Autor: Karin Lednická
Nakladatelství: Bílá vrána
Rok vydání: 2020
Počet stran: 398
„Smutek je jako lepkavá pavučina, která člověka omotá a sváže.“
Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.
Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.
I když mám docela narvaný reading list a málo času na knihy, které mi někdo doporučí, nějakým zvláštním způsobem jsem tušila, že Šikmý kostel si nesmím nechat ujít. Po všech možných ohlasech, které byly jen a jen kladné a hlavně po tom, co se mé dvě kamarádky (kterým věřím v úsudku ohledně dobrých knih) rozplývaly, že tohle je něco úžasného a nic lepšího nečetly, musela jsem se začíst i já a zjistit, jestli budu mít stejný názor, jestli jsme se opět shodly.
Od knihy jsem měla velká očekávání, už jen pro to, jakou chválu jsem na ni slyšela. A musím uznat, že slova nadšení a pochval používám teď i já. Šikmý kostel je naprostá bomba, jedna z nejlepších knih, kterou jsem za poslední dobu četla.
Je to nejen kus historie v místech, kde žiji, ale také smutné, přitom nadějeplné příběhy obyčejných lidí, kteří zde žili a utvářeli svůj vlastní příběh.
„Bolest člověka utluče, když se nechá.“
Líbí se mi, jak je román napsán. I když je rozdělen do několika částí, které vypráví příběh určitých postav, všechny jsou spolu propojeny, a díky tomu se dozvídáte vše podstatné, abyste si utvořili celistvý přehled o tom, jak vaši oblíbenci žili a co všechno je potkalo.
Důlní neštěstí, které v roce 1894 nastalo, odstartovalo všechny události v knize a dalo ji přímo neskutečný rozměr. Dozvěděla jsem se nejen spoustu informací o tom, jak se vyvíjela města, vesnice, jak fungovalo uspořádání společenských vrstev, ale třeba také to, jaké bylo odškodnění pro vdovy, kterým muže zasypalo, jak vnímali obyvatelé Karwiné a okolí první světovou válku a třeba i takové maličkosti, jak se získávala „levná“ sůl.
Mnoho věcí, které jsem se dočetla, měly pro mne naprosto šokující, odzbrojující charakter a přiznám se, že jsem všechny své přátelé a vlastně i maminku, tak trochu otravovala a pořád jim předčítala, posílala úryvky z knihy a vůbec o ní „mlela“ od začátku až do konce.
„Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny.“
Když jsem minulý víkend navštívila ostravský veletrh a křest knihy Šikmý kostel, dozvěděla jsem se informaci o tom, že autorka na svých stránkách zveřejňuje fotografie, které pocházejí z Karwiné – před a potom.
Když jsem se na ně dívala ihned po získání tohoto poznatku, byla jsem mírně v šoku, jak tohle všechno mohlo zmizet.
Jenže teď, po přečtení příběhu jsem naprosto vyvedena z míry, vidím na těch místech své hrdiny z knihy a je mi z toho smutno.
Jak v knize říkala Žofka – kam až bude země ochotna ustoupit, aby nám dala uhlí, než se ji to přestane líbit?
Šikmý kostel doporučuji. Jednoznačně. Smekám před autorkou klobouk, jak dokázala vystavět příběh obyčejných lidí, vytvořit z nich naprosté hrdiny, kteří vás budou bavit, budete se s nimi smát i plakat, radovat i smutnit.
S naprostou lehkostí dokázala dát na stránky všechny emoce a hlavně, napsat kus historie tak, aby to bavilo mladé i starší čtenáře, aby nás všechny upoutala a zajistila, že minimálně vzpomínka na Karwinou v nás po dočtení zůstane.
A taky mám nějaké tušení, že Šikmý kostel, který se za celou svou dobu propadl o neuvěřitelných 37 metrů níže, se stane jednou z nejnavštěvovanějších památek v našem kraji a já, až tam pojedu, uvidím Barboru, Barku, Ludwika a i tu Julku zlatou stát hned vedle mě…
Hvězdné hodnocení:
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan