Štítek: Albatrosmedia.cz

Publikováno

Dokonalá kořist – Helen Fieldsová

Autor: Helen Fieldsová
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2018
Počet stran: 413

„Roztáhl křídla a letěl ke mně,
můj labutí muž šarlatový, má múza rozšklebená.
Zasytil mě svou láskou k životu,
obohatil mě svými slzami tklivými.“

Edinburgh se stává evropskou metropolí hrůzy. Během hudebního festivalu rozetne ostrá čepel břicho charitativnímu pracovníkovi. V mnohatisícovém davu si vraha nikdo nevšimne. Nedlouho poté je na dně popelnice nalezena učitelka z mateřské školy, uškrcená vlastní šálou. Policie nezná motiv a nemá ani žádné stopy – dokud se po městě nezačnou objevovat podezřelá graffiti. Vrah jimi totiž oznamuje svou další kořist… a čím nevinnější, tím lépe.

Helen Fieldsová třináct let pracovala jako právnička, přičemž se věnovala i vážným případům vražd nebo pašování drog. Po narození druhého dítěte s manželem založila filmovou produkční společnost, v níž se uplatnila jako scenáristka i jako producentka. Sama si vydala dvě první fantasy knihy, ale do světa velké literatury pronikla teprve díky sérii thrillerů, v nichž proti zvlášť rafinovaným vrahům stojí dvojice vyšetřovatelů: „krasavec“ Luc Callanach a svéhlavá, ale i přívětivá Ava Turnerová. Fieldsová s rodinou a dvěma psy žije v Hampshiru, má ráda divadlo, filmy, ale také karate nebo létání ve větrném tunelu.

První díl ze série s Lucem Callanachem s názvem Dokonalé stopy, byl dokonalý. Ale Dokonalá kořist byla ještě dokonalejší. Propracovanější, krvavější, brutálnější a zamotanější. Autorka si dala opravdu záležet, aby se čtenář ani na chvíli nenudil, aby měl nějaké pochybnosti, aby smutnil i radoval se. Musím říct, že tohle byla opravdu dokonalá jízda.

Luc Callanach a Ava Turnerová pracují každý na svém případu. Zdánlivě se zdá, že spolu nesouvisí. Ale čím více těl objevují, tím jsou si jistější, že je všechno propojené. Edinburgh se mění v město zabijáka a Luc ani Ava nemají nejmenší tušení, kdo za tím zabíjením stojí. Na scéně se objevuje Joe, který vtrhne Avě do života jako ničivá tsunami a díky tomu její přátelské vztahy s Lucem ochladnou. Luc se do vyšetřování pouští sám, ví, že nemá o co přijít a proto všemožnými prostředky (oficiální a neoficiální cestou) se vydává vstříc poznání, kdo je zabijákem. Hrozí mu nebezpečí, ale to není nic v porovnání s tím, kdyby se objevila další mrtvola… A ta na sebe nenechá dlouho čekat…

Musím říct, že Luc je pro mě opravdu pan úžasňák. Jeho postava je skvěle napsána, jeho charakter je ryzí. Jeho úmysly jsou velkorysé a čisté. Já ho naprosto žeru! Oproti tomu Ava mě štvala. Vím, že měla určité problémy, které ji obrátily život vzhůru nohama, ale kdyby chvílemi zapojila srdce a nedělala jen to, co je „správné“, tak by mi tak nevadila. Ovšem ke konci příběhu už to byla zase ta moje dobrá postava, tudíž vše odpuštěno.
Autorka se pořádně na postavách vyřádila, to se ji musí nechat. To, co napsala pro Joea, chudák chlap – nikdy ho nikdo nebude mít rád. A co připravila pro Salterovou? Ach! Zlomila mi tím srdce!

„Zazubila se a natáhla ruku, aby ji zvedl na nohy. „Promiň, že jsem ti vtrhla do ložnice,“ řekla a snažila se nesmát. Měl sto chutí dát jí pusu. „Ale až příště budeš mít tu drzost zase se přede mnou svlíknout, osobně ti nasadím klepeta.“
„Měla bys mi zaplatit, ne mě zatýkat,“ prohodil a popadl klíče od auta.
„Až se budu chtít za poplatek pořádně zasmát, zajdu si na nějaký stand-up,“ vrátila mu to.“

Dokonalá kořist je mnohem lepší než první díl. Celý děj mi přišel propracovanější. Ve vyprávění se v kapitolách střídalo docela dost lidí, protože to bylo potřeba, ale v žádném případě to nebylo zdlouhavé a ani matoucí. Navíc jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informací, co se týče „darknetu“ a taky věcí, které se na této temné straně internetu můžou objevit. Díky tomu byl celý příběh zajímavější a také tajuplnější.

V poslední době mám štěstí na samé thrillery a detektivky, kde neuhádnu, kdo za vším stojí. A nejinak tomu bylo i tady. Byla jsem vedle, párkrát jsem změnila názor, kdo by to mohl být, ale ani jednou mi na mysl nepřišlo to, co autorka nakonec vymyslela. Musí se jí nechat, že její fantazie a smysl pro psaní a napínaní čtenáře je odzbrojující. Hovoří za to jasně i čísla. Tuhle knížku, která má 400 stran, jsem zhltla za jeden večer a část dopoledne. Nemohla jsem se odtrhnout a proto jsem také první noc usnula na knize a řádně si „označkovala“ stránku, kde jsem odpadla.

Líbilo se mi, jaké jsem měla pocity, co se týče vztahu hrdinů. Ta jejich chvilková netolerance mě místy „zabíjela“, pak se vrátili ke svým obvyklým ironickým srandičkám a já se radovala jak malá holka, jako by vůbec nebyli zabředlí až po kolena v krvi – jako bych zapomněla, proč tam jsou a co je jejich úkolem. Při čtení jsem se dokázala oprostit od všeho, co se kolem mne dělo (no, vlastně nedělo, když jsem četla v noci, že?!) a užívala si každé písmenko.
Tato kniha rozhodně má označení TOP THRILLER správně a já ji vřele doporučuji.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Dokonalá kořist můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Prokletí horské dívky – Emily Carpenterová

Autor: Emily Carpenterová
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: XYZ
Počet stran: 363

„Nejsem moje matka.
Dívka se zimolezem není skutečná.
Nemám na špičkách prstů zlatý prach.
Rudý havran neexistuje.“

Když se Althea Bellová vrací po odvykací léčbě do svého domova v Alabamě, nečeká, že ji otec a bratr uvítají s otevřenou náručí. Ale nepočítala ani s tím, že ji rovnou nechají zavřít do léčebny pro duševně nemocné.
Postupně si začíná uvědomovat děsivou paralelu s životem jejích předků. Pro babičku i matku znamenaly třicáté narozeniny rozsudek smrti. S tragickou smrtí matky se Althea ani po letech nedokáže vyrovnat. Vydává se proto na cestu poznání, během níž se musí pokusit odhalit pravdu o minulosti své rodiny, nad kterou se vznáší temná kletba. Ale moc času nemá, protože za pár dní ji bude třicet…

Emily Carpenterová – herečka, producentka a scenáristka se psaní věnovala už od dětství. Pochází z Alabamy, ale se svým manželem a třemi syny žije v Atlantě. Je členkou místního klubu spisovatelů a literárních kritiků. Prokletí horské dívky (Burying the Honeysuckle Girls, 2016) je její debutový román. Následovaly knihy The Weight of Lies (2017) a Every Single Secret (2018).

Prokletí horské dívky je přesně ta kniha, pro kterou jsem se rozhodla kvůli obálky. Na první pohled mě zaujala, líbil se mi styl a po přečtení anotace jsem byla rozhodnutá vyzkoušet tento debutový román. Vůbec to nebylo špatné čtení.

Tento román vypráví o ženské linii v jedné rodině. Jde o to, že každá žena, která dosáhne třiceti let se zblázní, právě v těch letech u ní propukne schizofrenie, jsou z rodin vykázány do psychiatrické léčebny, kde později, po pár dnech, umírají.
Althea je nejmladší z tohoto rodu, za 14 dní bude slavit třicet a začíná se strachovat o svou existenci. Ale protože už od mala tuší, že v tom bude něco víc, začíná 14ti denní hon za pravdou a za možností existovat jako žena i po třiceti letech.
A že to tedy je napínavá honička, Althee půjde nejednou o život, dlouho se nedokáže dopídit pravdy a klacky pod nohy ji začnou házet i lidé, kterým bezmezně věřila…

Althea jako hlavní hrdinka se mi líbila. Je pravdou, že v některých chvílích jsem ji nerozuměla, ale to je o tom, že přeci jen za sebou měla v životě už chvíle, kdy ji nebylo nejlíp, byla závislá na lécích, a proto nad některými věcmi přemýšlela jinak. Navíc neměla úplně pohodové dětství a to všechno se v ní odrazilo. Každopádně jako člověk na mě působila silně, sebevědomě, i když ona si to o sobě nemyslela.
Většina ostatních hrdinů byli záporáci, kteří jen intrikovali, ale díky nim právě děj nabíral tu správnou sílu. Navíc se autorce podařilo dát kapku nadpřirozena do příběhu. Nečekejte ale žádnou magii ani kouzla. Je to spíše o slovech a činech lidí. To vám dodá takovou husí kůži, pocit, že nebudete vědět, co se děje, a to bylo fakt dobré.

„Když jsem mu dovyprávěla svůj příběh, můj mozek se úplně zasekl. Stala se z něj nafouklá, hutná, bahnitá hmota uvnitř mojí lebky. Ponořila jsem se do mlčení a nechala se unášet.
Nedokázala jsem myslet. Ani jsem nechtěla.
Nedokázala jsem na nic zaostřit pohled.
Dokázala jsem se koncentrovat na jedinou věc. Spánek. Chtěla jsem jenom spát. Zavřela jsem oči.“

Prokletí horské dívky je opravdu velmi čtivý román, který, i když působí „tlustě“, zvládnete  přečíst za pár hodin. V příběhu se prolínají dvě vyprávění – jedno z pohledu Althey a druhé od její babičky Jinn z minulosti. Můžu vám slíbit, že děj je nepředvídatelný, do poslední chvíle nebudete tušit, co se stalo všem těm ženám, a nebudete věřit vlastním očím, co někteří dokázali nejen udělat, ale také ututlat.

Když pomyslím na to, že se jedná o autorčinu první knihu, tak jsem opravdu zvědavá, jaké budou její další. Dokázala mne navnadit na její tvorbu, konkrétně v tomto příběhu mne uměla upoutat, napínat, dodat mi trochu napětí a pak mě postavit před hotovou, byť velmi smutnou věc. Když jsem totiž knihu četla, přišlo mi, že mi dává náznaky, jako by mohly některé věci skončit dobře, ale nebylo tomu tak. A i přesto, že se mi nesplnilo mé přání, jsem se vším, co vymyslela velmi spokojená.

Nebudu tvrdit, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem tento rok četla, ale určitě je to příběh, který by neměl uniknout vaší pozornosti. Myslím si, že obzvlášť ženám, se tento příběh bude líbit, budou držet palce hlavní hrdince a popohánět ji k činům, které jsou pro ni a její existenci důležité.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Prokletí horské dívky můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Legenda – Stephanie Garberová

Autor: Stephanie Garberová
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2018
Počet stran: 429

„Ale pozor, výhra nebude zadarmo a později budete litovat ceny, kterou za ní zaplatíte.“

Donatella Dragnová se nechala unést magickým světem Caravalu. Konečně uprchla z područí svého otce a sestru Scarlett zachránila před neštěstím domluveného sňatku. Obě by teď měly oslavovat, ale Tella stále není svobodná. Uzavřela nešťastnou dohodu s tajemným zločincem, kterému dluží nemožné: skutečné jméno mistra Caravalu – Legendy.
Jediný způsob, jak se dozvědět Legendovo jméno, je zvítězit v jeho hře, a tak se Tella znovu vrhá do hlubin legendárního klání – a zároveň do cesty vražedného dědice císařského trůnu, lásky odsouzené k zániku a pavučiny tajemství… včetně toho její matky. Caraval od svých účastníků vždy žádal chrabrost, vychytralost a oběti, avšak nyní přestává být pouhou hrou. Pokud Tella nedokáže naplnit svou část dohody a získat Legendovo jméno, ztratí všechno, na čem jí záleží – možná dokonce i vlastní život. Pokud však vyhraje, Legenda a Caraval mohou být navěky zničení…

Stephanie Garberová je mezinárodně uznávanou autorkou bestselleru Caraval, který se dlouho pohyboval v čele žebříčku New York Times. Vyrostla v severní Kalifornii, kde ji často přirovnávali k Anne Shirleyové, Jo Marchové a dalším fiktivním postavám s bohatou představivostí a zdravou dávkou tvrdohlavosti. Když zrovna netvoří, vyučuje tvůrčí psaní a sní o dalším dobrodružství. Stále čeká na Legendovu vstupenku do říše Caravalu.

Přiznám se, že když jsem se pouštěla do Legendy, měla jsem lehké pochybnosti, protože jsem si z jedničky moc věcí nepamatovala. Doufala jsem, že se na začátku knihy dostanu do děje a nebudu váhat. A i když Legenda nezačíná tak, aby autorka čtenářům připomněla něco z prvního dílu a rovnýma nohama skáče do dalšího příběhu, tak mi nic nechybělo a byla to úžasná jízda.

Donatella, tedy Tella se po prvním Caravalu vzpamatovává ze všeho, co se dělo, co bylo skutečné a co byla jen hra. Její sestra Scarlett ji stojí věrně po boku a vypadá to, že ani jedna nemůže být spokojenější. Od Juliana, jednoho herce Caravalu se dozví, že se celá hra i s Legendou, přesouvají do Valendy, kde na počest císařovny odehrají další Caraval a obě jsou přizvány. Jenže Caraval se hraje jen jednou za rok. Bude to tentokrát jiné? Pro Tellu určitě, protože ve chvíli, kdy dorazí do cílového města se dozví, že má mnohem víc starostí, než se domnívala. Ochránit Scarlett, zachránit matku, vyváznout ze všeho živá, zjistit, kdo je Legenda a hlavně si zachovat zdravý rozum. Zdá se, že to asi nebude jednoduché… Ne-li zhola nemožné…

Když se setkám s různými názory na série, většina čtenářů mi řekne, že první díl byl dobrý, druhý buď stejně dobrý nebo horší a třetí ušel. Ale u série Caravalu je to něco jiného. Já říkám, že první byl dost dobrý a druhý díl mnohem lepší. Aspoň tedy pro mě. Mnohem více jsem se nechala příběhem strhnout, líbilo se mi, jak autorka vykreslila všechny postavy, počínaje Tellou, která vůbec neměla jednoduché rozhodování a stejně to vždy vyřešila správně a konče Dantem, který byl naprosto okouzlující a zdárně konkuruje Rhysovi z ACOTARu. 🙂 Ufff…

Možná už jsem na to stará, ale taková ta správná hra na kočku a myš mi dokáže rozvířit všechny částečky v těle, krev teče rychleji, srdce buší silněji a to se dělo při setkání Danteho s Tellou. Ti dva se tak neměli rádi, až to bilo do očí, ale jejich ironické dialogy byly naprosto odzbrojující a já si to užívala na sto procent.

„Cíl této hry není, co tušíš,
ženu pera a papíru vyhledat musíš.
Jen ona má stopu, po níž každý baží,
však pouze pro tebe ji chrání a stráží.“

Co se mi ovšem nejvíce líbilo, tak byl způsob, jak si autorka hrála se slovy. Když popisovala magii, cítila jsem ji. Dokázala jsem ji vidět, uměla jsem si představit. Najednou byla pro mne hmatatelná. Samotný příběh byl taktéž skvěle napsán, měl spád a pořád se zde něco dělo. Jasně, tahle věta může na někoho působit jako klišé, ale jinak to napsat neumím.
Ve chvíli, kdy jsem začala číst, ocitla jsem se mimo realitu a od první stránky až do poslední pro mne neexistovalo nic jen samotný Caraval. Se stejnou vervou jako Tella jsem chtěla osvobodit její matku, se stejným rozporuplným pocitem jsem nedokázala určit, která cesta a které rozhodnutí je to pravé a se stejným zoufalstvím jsem se dívala, jak Legenda odchází… A se stejnou nadějí jsem otvírala poslední dopis příběhu.

Legenda mě překvapila. Nečekala jsem, že si až v tomto díle tak oblíbím některé postavy, že si užiju takovým způsobem celý Caraval a že se dostaví ten pocit nedočkavosti, než vyjde díl třetí. Tak jak to bylo u Kletby vítězů, i teď mám pocit, že nevydržím čekat, než vyjde další díl, ale samozřejmě se postupem času smiřuji s tím, že budu muset. V žádném případě se nebojím, že bych si nic nepamatovala. Druhý díl mi ukázal, že i kdyby se toto stalo, nemám se čeho bát. Autorka nový příběh prokládá událostmi a informacemi o tom, co bylo předtím, takže se nemůžu ztratit a můžu si užívat každý díl i s odstupem času.

Nemám už co dodat, jen teď tajně doufám, že krom přijímacího dopisu z Bradavic očekávám i pozvánku na Caraval! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Legenda můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Město ztracených – Kelley Armstrong

Autor: Kelley Armstrong
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 2018
Počet stran: 406

„Začneme sestupovat a já Rockton konečně zahlédnu. V tu chvíli je mi jasné, že je tím, o co se Dawson jenom snaží: městečkem jako vystřiženým z Divokého západu. Nezpevněné silnice. Jednoduché dřevěné stavby. Jasně definovaný střed města. Domy několikanásobně menší než ty, co uvidíte v moderní civilizaci. Kurníky a malé loučky, kde se pasou kozy. Dokonce vidím i stáje a koně, které právě vyvedli na ranní pastvu.“

Casey Duncanová vyšetřuje vraždy, sama však bojuje s temnou minulostí. Aby před manželem ukryla svou přítelkyni, uprchnou do Rocktonu. Jenže město uprostřed kanadské divočiny je útočištěm i pro další ztracené existence. Místní šerif není z dalších uprchlic nadšený, ale potřebuje od Casey pomoc s vyšetřováním sériových vražd. Casey poznává místní obyvatele a zjišťuje, že ne všichni sem utekli před nebezpečím. Naopak. Sami představují větší hrozbu…

Kanadská autorka Kelley Armstrong si získala čtenáře především jako autorka žánru fantasy a krimi. Její zájem o fantasy začal už v dětství, kdy k její nejoblíbenější četbě patřily tajemné příběhy, v nichž nebyla nouze o paranormální jevy. S těmi ve své tvorbě později pracovala hned v prvních sériích fantasy románů pro mládež. Kelley Armstrongová je autorkou opravdu plodnou, kromě tvorby pro mladé čtenáře se věnuje románům pro dospělé – krimi i thrillerům s prvky science fiction, píše i povídky a novely. Narodila se 14. prosince 1968 v Sudbury, v Ontariu, v typické středostavovské rodině. Na University of Western Ontario vystudovala psychologii, ale pak se rozhodla ještě pro studium počítačového programování na Fanshawe College, a to především proto, aby měla více času na psaní. S manželem a dětmi žije v jihozápadním Ontariu v Kanadě.

Casey má problémy ve svém osobním a dá se říct i pracovním životě, sice nejsou nijak závratné, ale ten pocit, že se to může rozjet a stát se mnohem hlubším a horším, ji pomůže v rozhodování, aby se svou nejlepší kamarádkou opustila město a odstěhovala se do Rocktonu. To město, kam se chtějí nechat „odklidit“ je něco jiného, než normální civilizace. Obyvateli jsou bývalí zločinci, prostitutky, uprchlíci – prostě kdokoliv, kdo má problémy se zákonem a prošel výběrovým řízením. Ano, do tohoto města se dostanete jen na základě schválení jakési rady, která vás buď nechá přijet, nebo si zůstaňte tam, kde jste.
Casey se stane pravou rukou šerifa Daltona, který z toho není nadšený, navíc jako správný chlap nevěří tomu, že Casey v divokém městě vše zvládne. Má k ní jakýsi odpor, ale sám neví, proč. V Rocktonu se dějí divné věci a když začnou umírat lidé, Dalton s Casey se pustí do vyšetřování a začíná si k ní nacházet i jistou cestičku a tím pádem důvěru. Jenže, bude to stačit, aby se mezi nimi pročistil vzduch, aby našli vraha, aby dokázali udržet Rockton v bezpečí?

Casey, hlavní hrdinka příběhu Město ztracených mi byla sympatická od začátku. A to hlavně z toho důvodu, že věděla co chce a nenechala se jen tak od někoho zastrašit. Pokud ji někdo lezl na nervy nebo ji nevyhovoval, nebála se otevřít pusu a sjednat si pořádek, což mi velmi imponovalo. Za to Dalton, šerif městečka Rockton na mě působil jako, s prominutím, idiot. Hned na první pohled jsem nepoznala, že ta „nenávist“ vyrůstá z něčeho hlubšího, temného tajemství a tak jsem nejdříve měla pocit, jako by to byl fakt namachrovaný blb. Ale s postupem stránek jsem začínala chápat, že jsem si o něm udělala špatný obrázek a ke konci jsem si oblíbila i jej samotného.
Konec příběhu je pro mne velmi zvláštní, nevím, jestli z toho mám být happy nebo ne. Bylo to divné, ale do celkového kontextu to sedělo. Jen já osobně jsem si asi představovala něco jiného… Ale beru to jak to bylo a jo, líbilo. 🙂

„Dalton mě vytáhne na nohy a strčí mě ke dveřím. „Běž!“ Nejdu. Nemůžu, protože zahlédnu zbytky rozbité lucerny a je mi jasné, že oheň se nevznítil omylem. Někdo tu záměrně způsobil požár pomocí petroleje. Na stejném místě, kde naposledy viděli pohřešovanou osobu. „Tamhle!“ křiknu, když za hromadou dřeva spatřím nohu.“

Vzhledem k tomu, že Město ztracených je prvním dílem série o Rocktonu, uznávám, že autorka si dobře našlápla a pokud se něco nepokazí, bude to ještě hodně dobré a zajímavé. Její styl psaní je velmi čtivý a i když do děje vkládá trochu fantazijních prvků, protože ne všechno je úplně normální, tak nechybí ani pořádná dávka napětí a „hnusu“, jako třeba různých končetin na různých místech, kde byste je fakt neočekávali.

A přesto, že na konci se autorka nechala trochu unést a zasadila do děje, který byl docela napínavý a krvavý, trochu té romantiky, tak možná to některým čtenářům zklidní zjitřené nervy. Na mě to ovšem takový účinek nemělo, protože jsem nečekala nic podobného a osobně mi to nesedělo. Mám za to, že do děje ta romantika nepatřila, autorka měla zůstat jen u krváků a chybějících končetin, na druhou stranu je fajn, že „sladká“ linka je jen na posledních pár stránkách, takže neobtěžuje ve velkém a já si užila dobrý thriller.

Město ztracených je skvělá volba pro všechny čtenáře, kteří si chtějí přečíst dobrý thriller, ve kterém nebude chybět krev, mrtvá těla, tajemství, napětí, zločin a trocha té lásky. A samozřejmě pořádné pátrání po vrahovi, který by se mohl skrývat v okolních lesích – nebo jej mají přímo v městečku?

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Město ztracených můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Světla zimní noci – Pam Jenoff

Autor: Pam Jenoff
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Motto
Počet stran: 350

„Víš, kolik je hvězdiček na modré obloze?
Víš, kolik mračen pluje daleko nad celým světem?
Pánbůh je počítal, aby žádná nechyběla
v tom obrovském počtu.“

Podmanivý příběh o přátelství dvou žen, které překoná i ty nejtemnější časy.
Nou vyhnali z domova a přinutili ji vzdát se svého dítěte, protože otěhotněla s německým vojákem. Útočiště nalézá u kočovného cirkusu, kde se musí naučit nebezpečnou akrobacii na visuté hrazdě, aby skryla svou pravou identitu. I přes počáteční neshody se spřátelí s akrobatkou Astrid. Když ale pravda vypluje na povrch, musí se obě rozhodnout, zda je jejich výjimečné přátelství dokáže spasit, nebo jestli tajemství, která ukrývají, vše zničí.

Pam Jenoff se narodila v Marylandu a studovala historii na Cambridgi. Po studiích začala pracovat v Pentagonu ve Washingtonu D. C. na ministerstvu obrany a poté na ministerstvu zahraničí. Dlouho působila na americkém konzulátu v Krakově, kde se specializovala na polsko-židovské vztahy a problematiku holokaustu. Díky této práci, kdy se podílela na zachování Osvětimi či restitucích židovského majetku v Polsku, si vytvořila blízký vztah k židovské komunitě.
V současnosti učí práva ve Filadelfii, kde žije se svou rodinou. Její předchozí román Velitelovo děvče se stal mezinárodním bestsellerem a byl nominován na Quill Award.

O autorce jsem už slyšela, její knihy zaregistrovala, ale nedostala jsem se k tomu, abych si některou přečetla. Ale musím přiznat, že Světla zimní noci mě dostala, a to hlavně svou obálkou, která je úžasná a jsem ráda, že i příběh, který se v knize ukrýval, je neméně skvostný.
Opět jsem vás nezklamala, hned v prvním odstavci jsou dvě superlativa, a chci vás upozornit, že určitě nebudou poslední.

V příběhu jsou dvě hlavní hrdinky. Starší Astrid a mladší Noa. Astrid jako manželka německého důstojníka za druhé světové války a zároveň Židovka, byla nucena odejít nejen od manžela, ale také z Berlína, kde žila. Noa sice Židovka není, ale za to měla dítě s německým důstojníkem a rodiče ji vyhostili z domova. Tyto dvě ženy se potkají v cirkuse, kde Astrid musí Nou zasvětit do tajů létání na visuté hrazdě, aby nejen Noa mohla zůstat, ale hlavně proto, aby zachránila show a cirkus jako takový. Není jednoduché cestovat s cirkusem a už vůbec to není jednoduché za světové války. Říše velí všemu, i v jakém městě a s čím budou artisté v cirkuse vystupovat…
Ze začátku se Astrid mladé díky Noy straní, nevidí v ní nic dobrého a cítí, že Noa má plno tajemství, které nebudou nejlepší. A co to dítě, co má sebou? Vždyť je tak mladá…
Postupem času Noa poznává Astrid blíže, ať chce nebo ne a spolu s ní i ostatní obyvatele cirkusu a lidí kolem. A přesto, že má pocit, že by vše mohlo být v pořádku, ve skrytu duše ví, že nikde není v bezpečí a musí utéct daleko… Hodně daleko…

Po dočtení knihy jsem přemýšlela, jestli autorka není chlap. V příběhu dvou žen plného přátelství, intrik, tajemství a lží, dokázala udržet city na uzdě a nenapsala žádnou romantickou, červenou knihovnu. Naopak se držela faktů a dokázala dát do toho plno bolesti, ztráty, strachu a smrti…
V době, kdy se Světla zimní noci odehrávají, nic nebylo lehké a Pam Jenoff umí poutavě vyprávět, aby to čtenářky bavilo. Zvlášť po přečtení poděkování a vzkazu čtenářům od autorky jsem zůstala paf z toho, jak se k tomuto psaní postavila. Co vše nastudovala, aby dokázala stvořit příběh, který bude jak z reálu, i když je to fikce.

„Policista máchne rukou dolů. Pokusím se uhnout, ale je pozdě. Obušek mne zasáhne do břicha, až se mi z nárazu udělá zle. Bolest mi vystřelí po celém trupu a já se svalím na zem.“

Světla zimní noci je silný, emotivní příběh, u kterého mnoha čtenářkám ukápne i slza, protože konec je nečekaný a já si ho celou dobu představovala úplně jinak. Nemůžu říct, že bych byla nespokojená, ale spíše jsem tak nějak doufala, že autorka mi dá i naději, ale nestalo se tak. Držela se toho, že zlá doba si žádá zoufalé činy a přes to nejel vlak…

Nejen Astrid a Noa, ale také další postavy, které se v příběhu vyskytnou ve vás nějakým způsobem zanechají stopu. Já si nejvíce pamatuji na Luca, v něm nikdo neviděl nic dobrého, jen Noa, a přesto nemohli být ještě dále od pravdy. Ta nedůvěra ale byla tehdy naprosto normální. Jen mi to chvílemi drásalo nervy.

Jednoduše řečeno, Světla zimní noci jsou velmi emotivní, čistý, ale přitom drsný příběh, který jen tak neodložíte. Protože vás bude zajímat, jak se všechno kolem hrdinů vyvíjí, budete myslet na to, co všechno se ještě může stát a proto se ke knize budete neustále vracet, dokud ji nedočtete. Záměrně píšu vracet, protože tohle není čtení na „jeden zátah“ jak se říká, ale třeba já potřebovala opravdu chvilku na to, abych se po některých scénách vzpamatovala a uklidnila.

Čtení doporučuji hlavně ženám, nejsem si jistá, jestli to mužskou část populace bude bavit, ale ženské publikum bude spokojené, možná i nadšené. Budete prožívat životy hlavních hrdinů, jejich strasti i radosti, budete se smát i plakat, ucítíte poryvy větru ve chvíli, kdy akrobatky budou skákat na hrazdách, ucítíte vůni šapitó, vůni zvířat, ale také pocítíte záchvěvy při náletech a bombardování nebo smutek a bezmoc při konání bezpráví na lidech…

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Světla zimní noci můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Používáme WordPress (v češtině).