Papíroví duchové – Julia Heaberlin

Autor: Julia Heaberlin
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 365

„Dívám se všude kolem, jen ne na psa – jeho rozežrané oko, rána na břiše. Jeho kňučení mi svírá vnitřnosti jako ocelová pěst. Přála bych si, abych tu bolest raději cítila já, což je pocit, který se zoufale snažím překonat.
Tahle přemrštěná empatie se vztahuje na věci, kterým Bůh nenadělil hlas – napůl rozpláclou mouchu, která cuká nohama na parapetu, na zakrvácenou rybu na háčku, která se cuká a lapá po dechu. Když mi byly tři, často se mi stávalo, že jsem se zakousla do broskve a uvažovala, jestli neslyšně nekřičí.“

Carl Louis Feldman kdysi býval uznávaným fotografem. Poté byl však obviněn z vraždy mladé ženy a následně zproštěn obžaloby. Ve stáří se stal pacientem pečovatelského ústavu pro lidi postižené demencí. Nyní za ním přichází jeho dcera, aby ho vzala na výlet. Carl však netuší, že tato dívka jeho dcerou není a že se do ústavu už nikdy nevrátí…
Starého pána dohnala jeho minulost. Mladá žena za volantem auta je přesvědčená, že muž vedle ní je skutečný vrah, který má na svědomí smrt několika dívek včetně její sestry Rachel. Jejím cílem je zjistit, zda si Carl na vraždy pamatuje, a pokud ano, chce, aby se k nim doznal. Nejvíc jí vrtá hlavou, co se doopravdy stalo s Rachel.
Skutečně Carl zapomněl na to, co provedl, nebo to jen předstírá? Možná je dokonce nevinný a ona je tou, kdo lže. Ať tak či tak, mladá žena podstupuje obrovské riziko, pokud Carl skutečně sériovým vrahem je. V texaské divočině se totiž nikdo pomoci nedovolá…

Julia Heaberlin je oceňovaná novinářka, která pracovala pro Forth-Worth Star Telegram, The Detroit News a The Dallas News. Před zahájením kariéry spisovatelky pracovala jako asistentka šéfredaktora ve velkých metropolitních novinách. Editovala kriminální příběhy ze života, včetně série o vraždách náhodně vytipovaných dívek, které byly pohřbeny v mexické poušti. Vyrostla v Texasu a se svou rodinou žije poblíž Dallasu/Fort Worthu.

Z této knihy mám velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi líbilo téma, které je zde popisováno a hlavně se mi líbil pocit, se kterým jsem díky tomu ke knize přistupovala, ale na druhou stranu se mi až tak moc nelíbilo zpracování samotné.

Hlavní hrdinka vyráží na „výlet“ s vrahem. Hm… Pokud bych si o někom myslela, že mi zabil sestru a navíc trpí demencí, rozhodně bych se s ním nikam nevydávala a už vůbec ne někde, kde nepotkáme kilometry žádnou živou duši. Nechápu ten popud, proč do toho šla. Ano, rozumím tomu, že šlo o zjištění pravdy o smrti její sestry, ale i tak, mi ten její postup přišel trochu utažený za vlasy. Myslím si, že soudná osoba by tohle jednoduše neudělala a tečka.
Taky s uvažováním hlavní hrdinky jsem měla menší problém. Celou dobu mi přišla jako z jiné planety a nevěděla jsem, co si o ni myslet. Nedokázala jsem se s ní sžít, nedokázala jsem si vcítit do jejich pocitů. Její chování ve mě zabilo veškerou empatii.
A pořád si stojím za tím, že kdyby chtěla zjistit pravdu, dokázala by to vymyslet jinak a nemusela by podnikat tento trip.

Ovšem, právě na tomto výletě je postaven celý příběh a proto mi je na jednu stranu jasné, proč do toho autorka šla. Dokázala v řádcích ukázat nejen svůj cit a smyslnost, co se týče popisů přírody a prostředí, kde se hrdinové nacházeli, ale také promyšlenost celé zápletky, kdy mi dávkovala jen drobné, potřebné informace k tomu, abych ve finále knihy zůstala zírat na poslední písmenka a říkala si, co že to jako bylo?! Tento efekt se ji opravdu povedl a díky tomu můžu říct, že kniha o jeden pomyslný bodík u mě stoupla na „ceně“.

„Jsme sotva kilometr od druhé červené tečky na mapě, městečka, které leží asi sto km jižně od Waca. Vlastně ani nevím, proč jim říkám červené tečky. Je to lepší než chladné oběti. Než vzrušující zvuk slov mrtvé dívky. V žádném případě nechci zahánět hlad společnosti po hladké bílé kůži, která někde hnije.“

Po grafické stránce se mi líbily začátky kapitol, které zdobily různé fotografie, což bylo velmi příjemné zpestření. To jsem ocenila. Navíc jsem se na začátek každé kapitoly díky tomu moc těšila. Samotné kapitoly jsou poté nadepsány dny, které tráví hrdinové na svém tripu za vysněnou pravdou či utajením, podle toho jak to kdo bere. 🙂

Celý příběh na mě působil zvláštně. Na začátku jsem měla chuť knihu odložit „na později“, protože jsem se neuměla začíst. Pak přišel zlom, kdy jsem si říkala, že mne to opravdu baví a poté zase útlum, ale v té chvíli, někdy za polovinou jsem si řekla, že už to „teda dočtu“. A můžu říct, že konec předčil mé očekávání a já jsem ráda, že jsem ji dočetla. Vůbec jsem nečekala, že se autorce tak dobře podaří vyřešit celou situaci a stoupne tím u mě v hodnocení.

Když vám napíšu, že při čtení opravdu nebudete tušit, kdo je vinen a kdo bez viny, tak mi věřte. Autorka dokázala tak zamotat děj, že jsem neměla tušení, jak se z toho všeho vymotá. Ale zvládla to, a to můžu napsat, bravurně. I přesto, že nejsem celkově z knihy nijak nadšená, tak na konci na mě vykouklo takové překvapení a tak jasné rozuzlení, že si říkám, že Papíroví duchové jsou opravdu dobré čtivo. 🙂

Rozhodně tuto knihu doporučím těm čtenářům, kteří se vyžívají v psychologicky stavěných příbězích. Tady na stránkách nejde o to, kolik litrů krve se prolije, ale o to, jak hluboce vás něco zasáhne a jak dobře se s tím dokážete popasovat.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Omega za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit:
knihy Omega
knihy Dobrovský

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *