Čas vlků – Elisabet Nemertová

Autor: Elisabet Nemertová
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 360

„Švédsko. Druhá světová válka.
Celý svět bojuje se zlem.
Dva lidé bojují za dobro.“

Starodávná legenda praví, že v každém člověku žijí dva vlci, kteří neustále bojují o tlukot srdce. Jeden z nich je strach a nenávist a ten druhý láska a důvěra. Který z vlků vyhraje? Ten, kterého živíme.
Čas vlků je kniha o odvaze a lásce ve stínu války. O odvaze postavit se za to, v co v nitru věříme, že slabé a bezbranné, odvaze bránit právo na svobodu těla i ducha a neuposlechnout rozkazy. I nejčernější temnotou jasně prosvítá zářivé světlo lásky a naděje. A coby symbol boje a dobra se zlem čtenáře celou knihou provázejí tři sněhobílí vlci.

Elisabet Nemertová se narodila roku 1950 ve Stockholmu. Vyučuje švédštinu, historii, dějiny umění a filmovou vědu na střední a vysoké škole. Věnuje se rovněž psaní učebnic, příruček a vzdělávání odborníků v těchto a příbuzných oborech. Je také úspěšnou spisovatelkou – vydala již několik knih, především historických románů a románů pro ženy. Historický román zasazený do druhé světové války Čas vlků (Vargarnas Tid, 2016) zaznamenal ve Švédsku velký ohlas a byl nominován na Knihu roku 2017.
Elisabet Nemertová nyní žije se svou rodinou mimo Stockholm a připravuje další román.

Román Čas vlků můžu zařadit přesně k těm knihám, které nutně potřebuji kvůli obálky. Obálka s vlky je naprosto skvostná, je krásná a působí až mysticky. Příběh samotný je příjemný, a ač se tam řeší docela těžká a pro mě nikdy nepochopitelná témata (jako jsou třeba následky druhé světové války nebo postoj společnosti ke svobodným matkám), přesto musím říct, že se mi čtení líbilo.

Magdalena a Nils jsou sourozenci, kteří vyrostli se svými rodiči v chudobě. Jelikož se děj odvíjí v roce 1939 a později, není nic zvláštního na tom, že někteří lidé byli málo movití, jiní více. U těchto dvou postav je autorkou krásně popsáno, jak si oba hrdinové svého nového vydobytého postavení váží. Protože zažili obě varianty, jako žít v chudobě i „bohatství“, ke kterému se ovšem dopracovali sami, tak se chovají příkladně, užívají si svých nových nabytých statků, ale přitom zůstávají nohama na zemi a snaží se pomáhat i kolem sebe ostatním lidem.
Třetí, velmi důležitou postavou v příběhu je Carl-Magnus, syn bohatých rodičů, který vyrůstal v dostatku všeho na zámku. S postupem času, kdy dorostl v mladého muže, začal se u něj projevovat právě ten způsob nadřazenosti nad ostatními. Ovšem poté, kdy navštíví Hitlerovo Německu, chvíli před tím, než dojde k anexi Polska, jeho postoj se rapidně změní. Jako kdyby najednou otevřel oči a pochopil…
Magdalena a Carl-Magnus pak v průběhu příběhu budou mít ještě hodně co říct…

Ač se mi Čas vlků opravdu líbil, nemůžu si pomoct, ale chvílemi jsem se cítila v pasti. Takový pocit, že je tam spousta děje, každý prožívá něco jiného a já se neuměla do žádné postavy vžít. V době, kdy jsem myšlenkama byla ještě u Magdaleny a Vivecy, najednou se Carl-Magnus ocitl v těžkém okamžiku a já se zase musela soustředit na něco jiného. Bylo to pro mě celkem rušivé. Jako bych měla pocit, že když se budu zabývat Nilsem a jeho obchodem, uteče mi podstata životního kroku Magdaleny, který začala dělat v novinách ohledně mateřských škol a pěstounské péče. Jako bych se ve všem tom ději plácala. Jako by autorka chtěla napsat toho tolik, aby nebyl prostor pro žádné hluché místo. Ono tam hluché místo nebylo fakt žádné, za to tam bylo tolik dějových linií, že jsem si připadala jako na horské dráze a neuměla si to pořádně zpracovat sama v sobě.

Kupodivu nejvíce jsem si užívala kapitoly, které pojednávaly o starém myslivci, jenž žil u zámku rodičů Carl-Magnuse. Opatroval celý panský les spolu s krkavcem a vlkem.
Díky těmto zvířatům a této postavě, dostal příběh trochu mystický nádech. Třeba v okamžiku, kdy se Carl-Magnus ocitl v židovské čtvrti v Berlíně a schylovalo se ke katastrofě, objevil se krkavec, jenž mu „nějakým“ způsobem pomohl. Bylo možné aby to byl ten jeden a ten samý, který žije a létá u jejich myslivce?

„Kdy přijde člověk o schopnost žít v přítomnosti, vnímat krásu okamžiku?“

Čas vlků není jen příběhem o odvaze a lásce ve stínu druhé světové války. Je taky o touze lidí, kteří chtějí udělat, byť jen malý krůček, k tomu, aby vykonali nějaké dobro. Je to o vnitřní síle lidí, o tom, jak dokáží bojovat za sebe sama. Některým postavám, ač nebyly hlavní a jen se mihly dějem, dala autorka „do úst“ jednu, dvě věty, které mi naprosto učarovaly.
Když jsem pak s dalšími postavami prchala z Finska do Švédska, v mrazu, v mínus čtyřiceti stupních, kdy jsem společně s nimi nechala všechno za sebou a brala jen to nejnutnější, mě samotnou bolelo u srdce. Přitom třeba zrovna tato rodina, která utíkala před válkou do bezpečí se mihla jen na dvou, třech stránkách. A stejně jsem s nimi soucítila. V tomto příběhu opravdu hodně záleží na tom, aby se člověk soustředil na každou větu, protože v mnoha slovech jsou skryté činy. Velké, silné a statečné okamžiky, které mnohým lidem změnily životy.

Pokud bych měla tuto knihu někomu doporučit, tak je to určitě pro náročnějšího čtenáře, který dokáže ocenit poselství skryté na řádcích. Jestli hledáte příběh o odvaze a touze žít, zda si chcete přečíst o hrdinech, kteří byli do jisté doby jen malými, nepatrnými človíčky a stali se z nich lidé s velkým L, tak si Čas vlků rozhodně nenechte ujít. A samozřejmě pokud chcete i nějakou tu romantiku na pozadí temné doby, nebudete o ni ochuzeni.
Já mám po dočtení v sobě spoustu pocitů, ale nejvíc jsem naplněna asi melancholií nad tím, kam až jsou někteří jedinci schopni zajít buď proto, aby něčeho dosáhli nebo proto, aby utekli od zlého, které na ně číhá téměř za každým rohem. Ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Čas vlků můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Strážce nádrže – Zdeněk Svěrák

Autor: Zdeněk Svěrák
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 90

„Již po roce našeho soužití si u mě vysloužila přezdívku Měňák. Nebylo jitra, aby neřekla: Mě ňák škrábe v krku. Nebo: Mně ňák není nejlíp. A hned se na cestu do školy posilnila Starou mysliveckou nebo Becherovkou.“

Starý strážce vodní nádeže Jiří Smrček si dopisuje s generálním ředitelem povodí. Jsou to zprávy o stavu přehrady, ale také o stavu jeho duše. Nevadí, že ředitel ani na jeden z jeho 23 dopisů neodpoví. Smrček, bývalý venkovský učitel, na sebe prozrazuje i věci, které každému nesvěříme. Je zjitřený úkolem, který ho zaskočil: má najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. Bude to plukovník Dekl, nebo někdo jiný? Je možné, aby to bylo veselé čtení? Pokusil jsem se o to.

Zdeněk Svěrák je populární český dramatik, scenárista, herec, spisovatel a textař. Původním povoláním učitel českého jazyka nastoupil po 4 letech pedagogického působení jako redaktor do Českého rozhlasu. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava českého velikána a génia Járy Cimrmana.
Během svého působení na české mediální scéně vytvořil Zdeněk Svěrák několik hvězdných dvojic. S Ladislavem Smoljakem psali již dnes legendární divadelní hry pro domovské Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a společně se podíleli na úspěšných filmových komediích, z nichž slavné hlášky znají lidé všech generací. Spolu s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem napsal Zdeněk Svěrák více než 500 písniček, které se stále těší velké oblibě, a to nejen u dětí, ale i jejich rodičů a prarodičů. A konečně se svým synem Janem realizovali úspěšné filmy, z nichž slavný Kolja obdržel filmového Oskara.

Tato útlá knížka s názvem Strážce nádrže je naprostým pohlazením pro duši. Pana Svěráka znám, tak jako asi každý jiný, ale jeho knižní tvorba mi stále unikala. Až teď se mi dostala do ruky tato kniha a příběh v ní mě uchvátil. Ač to není nejveselejší téma, autor jej podává takovým způsobem, že se všemu smějete, máte dobrou náladu, užíváte si každou stránku a přejete si, aby to neskončilo. Někdy člověk opravdu potřebuje vypnout a pokud sáhne po této knize, nemůže přestřelit.

Hlavní hrdina, Jiří Smrček, je už postarší pán, který je zaměstnanec povodí a stará se o nádrž. Dbá na to, aby průtoky byly správné, aby se neprotrhla, pokud je potřeba, spraví či zalepí… Jednoho dne za ním přijede pan Anděl, což je něco jako zástupce ředitele povodí a sdělí mu, že bude muset skončit. A tak pan Smrček, protože zná nejen všechno okolo nádrže, ale také lidi ve své vesnici Horní Znělá nejlíp, se pustí do rozjímání, kdo by byl jeho nejlepším pokračovatelem.

Celý příběh je psán formou jednostranných dopisů generálnímu řediteli povodí. Hrdina podává informace nejen o stavu nádrže, ale i o sobě, to především. O tom, co se děje u nich na vesnici, vzpomíná na svá mladá léta, kdy ještě učil na venkovské škole nebo na to, jak pracoval na OPBH. Skrz tyto dopisy čtenář skvěle pozná hlavní postavu, oblíbí si ji a můžu vám říct, že takového pana Smrčka by chtěl každý za souseda. Hodného, pozorného, vtipného, obětavého… No, jednoduše samé superlativa. 🙂

„Ani já se svou obstojnou středoškolskou angličtinou těm písním nerozumím. Nerozpoznám, že „íčovas“ je „each of us“, což mi vysvětlila moje neteř. Nebo že „gimiké gimilá“ je „give me care, give me love“.

I když jsem zprvu byla trochu skeptická k této knize, musím uznat, že pan Svěrák opravdu umí psát vtipně a trefně. Některé jeho popisy mne pobavily a ač se týkaly třeba nešťastných událostí, dokázal do nich dát trochu naděje a laskavého humoru, takže nepůsobily pesimistickým dojmem. Ba naopak.
Strážce nádrže je dle mého přesně ten typ knihy, který by si měl přečíst někdo, komu se dějí špatné věci. Aby věděl, že na konci tunelu je vždy světlo.

V knize najdete i pár ilustrací, o které se postarala paní Zdeňka Hušková a i když je jich málo, přece jen to svým, kouzelným způsobem, zpestří celý příběh. Pokud hledáte nějakou oddechovou knihu, která ovšem bude mít hlavu i patu, kde se hrdinům neději jen samé dobré věci a všechno nedopadne jen dobře, určitě se podívejte po tomto titulu.

Strážce nádrže, ač nemá ani sto stran, dá čtenáři mnoho. A to nejdůležitější je právě to pohlazení, ten klid, který budete při čtení cítit. Já si všechno užila na maximum a jsem opravdu velmi překvapená, jakým stylem je kniha napsána. Jak na mě působila. Jak mne ukonejšila. Až mám teď hrůzu se pustit do nějakého thrilleru. 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Strážce nádrže můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Chladnokrevně – Robert Bryndza

Autor: Robert Bryndza
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 416

„Natáhly si latexové rukavice a zamířily ke kufru. Prsty, které vyčnívaly z díry v hnědém materiálu, byly odulé a měly zčernalé nehty. Mossová jemně smetla písek ze švů a odhalila zrezivělý zip. Erika musela několikrát zlehka škubnout, než zip povolil. Víko mírně pokleslo, když kufr rozepnula. Mossová se naklonila, aby jí pomohla. Společně kufr pomalu otevřely. Ven se vylila trocha vody. Uvnitř leželo napěchované nahé mužské tělo. Mossová ustoupila, zvedla paži a zabořila do ní nos. Zápach rozkládajícího se masa a tlející vody je udeřil přímo do žaludku. Erika na okamžik zavřela oči, pak je znovu otevřela. Končetiny byly světlé a svalnaté. Maso se podobalo syrovému loji a začínalo se oddělovat od kostí, které byly na několika místech obnažené. Erika opatrně nadzvedla torzo. Pod ním byla zastrčená hlava s černými jemnými vlasy.“

Chladné londýnské ráno. Velký kufr, který vyplavila Temže. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová a její kolegyně Mossová už tuší, že je uvnitř nečeká příjemné překvapení…. Ale na to, co doopravdy najdou uvnitř, když se jim zrezivělý kufr podaří na několikátý pokus otevřít, nemůže být nikdo nikdy připraven… Byť to není poprvé, co detektiv šéfinspektor Erika Fosterová čelí brutální vraždě, kufr s rozřezaným mladého muže vyplavený na břeh Temže ji šokuje. O dva týdny dříve bylo navíc nalezeno v podobném kufru tělo mladé ženy. Je to jen náhoda, nebo se Erika a její tým budou muset znovu postavit sériovému vrahovi? Co obě oběti spojuje? A co další případy, které se sice staly v jiném okresu a za jiných okolností? Mohou se i u nich najít nějaké styčné body s případem těl v kufrech? Zločin si navíc, jak známo, nevybírá dovolenou a Erika se zaplete do paralelního případu.
Robert Bryndza opět splétá a rozplétá mnohovrstevný příběh ve více rovinách a vede nitky ke konci, jenž čtenáře tentokrát možná tolik nešokuje, ale rozhodně vybudí silné emoce. A znovu nechá každého, aby si sám odpověděl na otázky, co znamená láska až za hrob, pro co jsou lidé ochotní riskovat nebo kvůli čemu zrazují své přátele.

Robert Bryndza je britský autor žijící trvale na Slovensku se svým manželem Jánem. Jeho kniha, Dívka v ledu (The Girl in the Ice), které se již prodalo přes milion výtisků, byla označena jako The Wall Street Journal a USA Today bestseller.
Jedná se o první díl poutavé série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou. I pokračování Noční lov (Night Stalker), Temné hlubiny (Dark Water), Do posledního dechu (Last Breath), Chladnokrevně (Cold Blood) a Deadly Secrets se drží na předních příčkách prodávaných knih.
Kromě této série je Robert Bryndza taktéž autorem romanticky a humorně laděných zahraničních bestsellerů. Více o autorovi je možné se dočíst na webových stránkách robertbryndza.com, Twitteru @RobertBryndza či na Facebooku a Instagramu.

Jsem hrdou fanynkou Roberta Bryndzy a jeho série s šéfinspektorkou Erikou Fosterovou. Protože jeho knihy mám přečteny všechny, myslela jsem si, že už jej dokážu odhadnout a tím pádem budu vědět, co od něj očekávat. Ovšem v knize Chladnokrevně mi autor ukázal, že stále dokáže překvapit, a společně s pátým dílem přišel nečekaný případ, který mne naprosto pohltil, a já věděla, že se ze mě stává ještě větší fanynka než doposud.

V této knize se setká čtenář opět se „starou“ známou Erikou Fosterovou a společně s ní také s Mossovou, Petersonem a docela důležitou postavou se stane i Paul Marsh. Na to se těšte!
Ale krom těchto, nám známých postav, se na výsluní dostanou také Max s Ninou. Že vám ta jména nic neříkají? Ani nemůžou. Jsou to nováčci, kteří ovšem velmi zamíchají dějem.
Autor Robert Bryndza napsal příběh, který se odehrává ve dvou rovinách. Na jedné straně Erika se svým týmem vyšetřuje záhadné objevení mrtvých těl v kufrech a na druhé se Max a Nina snaží o to, aby se na ně nezapomnělo. V jednu chvíli se tyto dvě roviny propojí a v ten okamžik se začnou dít nevídané věci.

Dle mého názoru se kniha Chladnokrevně liší od všech ostatních právě tím, jak je napsaná. Je to něco jiného, než jsem jako čtenář byla doposud zvyklá, a musím říct, že mi to vlilo novou energii do žil. Dokonce jsem si po dočtení říkala, že příběh Maxe a Niny lehce zastínil Eriku jako takovou, ale to samozřejmě není možné. Jen se jí dokázal vyrovnat. Robert Bryndza se vrhl na psaní dvou příběhů, které se odehrávají ve stejném čase, jen na jiném místě, a v jednom okamžiku se tyto příběhy propojí a dostanou nový rozměr. Katastrofy. Honičky o čas. O život.

„Vrátil se do předsíně a otevřel černou bednu s nářadím, ze které vytáhnul dlouhý modrý provaz. V kuchyni jí pak svázal kotníky, převrátil ji na břicho a ruce jí svázal za zády. Podprsenku jí nacpal do pusy. Přetáhl jí punčochy přes hlavu a pod krkem je zavázal. Poodstoupil. Obličej pod napnutou tkaninou měla znetvořený, ale viděl, že se jí punčochy příliš zařezávají do krku.  Naklonil se a trochu je uvolnil. Pak jí rozevřel nohy a vyfotografoval, jak leží svázaná na kuchyňské podlaze.“


Jak už jsem zvyklá z předešlých knih, tak i v Chladnokrevně se mi dostalo příběhu, který má spád a stránky doslova ubíhají samy před očima. Krátké kapitoly, kterými je autor proslulý, tomu dodávají mi tak známý efekt „rychločtení“ a žádné zbytečné prostoje a zdlouhavé popisy nekazí celkový dojem z knihy. Robert Bryndza šel opět rovnou na věc, neřešil žádné zbytečnosti a podával mi přesně ty informace, které jsem v danou chvíli potřebovala, abych si čtení užila na sto procent.

I když si myslím, že má recenze je zaujatá, protože autor je pro mě nejlepší, tak mi věřte, že se ji snažím podat tak, abych vám ukázala, že opravdu Chladnokrevně i ostatní knihy stojí za přečtení. Když se dívám kolem sebe, co kdo čte, tak se autorovy knihy objevují ve čtených velmi často, tudíž docházím k názoru, že nejsem tak daleko od pravdy a příběhy s Erikou Fosterovou patří mezi ty top tituly.

Ve chvíli, kdy budete otevírat Chladnokrevně na první stránce, vzpomeňte si na to, že jsem psala, jak je tato kniha jiná. Uvidíte, že vám autor ukáže, že stále dokáže překvapit a napsat příběh, který jste od něj už ani nečekali. V minulých příbězích byl Robert Bryndza znám tím, že čtenáři vraha odhalil hned ze začátku a od toho se příběh odvíjel. Teď zase dostanete dva příběhy v jedné knize, které vám nedají spát, dokud jej  nedočtete. Celou knihu slupnete jako malinu a na konci budete nadávat, že to není delší! A taky budete nadávat, že opět musíte nechat Eriku „odejít“… Nedokážu si představit, že jednou tato série skončí…

Konec nostalgie, věřte mi, Chladnokrevně si přečíst chcete! Je to #musthave tohoto pololetí!

A pozor! Pro nedočkavce mám výbornou zprávu. Pokud nechcete čekat do 8. listopadu, kdy Chladnokrevně vychází, tak se zaregistrujte na stránkách Roberta Bryndzy. V tu chvíli budete každý den dostávat jednu kapitolu jeho nové knihy, a to až po dvacátou. Jestli jste jeho fanoušek jako já, těchto pár kapitol vám ulehčí to předlouhé čekání. 🙂

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Chladnokrevně můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Dopis – Kathryn Hughes

Autor: Kathryn Hughes
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 320

„Tentokrát umře, tím si byla jistá. Věděla, že jí zbývá jen několik sekund, a  tiše se modlila za rychlý konec. Cítila, jak jí po zadní straně krku stéká teplá, lepkavá krev. Slyšela, jak jí s  odporným zvukem praská lebka, když jí manžel třískl hlavou o zeď. V ústech měla cosi jako štěrk; věděla, že je to zub, a zoufale se jej snažila vyplivnout. Jeho ruce jí tak pevně svíraly hrdlo, že se vůbec nemohla nadechnout ani vydat sebemenší zvuk. Plíce volaly po kyslíku a tlak za očními bulvami byl tak intenzivní, že věděla, že jí musí prasknout. Hlava se jí zatočila a potom naštěstí začala omdlévat.“

Tina Craigová pracuje do úmoru, a ještě k tomu o sobotách prodává v dobročinném obchodě, aby ve svém nešťastném domově trávila co nejméně času. Když prohledává kapsy starého obleku, který někdo charitě věnoval, objeví dopis se zalepenou ofrankovanou obálkou bez razítka. Dopis otevře a přečte si ho – a to změní směr jejího života navždy.
Billy Stirling ví, že se nezachoval právě hezky, ale doufá, že může ještě všechno napravit. 4. září 1939 se posadí a napíše dopis, o němž doufá, že změní budoucnost.
A to se také stane – ale více způsoby, než by si kdokoliv dokázal představit…
Je na čase otevřít Dopis.

Kathryn Hughes žije nedaleko Manchesteru, kde se také odehrává její první román s názvem Dopis. V současné chvíli je spisovatelkou na plný úvazek a pracuje na svých dalších knihách.
Pokud vás zajímá více, podívejte se na webových stránkách Cosmopolisu na článek, co Kathryn Hughes říká sama o sobě.

Na první pohled se může zdát, že Dopis bude jen další romantická kniha, která bude fajn, ale žádné velké překvapení, které chcete… Nenechte se zmýlit. Není to žádná romantická slátanina, ale je to hodně emotivní, překvapivý a místy velmi zdrcující příběh, který vás nenechá chladnými a ukáže vám, že osud si s lidským životem zahrává tak, jak se mu zachce a kolikrát proti němu opravdu nic nezmůžeme.
Musím uznat, že nakladatelství si s obálkou opravdu pohrálo, aby odpovídala nejen příběhu, ale celkovému pocitu čtenáře. Jednou se při čtení budete vznášet v oblacích, poté spadnete prudce na zem, ale za vším budou stát slova, která jsou napsána. A co je psáno, je dáno…

Celý děj se odehrává ve dvou rovinách, dá se říct, že v přítomnosti a minulosti, ale ani tak nebudu mít pravdu. On totiž celý Dopis začíná prologem, který je v přítomnosti, kdy jedna starší žena vypráví vnučce svůj životní příběh, jak se setkala s manželem, jejím dědou…
A tady začíná to, kdy se seznámíte s Tinou, velmi svědomitou, mladou ženou, které se za život stane tolik neštěstí, až se divím, jak to mohla unést a nezbláznit se z toho. Jednoho dne v práci najde dopis, který je datován ke 4. září 1939, kdy jistý Billy píše ženě jménem Chrissie. A protože ji to svým způsobem zasáhne, rozhodne se jej doručit té ženě…
V tu chvíli začíná další životní příběh Chrissie, která vyrůstala s rodiči v Manchesteru, její rodiče, hlavně tedy otec, měli vysoké postavení ve společnosti a nestáli o to, aby jejich dcera tahala rodinu hanbou…
Co se stalo Tině? Co se stalo Christie? Dostane se dopis tam, kam má? A kdo je ta žena – babička, která vypráví svůj příběh? Začíná světová válka, může mít tento příběh nějaký „šťastný“ konec?

Nepovažuji se za nějakou extra citlivou ženu, nerozpláčou mě smějící se děti ani šťastná štěňátka, nebrečím u reklamy na Coca Colu nebo u Titanicu… Ale Dopis se mnou emočně zamával. Nemůžu říct, že bych vyplakala potoky slz, ale pár těch slz ukáplo. Ve chvílích, kdy se to stalo, jsem cítila neskutečnou bezmoc a bezpráví, to, jakým směrem se příběh ubírá mi bralo vítr z plachet. Nerozuměla jsem tomu, kde bere autorka tu sílu, aby tolik negativních a nešťastných událostí dokázala dát do knihy, která má něco málo okolo tří set stran.

„Spi, mé děťátko, pokojně spinkej 
celičkou noc, 
tvůj anděl strážný bude tě střežit 
celičkou noc.“

Uznávám, že všichni hrdinové, kteří se v příběhu objeví, jsou uvěřitelní a uděláte si k nim „vztah“. Jak už to tak bývá, budete někoho milovat, jiného obdivovat, dalšího nenávidět, některé litovat, ale můžu vám slíbit, že ke každému něco cítit budete. Na první pohled nenápadná kniha je plná všeho možného, od bolesti, zármutku, strachu, nenávisti až po lásku, pochopení, radost a štěstí.

Musela jsem tuto recenzi psát hned po dočtení, protože jsem potřebovala ze sebe dostat všechno, co se ve mě nahromadilo v průběhu čtení. Určitě jste už zažili taky ten pocit, kdy jste dočetli knihu a potřebovali si s někým o tom popovídat, říct mu, co se tam dělo, co to s vámi udělalo a neměli jste komu… A tak to mám já, proto to píšu tady. Byla jsem naprosto ohromena, co autorka zvládla.

Dopis je nesmírně čtivý a poutavý román, který v každém čtenáři vyvolá nějaké emoce. Je to vyprávění o lidech, respektive ženách, které to v době, ve které žily, neměly vůbec jednoduché. Je to příběh o naději a lidském osudu, který není vždy růžový a autorka to několikrát nezapomněla zdůraznit. Je to silné čtení, které se bude ženám líbit.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Dopis můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Na okraji – Lina Bengtsdotterová

Autor: Lina Bengtsdotterová
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 317

„Charlie si uvědomila, že musí rozhovor zavést jiným směrem, jinak Fredrik zabředne do sebeobviňování. S rodiči pohřešovaných dětí se setkala už dříve, ale žádný z nich nevypadal tak plný úzkosti a viny jako Fredrik.“

Zmizení sedmnáctileté Annabelle vyvolá v malém městečku Gullspang pozdvižení. Co se té mladé, krásné a neobyčejné dívce, jak ji všichni popisují, mohlo stát?
Na místo jsou povoláni vyšetřovatelé ze Stockholmu Charlie Lagerová a její kolega Anders, aby pomohli zmizení objasnit. Místní je hned od začátku zahrnou otázkami: Ublížil Annabelle někdo? A pokud ano, je to někdo z nás? Jsou naše děti v nebezpečí? Najdete ho? Vyšetřování opravdu postupně ukazuje na několik místních, ale byl skutečně někdo z nich schopen Annabelle ublížit? Charlie se tak vrací do míst svého dětství, do míst, kde každý má co skrývat. To největší tajemství se ovšem ukrývá v blízkém jezeře.

Lina Bengtsdotterová vyrůstala ve švédském městě Gullspang. Vyučuje švédštinu a psychologii. V různých novinách a časopisech po celé Skandinávii jí vyšla řada povídek. Žila ve Velké Británii a Itálii. Nyní žije blízko Stockholmu se svými třemi dětmi. Na okraji, v originále Annabelle, je její debutový román. Druhý díl s inspektorkou Charlie Lagerovou vyjde ve Švédsku na podzim 2018.

Když jsem tuto knihu, respektive obálku viděla poprvé, nevěděla jsem, co si o příběhu myslet. Působil na mě ponuře, tajemně, ale přitom jsem měla takové nějaké tušení, že to bude asi dlouhé… A nemohla jsem být dále od pravdy. Na okraji je naprosto skvělé čtení, které jsem zvládla za jeden jediný večer a noc, nedokázala jsem se odtrhnout a ta spousta tajemství, která se ukrývají v příběhu, mi nedala chvilku klid.

Charlie Lagerová je mladá policejní vyšetřovatelka, která se ze svého rodného města odstěhovala do Stockholmu, nejen kvůli tomu, že tam viděla více příležitostí k životu, ale také kvůli nepěkné minulosti, která ji pronásledovala. Po téměř dvaceti letech se tam musí vrátit. Případ zmizelé, mladé, sedmnáctileté Annabelle otřese nejen celým městečkem, ale také Charlinou jistotou, protože se musí vrátit tam, odkud před několika lety utíkala.
Když se ponoří do vyšetřování, nikomu neřekne kdo je, ale na povrch vyplouvá tolik tajemství a starých křivd, že je nemožné, aby ji někteří nepoznali. I přes to se snaží vydat ze sebe to nejlepší pro to, aby se Annabelle našla. Jestli ji najdou, to už se dočtete v příběhu, ale věřte tomu, že se v průběhu čtení dozvíte mnohem více temných tajemství a kruté minulosti, o které jste na začátku knihy neměli ani tušení.

V průběhu čtení jsem celou dobu byla fascinována a tak nějak mimo realitu. Nedokázala jsem ani na pár minut přestat přemýšlet nad tím, co se v knize zrovna odehrává a každou volnou vteřinu jsem jen četla a četla. Není tam ani jedno místo, kde bych si odpočinula a dokázala si říct, že teď číst nebudu a půjdu třeba, já nevím, na záchod. 🙂
Vůbec se nedivím tomu, že Na okraji vyhrál cenu za nejlepší švédský debut a já smekám před autorkou, na prvotinu je to více než zdařilé.

„Přemýšlela, jak teď Ribbingsfors asi vypadá. Když byla malá, velký dům s obrovskými bočními křídly byl úplně opuštěný a po verandě se volně procházely krávy. Chodily dokonce i do velkého salónu, kde se kdysi pořádaly večírky pro nejzámožnější místní obyvatele.“

Kapitoly jsou v knize velmi krátké a to samozřejmě přispívá k efektu „rychločtení“. Je to tak třeba i u Roberta Bryndzy, kdy jsem si řekla, ještě jednu a ještě jednu, a ještě jednu až nakonec zjistím, že už žádná další kapitola není. Tady navíc byl skvěle nastíněn jeden problém, který bude řešit hlavní hrdinka v dalších dílech a o to víc jsem natěšená. Protože Charlie, ač má problémů plnou… prostě plno, tak mi byla fakt sympatická. S ničím se nemazala a jestli ji někdo bude odsuzovat za to, že se ráda napije – no a kdo ne?! 🙂

Co dle mého je ještě moc fajn, tak jsou krátké náhledy do minulosti. Ze začátku jsem nerozuměla některým pohledům, ale na konci se mi všechno spojilo a musím říct, že to opravdu stojí za to. Na okraji není jen o hledání zmizelé Annabelle, ale má v sobě mnohem více temných tajemství z minulosti, kdy některé vyplují na povrch, jiné se ještě drží těsně pod hladinou, ale věřím, že s dalším dílem se i ten zbytek dostane ven. A to teprve bude nářez.

Nejde jinak, než maximálně doporučit všem fanouškům thrillerů a detektivek. S autorkou se ocitnete v malém, švédském městečku, kde každý zná každého, kde si lidé vidí do talíře i do ložnic a přece není možné, aby někdo zmizel bez toho, aniž by někdo něco viděl, ne?! Lina Bengtsdotterová napsala skvělou knihu, začátek nové série a já doufám, že na další díl a případ Charlie nebudeme dlouho čekat. Tohle bylo opravdu velmi dobré!

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Na okraji můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan