě budu číst o hlavní hrdince, které padá všechno na hlavu a ona s tím bojuje. Bohužel, dostala jsem krátké historky, kdy mě některé doslova vytáčely a přišly mi spíše trapné, než vtipné.

Mám pocit, jako by v dnešní době byl trend psát takovéto knihy. Krátké texty, historky, které mají „útočit“ na určitou sortu lidí. Na ty, kteří nehledají příběh, ale chtějí se jen tak pobavit. Vzpomenu třeba Dítě školkou povinné od M. M. Cabicara nebo Deník facebookové matky či Ze života blbky. Ono to asi jednou, dvakrát je super, ale když je toho víc, stává se z toho průměrné čtení

Není to ten typ knih, které vyhledávám, ale vím, komu bych to doporučila. Řekla bych, že je to pro ženy, které nemají na nic čas, pro ty, kterým se nic a nikdy nedaří. Když si tuto knihu budete po pár minutách denně pročítat, třeba si řeknete, že na tom tak špatně nejste a ještě se pobavíte.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk a pokud uvažujete o koupit, tak Ono samo se to…

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *