Sídlo smutku – Gail Godwin

Autor: Gail Godwin
Nakladatelství: Knihy Dobrovský – edice Knihy Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 358

„Ne každej, kdo vejde dovnitř, najde cestu ven.“

Strašidelný příběh opuštěného sídla a tenká hranice mezi tímto a dalším životem od úspěšné finalistky National Book Award Gail Godwin.
Po smrti své matky je jedenáctiletý Marcus poslán na malý ostrov v Jižní Karolíně, aby žil se svou pratetou, samotářskou malířkou se strašidelnou minulostí.
Jinak málomluvná teta Charlotte Marcusovi ukáže rozbořené stavení a povypráví mu o tom, jak jej začala před třiceti lety pravidelně navštěvovat, protože se hodilo k jejímu vlastnímu zpackanému životu. Nakonec ji inspirovalo k tomu, aby se stala malířkou, a mohla tak zachytit jeho naprostou osiřelost.
Ostrované mu říkají „Sídlo smutku“, protože z něj při hurikánu před padesáti lety zmizel chlapec a jeho rodiče. Jejich těla se nikdy nenašla a dům od té doby zůstal prázdný.
Během dlouhých, osamělých hodin, které teta Charlotte tráví v ateliéru nebo krocením svých démonů, Marcus sídlo navštěvuje; nachází v sobě odvahu přijít blíž, a to dokonce i poté, co se mu zjeví duch zemřelého chlapce. Protože je zvídavý a po nedávných událostech svého života navíc otevřený neznámému a tajuplnému, snaží se získat si chlapcovu přízeň, přestože neví, zda je jeho duch přátelský, anebo zákeřný.

Gail Godwin je trojnásobná finalistka National Book Award a veleúspěšná autorka více než tuctu knih včetně memoáru Publishing a románů Flora, Father Melancholy´s Daughter a Evensong. Obdržela Guggenheimovo stipendium, granty National Endowment for Arts pro libretto i beletrii a cenu za literaturu od Americké akademie umění a filozofie. Žije ve Woodstocku ve státě New York.

Sídlo smutku byla pro mne jedna z těch knih, na které jsem se těšila a doufala, že v ní objevím pořádnou strašidelnou historku, u které mi bude běhat mráz po zádech. Nakonec jsem nedostala duchařinu, ale procítěný román, který vypovídá o velkém smutku, trápení a hledání své vlastní existence.

Jedenáctiletý Marcus přijde při nehodě o maminku a jelikož nemá (a ani nezná) svého otce, je svěřen své pratěte Charlotte, která žije osaměle někde v Jižní Karolíně. Marcus se k ní nastěhuje a teta mu doporučí, aby se šel podívat na sídlo smutku, starý, téměř rozbořený dům, který ji „naučil“ malovat. Když se tam vydá, uvidí ducha, kluka, který přišel o život při hurikánu Hazel před více než padesáti lety.
Snaží se s ním spojit, aby nebyl na tom světě sám, do toho se snaží neobtěžovat svou tetu jeho přítomností, seznámí se s Lachicottem, který je nejen dobrým přítelem obou hrdinů, ale také člověkem, který ví, co má ve správný okamžik říct nebo udělat.
I Marcusovo seznámení s pětadevadesátiletou Coral v něm zanechá určitou stopu. V celém příběhu je všechno propojeno se vším a z každé stránky na vás bude tryskat smutek, strach, nerozhodnost a obavy z téměř každého momentu.

Nemůžu říct, že by Sídlo smutku pro mě bylo duchařským románem. Je to román, při kterém jsem se cítila tak nějak zvláštně sama. V některých chvílích jsem autorce nevěřila Marcusovo chování a myšlení. Celý příběh vypráví on, jedenáctiletý kluk, ale mi přijde, jako by byl mnohem starší, měl toho mnohem více zažitého. Jeho vrstevníci by se takto určitě nechovali a ani neuvažovali jako on. Ale přes tento drobný zádrhel je to dílo, které ve vás vyvolá spoustu otázek, na které budete chtít najít na stránkách odpovědi. Počínaje tím, kdo je otec Marcuse, kdo je onen duch v sídle smutku, nebo tím, co má za temné tajemství jeho prateta Charlotte.

„William mě vzal s sebou na malý venkovský hřbitov, kde byla pohřbena téměř celá jeho rodina. Byl odtud pěkný výhled na zalesněné pohoří, které se táhlo kam až oko dohlédlo. Ujistil mě, že až se vyřídí pojistka, tak si budu moct dovolit pořádný náhrobní kámen s jejím jménem. „To abys měl místo, kam se budeš moct kdykoliv vrátit a kde ji vždy najdeš.“

Sídlo smutku pro mne byla kniha, která se četla „pomaleji“ než jiné, a to hlavně pro to, jak byla protknuta vším tím zármutkem a smutkem. Nebyl pro mne důležitý onen duch, který by měl všechny strašit, ale to, jak se Marcus a v podstatě i jeho prateta Charlotte dokáží vzepřít všem těm negativním věcem, které je v jejich životech potkali. Ze začátku mi přišlo, jako by Marcus nesmutnil, jako by nechápal realitu, ale s postupem času (a stránek) jsem začínala chápat, jak všechno bere a jak se s tím vším snaží vyrovnat. Jeho maminka s ním byla pořád, ne jako duch, ale jako někdo, se kterým má plno společných vzpomínek na které často myslel a živil si je v paměti.

Autorce se podařilo napsat opravdu krásný román, procítěný, který vás hodí do určité melancholie, kdy budete pomaloučku a polehoučku postupovat stránkami ke konci. A možná si na závěr řeknete tak jako já, že jste rádi, že už je konec, protože toho smutku a bolesti už bylo více než dost.
Všechny postavy, se kterými se zde setkáte, si zamilujete, jsou to lidé, jež nemají přehnané charaktery, ale naopak se autorka snažila z nich udělat „obyčejné“ lidi, s obyčejnými problémy a proto vám přijdou nejen příjemní, ale také opravdu lidští.

Čtení Sídla smutku vás přenese na pláže, do opuštěných budov, na pomezí mezi život a smrt. Při čtení pocítíte různé emoce, ale smutek bude převládat na plné čáře. Je to román, který má co nabídnout, a troufám si říct, že je to čtení pro ty, kteří se dokáží vcítit do ostatních lidí. Pokud ovládáte empatii, tohle se vám bude líbit a budete obdivovat autorku, co se slovy dokáže.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský, kde si knihu Sídlo smutku můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan