Autor: Amy Engel
Nakladatelství: Beta
Rok vydání: 2020
Počet stran: 320
„Uměla jsem se omluvit dokonce i ve chvílích, kdy jsem to nemyslela vážně. Zvládala jsem použít ty správný slova v naději, že by to mohlo zmírnit jakejkoli trest, který mi šel v ústrety.
Od autorky čtenářsky úspěšného titulu Dívky z Roanoke
Před temnotou, která se ukrývá v nás samých, nelze uniknout
Malé městečko ve státě Missouri. Na místním dětském hřišti se najdou těla dvou zavražděných dívek. Eve Taggertová, zoufalá zármutkem nad ztrátou své dcerky, která byla jednou z obětí, chce za každou cenu zjistit, kdo je pachatelem odporného zločinu. Temná úskalí života pro ni nejsou cizí – vyrůstala totiž v těch nejbídnějších podmínkách na okraji společnosti, v otlučeném karavanu, s drogově závislou a ne zrovna láskyplnou matkou. Stálo ji mnoho sil vymanit se z tohoto prostředí… a nyní ji pátrání po pravdě a spravedlnosti přivádí znovu na okraj lesů, do matčina karavanu.
Od autorky u nás vyšla již jedna kniha a to Dívky z Roanoke. Tím příběhem jsem byla nadšená, byl zvrácený, ale byl čtivý, byl napínavý a já si jej užila od první do poslední stránky. Proto se není čemu divit, že jsem sáhla i po druhé autorčině knize, Povědomá temnota a očekávala jsem stejně dobrý, ne-li lepší příběh. Jenže…
Příběh, aspoň to, co se v ději odehrává, vám popisovat nebudu, protože anotace je velmi dostatečná. Rovnou se vrhnu na svůj rozbor knihy Povědomá temnota.
Nejdříve bych chtěla něco říct k charakterům, ať už z první knihy nebo druhé. Je vidět, že autorka se snaží hledat hlavní rysy svých postav v lidech z nižší třídy společnosti, téměř až na jejím okraji.
Nejinak je tomu i tady. Eve vyrůstala se svým bratrem Calem a matkou (drogově závislou a ženou, která nejde pro ránu daleko) v chudobě, v karavanu. A když se od matky odstěhovali, Eve zůstala chudou i dále.
A nebo třeba Jimmy Ray – nebudu popisovat, kdo to je a co o něm vím, to se dozvíte v příběhu, ale také to není muž, kterého by si „normální“ ženská připustila k tělu. 🙂
Ono to není špatné, když se ve vyprávění objeví lidé, kteří nesplňují standarty společnosti a něčím se vymykají. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Mám pocit, že v tomto příběhu nebyla ani jedna dobrá duše, nebyl zde nikdo, koho byste si oblíbili, byť za jeden jediný jeho čin – možná Louise, ale to byla vedlejší postava, která tam doopravdy žádnou váhu nemá.
Je mi jasné, že ne vždy musí bojovat proti sobě dobří a zlí, ale trochu té normálnosti by zrovna knize Povědomá temnota neuškodilo.
„Zacházející slunce ho ozářilo svatozáří, která vycházela z jeho vlasů. Usmál se na mě. Zlehka a smutně. A pak jsem ho odpráskla.“
Povědomá temnota mě zklamala. Čekala jsem, že se budu bavit stejně jako u předchozí knihy, ale místo toho jsem se do čtení musela nutit. Nevím, čím to bylo, možná i tím, že v textu je spousta slov v nespisovné češtině – nejsem typ čtenáře, kterému by to vadilo, když se to hodí k charakterům, tak proč ne?! Jenže tady to pro mne bylo zvlášť do očí bijící, možná to bylo i tím, že jsem se nedokázala do příběhu vžít a tím pádem jsem hledala jen další chyby…
Já doopravdy nedokážu ani říct, co zde bylo špatně, co kdyby se zlepšilo, by udělalo z Povědomé temnoty lepší knihu. Je to i z důvodu, že podle mne kniha Dívky z Roanoke nasadila vysokou laťku, kterou se autorka snažila až příliš urputně přeskočit, ale nepodařilo se.
Bohužel musím konstatovat, že Povědomá temnota je průměrným čtením, na které rychle zapomenu, protože se zde neobjevilo nic, co by mi vytvořilo jakýsi „paměťový otisk“.
Pokud jste Dívky z Roanoke nečetli a chcete tuto autorku číst, tak začněte tímto kousek a pak plynule navažte na Dívky. Nebudete mít tak vysoká očekávání, jako jsem měla já, a možná se stane to, že budete mnohem více spokojeni, než jsem já. 🙂
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu Povědomá temnota můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara