Slunečnice – Sarah Winmanová

Autor: Sarah Winmanová
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 199

„Jsem tady, Doro, odjel jsem na jih, ke kamenným chaloupkám, levandulovým polím a olivovým hájům. Van Goghovy tmavé cypřiše porážejí oblohu. Jsem tady kvůli tobě, Doro Juddová. Vzpomínáš, jak mi bylo dvanáct a tys mě jednoho dne vyzvala: Říkej mi Doro? Vzpomínáš? A já řekl: Dora? To je hezké jméno, paní Juddová.“

Je to téměř milostný příběh…
Nezapomenutelný a bolestně něžný nový román Sarah Winmanové, autorky světového bestselleru Když byl bůh králík, o lásce ve všech jejích podobách.
Všechno začne obrazem vyhraným v tombole: a těch patnáct slunečnic si na stěnu pověsí žena, jež věří, že chlapci a muži jsou schopni krásných věcí. A pak jsou tu dva chlapci, Ellis a Michael, kteří jsou nerozluční. A z chlapců se stanou muži a potom do jejich životů vstoupí Annie a tím se změní všechno a vlastně nic.
Ve Slunečnicích Sarah Winmanová navazuje na poetiku svých slavných románů Když byl bůh králík (česky 2011) a Rok zázraků (česky 2016). Její hrdinové hledají odpovědi na otázky „Jaký by byl náš život za jiných podmínek? V jiném prostředí? V jiné situaci? Jak by se odvíjel?“ Příběh tří lidí svázaných přátelstvím, kteří nakonec zůstanou sami. Příběh o lásce, přátelství, ale také osamělosti a pochopení si vás získá od první strany a bude ve vás doznívat ještě dlouho po přečtení.

Sarah Winmanová vyrostla v Essexu a nyní žije v Londýně. Vystudovala herectví na Webber Douglas Academy od Dramatic Art a poté působila jako herečka v divadle, ve filmu i v televizi. Napsala tři romány – Když byl bůh králík, Rok zázraků a Slunečnice.

Tajuplný příběh muže, který svá tajemství odkrývá stránku za stránkou, a vy v napětí čekáte do poslední stránky, abyste odhalili jeho celý smysl. Tohle je kniha s názvem Slunečnice. Je sice tenká, ale skrývá toho tolik, až se budete divit…

Ellis Judd je smutný muž, který zažívá těžké období, ve kterém se vrací do své minulosti a vzpomíná na svou ženu a přítele, se kterým byli nerozluční. Se kterým ho pojí spousta zážitků a zajímavých věcí. Popisuje, jak bylo jejich přátelství pevné a křehké a hlavě důležité. S jeho ženou to byla úžasná trojice, která se navzájem milovala.
Přítel, o kterém je větší část příběhu se jmenuje Michael. Jednoho dne odcestuje, a snaží se žít nový život bez přátel, ale stejně na ně nikdy nezapomene.

Děj je hodně emotivní, střídá se tam smutek, zklamání společně s radostí a nadějí. Místy mi přišlo, že se čtení táhne a přistihla jsem se, že mám chuť přeskočit nějakou tu stránku, ale díky ději jsem si to nedovolila, hlodal ve mě malý červ, že bych mohla přijít o něco velmi důležitého.

„Během směny byl roztržitý a odtažitý a ti, kdo znali jeho minulost, varovali ostatní rychlým pokývnutím nebo mrknutím jeho směrem, které naznačovalo „nechte ho na pokoji, lidi“, a dokonce i Billy držel hlavu sklopenou.“

Po dlouhé době jsem se setkala s větším písmem, což pro mne bylo osvěžující a dobře se mi Slunečnice četla. Zároveň ale u dialogů chybí uvozovky, neobjevuje se přímá řeč, tudíž jsem se někdy ztrácela, zda jde o myšlenku nebo reálný rozhovor. Bylo pro to pro mne důležité, abych dávala bedlivý pozor a věnovala knize celou svou pozornost. Popis příběhu třech hlavních hrdinů se spisovatelce povedl, myslím si, že pokud byste tento příběh dali komukoliv, kdo se tváří jako necita, tak zjistíte, že v něm kousek srdce je a nezůstane při čtení odtažitý a chladný. Mám dojem, že Slunečnice pohltí všechny její čtenáře.

Pokud máte rádi knihy, nad kterými je třeba přemýšlet a soustředit se, když je čtete, knihy, které jsou v dané chvíli pro vás středem vesmíru, tak rozhodně doporučuji. Ovšem, opravdu pozor, je to velmi emotivní příběh a věřím, že některé ženy dožene k slzám (tudíž povinná výbava musí být po ruce).
A také doporučuji těm, kteří od knihy něco očekávají a nechtějí číst plochý příběh, pro ty, kteří chtějí víc než „jen knihu“.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Slunečnice můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Normálně jiní – Tammy Robinson

Autor: Tammy Robinson
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 336

„Práce ji tu nedrží, ale něco jinýho ano. B. Tohle ale mámě neřeknu. Je to hloupý, ale připadám si zklamaný a trochu zrazený. Myslel jsem si, že mi máma rozumí o něco líp. Představa, že bych se stal policajtem jako otec, mě děsí. Nejen kvůli němu, ale protože to není nic pro mě. Mám vyloženě nekonfliktní povahu.“

Pokud ti nezlomí srdce, není to láska… Pro fanoušky románů Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala.
Žádná rodina není ideální. Každá má svoje problémy. Devatenáctiletá Maddy dělí svůj život mezi práci ve fotolabu a péči o svou mladší autistickou sestru B, která vyžaduje celodenní péči. Stará se o ni společně s matkou a je smířená s tím, že už to tak bude napořád. Nemá čas na kamarády, na kluky, na věci, co ostatní v jejím věku běžně dělají. To poslední, na co myslí, je láska. Jenže jí to nevadí. Rodina je přece nejdůležitější…
S tím by ovšem nesouhlasil devatenáctiletý Albert. Jediné, o čem sní, je odjet z domu, od otce, který ho nikdy nepochválí. Albert je podle něj jen břídil a flákač, který nikdy nic nedokáže. Pryč od bratra, který si libuje v urážkách všeho a všech. Jednoho dne se Maddy a Albert potkají a toto setkání jim změní pohled na vše. Albert začne poněkud odtažité, a přitom okouzlující Maddy nadbíhat. Čím více se sbližují, tím více si uvědomují, že na své problémy nejsou sami a že jeden druhému mohou dodat odvahu věci změnit. Albert poprvé v životě poznává, jak silné může být rodinné pouto. Zamilují se do sebe,  ale kromě lásky je čeká ještě jedna těžká zkouška. Jak se s ní vyrovnají?
Novozélandská autorka Tammy Robinsonová se s vtipem a hlubokým porozuměním zamýšlí nad způsobem, jakým dokážeme plnit své sny, nad cenou, kterou jsme za to ochotni zaplatit, a nad sílou lásky, která nám umožňuje najít svou pravou rodinu.

Tammy Robinsonová žije na Novém Zélandě se svým manželem, třemi dětmi a dvěma zvířecími miláčky. Vlastním nákladem vydala sedm románů a v současné době pracuje na dalším.

Je to k neuvěření, co se mnou tato kniha provedla. Neskutečné! Kniha Normálně jiní mě nejen srazila na kolena, donutila brečet a použít všechny čisté papírové kapesníky, ale také mi provedla tu nejhorší věc, která se, knihomolovi jako mi, může stát. Po jejím přečtení se neumím pořádně začíst do žádné další knihy. Už je to pár dní, co jsem tento příběh přečetla na jeden zátah a až dnes, téměř po týdnu, to vypadá na úspěšnou noc s knihou, kterou snad nebudu odkládat. 🙂
Autorce se povedl zázrak. Ve zdánlivě obyčejném ději zvládla ztvárnit různé formy lásky, trápení, štěstí, proher, a takovým způsobem dokázala ve mě, jako ve čtenáři, vzbudit emoce, až mi málem tryskaly i ušima. Úžasné!

Říká se, že život je boj a u Maddy to platí doslova. Když netrčí v práci, tak je doma a stará se o svou autistickou sestru. S matkou si musí domlouvat opačné směny, aby B. měla pokaždé některou z nich u sebe. Nechodí na párty, na nákupy, na kávičky. Její život prostě není a nebude růžový. B je sestra. Musí to tak být!
Albert má plán. Našetřit dost peněz, aby mohl vypadnout z domu, potažmo z města a dokonce ze státu. Chodí na brigádu, kde si vydělá nějakou tu korunu a když se dostane domů, získá pouze posměvačné a nepříjemné „kecy“ od otce, který se do něj naváží za všechno a všechny. To je jeho hnací motor k tomu, aby vydělal peníze co nejdřív a mohl zmizet…
Jednoho dne se Maddy a Albert potkají. Jejich cesty se střetnou a přímo kosmickou rychlostí se začnou dít události, které ani jeden z nich neočekával. Ovšem, Albert chce odjet z města, Maddy má sestru. Je možné, aby ti dva spolu byli šťastní? Aby měli společnou budoucnost?

„Pokrčím rameny. „Jinak to nejde. Když jsi na takový život zvyklý, ani si neumíš představit, že by věci mohly být jinak. Jasně, že byly chvíle, kdy jsem se litovala nebo jsem měla zlost nebo jsem brečela, protože se mi zdálo, že všichni ostatní jsou tak bezstarostní, že se ohromně baví a já utírám sestře zadek a dávám pozor na to, aby si vzala léky, protože kdyby je vynechala, je velká pravděpodobnost, že by mohla umřít.“

Normálně jiní se povedla ve všech směrech. Od obálky, která je skvělá a lákavá až po samotný příběh, který si vezme vaše srdce, pošlape jej a pak vám ho s díky vrátí. Čtení jsem si užila od první stránky, autorka umí zaujmout a navíc píše velmi čtivě. Dá se říct, že jednoduše, ale přitom poutavě. I když tam není žádné napětí, které by vás nutilo číst dál, přesto nebudete chtít knihu odložit. Když totiž autor umí psát, tak vás zajímá i obyčejný příběh dvou lidí, kteří se snaží najít společné řešení pro ně dva.

Někdy musíme v reálném životě někomu nebo něčemu ustoupit, snažit se vyjít s nemožným a to je i v příběhu. Oba hlavní hrdinové musí najít kompromisy a snažit se vycházet si vstříc. Je jasné, že ne vždy to jde a někdy to může mít i katastrofální následky, tak jako v knize.
Rozhodně nelituji, že jsem se do knihy pustila. Ba naopak. Tento příběh se mi vryl hluboko do srdce a stal se srdeční záležitostí.

Kniha je doporučována čtenářům Hvězdy nám nepřály a i když jsem tuto knihu četla hodně dávno, tak si vzpomínám na pocity, které jsem při čtení měla a zdaleka nedosahují toho, co jsem cítila tady. Možná je to tím, že jsem o pár let starší a na pár věcí mám jiné názory, možná je to tím, že jsem Maddy a Albertovi věřila každý čin a slovo, možná je to tím, že některé situace znám z vlastního života, ale Normálně jiní jsou lepší než Hvězdy, tento příběh je překonal na celé čáře!

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Normálně jiní můžete také zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Ono samo se to… – Kristina Hlaváčková

Autor: Kristina Hlaváčková
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 153

„Já a má drahá polovička jsme zářným příkladem „neplánovanosti“. Svatba kamaráda. Z našeho pohledu se moc nepovedla. Z nudy a zoufalství jsme se začali bavit tím, že jsme vymýšleli, jak bychom to my udělali jinak. Než jsem se nadála, můj drahoušek zahlásil: „Já se chci ženit v pátek 13. To je můj šťastný den.“ Se smíchem jsem vzala do ruky telefon s kalendářem a našla nejbližší pátek třináctého. Shodou okolností příští rok jediný.“

Vážně nejsem žádné střevo. Jsem skutečný magnet na maléry. Vlastně jsem obvykle jen nezúčastněný pozorovatel jaksi ve středu dění. Ale nemůžu za to. Vážně. Ono samo se to… Většinou. No uznejte, můžu snad za to, že mi samovolně vybuchují dýně, medvědi mi lezou do stanu, lepí se na mě zvířátka všeho druhu a různého počtu nohou?
Se speciálním talentem na mužské jsem se narodila. Romantiku zvládám s neodolatelným kouzlem nešikovného klauna v obrovských botách. Na poli milostných vztahů úspěšně válčím, ale i prohrávám. Nejen vesmír si ze mě utahuje. Tak proč se s ním nezasmát?

Kristina Hlaváčková strávila část svého dětství s rodiči v Nigérii. První školní léta tak střídavě navštěvovala základní školu v Čechách a výběrovou americkou školu v Nigérii. Byla přijata ke studiu na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, ale vzhledem k technickému zaměření celé rodiny nakonec vystudovala Gymnázium Arabská.
Přesto, že pochází z architektonické rodiny, projevovala vždy spíše humanitní, nikoliv technické sklony. V roce 1997 získala výběrové stipendium a strávila rok na střední škole v Minnesotě, kde oznala jednu ze svých životních lásek – keramiku, a poprvé odmaturovala. Druhou maturitu absolvovala v Čechách. V roce 2008 složila překladatelskou státní zkoušku z angličtiny a překlady jsou velkou, i když zdaleka ne jedinou, součástí její profesní kariéry.
Do světa literatury vstoupila jako autorka úspěšné fantasy trilogie Dračí oči. Překládala titulky seriálů pro MTV, texty pro prestižní čínský architektonický časopis, jako překladatelka spolupracuje s ČVUT.  Studium na Karlově univerzitě dokončila při zaměstnání a v současnosti pracuje jako Office Manager v architektonické firmě.

Do knihy s názvem Ono samo se to… jsem se pustila proto, že jsem od autorky četla V podsvětí – Artefakt (recenze zde), ze které jsem byla nadšená. Neváhala jsem a otevřela útlou knížku, kde by se měly nacházet praštěné historky, u kterých budu slzet smíchy…
Že bych slzela smíchy, to se tedy říci nedá. Je pravdou, že u některých částí jsem se pousmála, ale asi tak polovina textu na mne působila dost nuceně. Jako by se autorka snažila být za každou cenu vtipná, ale někdy to tlačení na pilu bylo na škodu.

Kniha obsahuje několik, přesněji tedy 31 krátkých historek. Vždy v nich autorka popisuje klasické životní situace, se kterými se můžeme potýkat já i vy. Jsou to všední chvíle, které se ovšem někdy můžou vymknout kontrole. Jako například v knize kapitola nazvaná Autoškola, v tom jsem s autorkou naprosto soucítila. 🙂
A třeba u historky s názvem Lovec Pampalini I. jsem se naprosto do autorky vžila, já měla podobnou historku, jen ne se srnkou, ale s kozou. No fakt! Šli jsme s partnerem a našim synem na výšlap na Javorník. V polovině cesty jsem už měla jazyk na vestě (3,5km do kopce plného kořenů a kamení – to jako vážně?!), chlap byl i s malým a psem daleko přede mnou a zpoza keřů naproti mě se vynořila malá, černá koza. K-O-Z-A! Jsem přemýšlela, jestli už nemám z námahy halucinace, ale když jsem došla na rozcestí, kde na mě čekal partner a při pohledu na můj vyděšený obličej řekl, že ano, že taky viděl kozu, oddechla jsem si a šli jsme dál… Možná jsem vám teď prozradila lehce pointu příběhu od autorky, ale musela jsem… 🙂

V knize najdete ilustrace, které má na svědomí Veronika Marie Černá a musím říci, že jsou povedené. Jen třeba nevím, proč otec hlavní hrdinky je znázorněn jako kocour, ale to přejdu. Jinak jsou skoro všechny ilustrace odpovídající příběhu a je jich docela dost, takže rozhodně je to příjemné zpestření čtení.

„Vzdala jsem to po roce a půl příliš častého spolubydlení s přenosným sušákem, usilovného uhánění několika mužských příbuzných a poslouchání planých slibů. Zkrátím to. Bosá, nic neklouže míň než holá chodidla, jsem si vylezla obkročmo na hrany vany. Při mé výšce to rozhodně není poloha s nohama u sebe. Znamenalo to, že jsem vruty měla sice nad hlavou, ale alespoň jsem na ně se šroubovákem dosáhla. Tak nějak. Jen jsem se proti nim skoro nemohla zapřít.“

Já měla, aspoň dle anotace, jiné očekávání. Doufala jsem, že v knize bude jeden příběh, který bude vtipně napsán, něco jako Deník Bridget Jonesové. Prostě budu číst o hlavní hrdince, které padá všechno na hlavu a ona s tím bojuje. Bohužel, dostala jsem krátké historky, kdy mě některé doslova vytáčely a přišly mi spíše trapné, než vtipné.

Mám pocit, jako by v dnešní době byl trend psát takovéto knihy. Krátké texty, historky, které mají „útočit“ na určitou sortu lidí. Na ty, kteří nehledají příběh, ale chtějí se jen tak pobavit. Vzpomenu třeba Dítě školkou povinné od M. M. Cabicara nebo Deník facebookové matky či Ze života blbky. Ono to asi jednou, dvakrát je super, ale když je toho víc, stává se z toho průměrné čtení

Není to ten typ knih, které vyhledávám, ale vím, komu bych to doporučila. Řekla bych, že je to pro ženy, které nemají na nic čas, pro ty, kterým se nic a nikdy nedaří. Když si tuto knihu budete po pár minutách denně pročítat, třeba si řeknete, že na tom tak špatně nejste a ještě se pobavíte.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk a pokud uvažujete o koupit, tak Ono samo se to…

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Tajemství skotské krve – Jan Hrdina

Autor: Jan Hrdina
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 256


„De Tronville přejížděl očima dál, ale něco se mu zdálo v nepořádku. Orientovat se v oknech hradu bylo stejně obtížné jako orientovat se uvnitř, ve spletitých chodbách sídla. Okna nebyla stejně velká, některá byla níž, jiná výš, malá i větší. Vypadalo to, že v nich není žádný řád. Pro architekta to ale takový rébus nebyl. Bylo zjevné, že v podobě hradu se odrážela jeho historie. Některá okna byla bývalými střílnami, některá byla starší, některá novější. Stopy války i lepších časů zkušenému oku neunikly ani po stovkách let. Panu de Tronville přišla podivná úplně jiná věc.“

Prastaré sídlo zahalené hustou, mléčně bílou tmou. Tajemný hrad skrývající nejen tajné chodby a místnosti, ale i dávné tajemství skotské krve.
Kapitán Ian Deveron-Gordon přijíždí na hrad Kilcarron do středního Skotska, aby sepsal dějiny rodu Carronů. Nikdo ale netuší, že pravým důvodem příjezdu mladého kapitána je zcela něco jiného. V Kilcarronu totiž zemřelo několik služebných podivnou smrtí. Ian má pochybnosti, že je nejednalo o nehodu či nešťastnou náhodu, v čemž ho utvrzuje i fakt, že někteří obyvatelé Kilcarronu se mu snaží pátrání všelijak zkomplikovat.
Sužuje hrad opravdu nějaké děsivé prokletí? Podaří se kapitánovi odkrýt tajemství rodu Carronů?

Mgr. Jan Hrdina (1980)
Vystudoval historii a klasickou archeologii na Filozofické fakultě MU v Brně a vzdělání si rozšířil studiem historie na Universisty of Groningen v Nizozemí. Od roku 2001 píše, publikuje a překládá, pracoval též jako redaktor a fotograf. V současnosti je publicistou a historikem na volné noze. Jako odborný konzultant se podílel na přípravě expozic v pražských památkových objektech, na projektu na podporu výuky dějepisu i projektech filmových a dokumentárních. Specializuje se na starší dějiny Británie, zejména Skotska, antiku a rané dějiny středověku. Je autorem knihy Skotsko – Země dávných tajemství a stejnojmenného seriálu Českého rozhlasu, který vznikl podle prvního vydání knhy. Z angličtiny přeložil knihu MacBeth – velekrál skotský. Jako odborný korektor se podílel na překladech knih z francouzštiny a němčiny. Rád cestuje, v roce 2009 se účastnil české expedice Brazilia Encantada, pátrající po pozůstatcích vyspělé indiánské civilizace. Je jedním z předních českých odborníků na dějiny a kulturu Skotska.

Krom jiných, existuje rozdělení knih i takto: Knihy, jenž čtete a modlíte se, aby už byl konec a poté knihy, které čtete a přejete si, aby příběh nekončil, nebo přinejmenším byl o něco delší. A Tajemství skotské krve patří do té druhé kategorie.
Spojení historie, faktů, pověstí a autorovy fantazie vytvořilo knihu, která mne okouzlila, místy mě jímala hrůza a její čtení jsem si opravdu užila.

Ian je kapitánem armády, ale ve chvíli, kdy utrží porážku, kterou jen tak nedokáže překousnoust, rozhodne se z armády odejít. Po oznámení této skutečnosti svým rodičům, se vydává do Skotska, kde má jednu (ne)milou povinnost. Sepsat historii rodu Carronů a přitom přijít na kloub divným a záhadným vraždám, které se snaží obyvatelé Kilcarronu nejen ututlat, ale také překroutit. Řádí tam nějaké divoké zvíře? Bláznivý člověk? Ví vůbec hrabě, o co tady ve skutečnosti jde?

Příběh je opředen tajemstvím, kterému bude chtít každý čtenář přijít na kloub. Tato kniha je napsána velmi čtivě a napínavě, autor nepoužívá žádné zbytečné věty, které by prodlužovaly čekání na rozuzlení a tím pádem jsem měla pocit, jako bych se přímo řítila do cíle. Stránky mi samy ubíhaly před očima.

Ve skotském epilogu na konci knihy se dozvíte všechny důležité informace, odkud autor čerpal jak historická fakta, tak pověsti jako takové, co všechno v ději byla pravda a pak už si jen domyslíte, co bylo autorovou fantazií. Velmi oceňuji také fotografie, které tam najdete, jenž vám více přiblíží Skotský národ.

„Ještě před vaším příjezdem, mon ami, jsem ve vsi vyslechl nějaké zdejší historky a jedna z nich byla právě o podzemní chodbě. Že prý vede z hradu kamsi do lesa, snad do té kaple. Prý ta chodba posloužila už v 17. století, když Kilcarron obléhal ten ďábelský Cromwell. To víte, mám spoustu času, práce na přestavbě začnou až na jaře, a navíc to souvisí s mou prací, tak mi to nedalo a trochu jsem pátral. Byl jste už ve zdejších sklepeních?“

Tento román doporučuji nejen milovníkům Skotska, ale všem čtenářům, kteří si užívají čtení příběhů s pěknou řádkou napětí a tajemství. Navíc autor dokázal věrohodně popsat ponurou atmosféru samotného Skotska, mlha tak hustá, že by se dala krájet, vichřice a hromobití na denním pořádku, déšť věrně doprovázející lidi, kteří se mu jen těžko vyhýbají…

Tajemství skotské krve je výborně napsaný román, který uhrane každého, kdo se do něj pustí. Díky autorovu umu se dostanete mezi hradní zdi, jenž na vás budou dýchat stísněnou atmosférou, budete pátrat po temném tajemství z minulosti a hlavně se budete bavit. Toto čtení se musí líbit každému, kdo po něm sáhne. Anotace slibuje skvělé čtení a to se vám také dostane! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk. Určitě se poohlédněte nebo přímo zakupte Tajemství skotské krve.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Chlapec, který přežil pochod smrti – Pavel Taussig

Autor: Pavel Taussig
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 208

„Blokový ve mně našel zalíbení a pozval mě, abych s ním za mimořádnou porci chleba strávil noc. Ve své nevinnosti jsem nadšeně souhlasil a okamžitě jsem se tím pochlubil svým kamarádům. Ti byli naštěstí chytřejší než já, naznačili mi, o co jde, a tak jsem mimořádný příděl včetně předehry oželel.“

V roce 1981 sepsal Pavel Taussig pro svého staršího syna k jeho jedenáctým narozeninám svůj životopis. To proto, že i jemu bylo jedenáct, když se ocitl v Osvětimi. Poté přežil ještě tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen a pochod smrti. Při popisování zážitků použil jen své vlastní zápisky. Psal si deník a zážitky od zatčení přes koncentráky do osvobození tak, jak je měl v čerstvé paměti. S nikým se přitom o nich nebavil, psaním si krátil dlouhou chvíli v nemocnicích v Rakousku, kdy byl ještě přesvědčený, že ani jeden z rodičů válku nepřežil. Postupně pak Pavel Taussig text doplnil o poznámky, dokumenty vystavené v koncentračních táborech a těsně po osvobození i o přepis původního deníku, který psal od 4. května 1945 do 27. 7. 1945.

Pavel Taussig 
Spisovatel, publicista a výtvarník. Narodil se 24. listopadu 1933 v Bratislavě. V roce 1944 byl spolu s rodiči odvezen do koncentračního tábora Auschwitz, poté přežil pochod smrti a tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen.
V červenci 1945 se vrátil zpět do Bratislavy a po pobytu v léčebných ústavech nastoupil v roce 1946 na gymnázium. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Bratislavě. Pracoval jako knihovník, vedoucí propagačního oddělení Slovenského vydavateľstva krásnej literatúry a redaktor časopisu Roháč. Po emigrace v roce 1968 se usadil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde postupně prošel satirickými časopisy Pardon a Titanic a odborným periodikem Ärzte Zeitung.
Proslavil se zejména svými satirickými kolážemi, které on sám nazývá „bublináže“. Soubor těchto koláží vyšel v Torontu v roce 1987 pod názvem Blbé, ale naše. Na Medzinárodnom festivale humoru Kremnické gagy 2012 získal cenu za celoživotní dílo.
Jako spisovatel debutoval knihou povídek Jedinečná svätá (1985), „nereálnými příběhy z reálného socialismu“. Podle titulní povídky vznikl i televizní film. Přispíval také do zahraničního exilového tisku, do vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem. Jeho poslední román Hana byl nominován na cenu Anasoft litera 2013.

Když si pozorně přečtete těch pár odstavců, které jsem napsala o panu Pavlu Taussigovi, tak vám bude jasné, že je to neobyčejný člověk. A pokud si přečtete knihu, tak si jeho výjimečnost jen potvrdíte. Budete kroutit hlavou, jak všechno zvládl, budete mu fandit, i když to v jeho případě mělo „happyend“, budete nevěřícně zírat na řádky, kde popisuje útrapy, které musel prožít tak mladý.
Já vyhledávám tuto tématiku, což již jistě mí čtenáři ví, ale tato kniha, Chlapec, který přežil pochod smrti, je mnohonásobně cennější právě o to, že ji autor napsal v tak mladém věku.

Když to uvedu na pravou míru, nenapsal knihu jako takovou, ale psal si deníky o tom, co zažil v průběhu druhé světové války a o tom, co se dělo pak. A musím vám říct, že nahlížet na tyto trestuhodné činy očima jedenáctiletého chlapce je neskutečné. Nechápu, kde se v tom klukovi vzalo tolik energie a obdivuji ho, že i v těch nejtěžších chvílích nejen měl sílu jít dál, ale dokonce to ustál i s úsměvem a humorem. Ač to může znít bizarně, já se díky jeho slovům v některých chvílích bavila.

Tato kniha se povedla nakladatelství ve všech ohledech. To, co mne upoutalo hned na první pohled byla obálka, přebal, stránky, na kterých je text vytištěný. Působí to opravdově, jako byste v ruce drželi nedozírný poklad. Jako byste měli v rukou originální deník, který napsal Chlapec, který přežil pochod smrti…

„Stanový tábor ovšem také stál v hlídaném prostoru koncentračního tábora Mauthausen. Byly to vskutku cirkusové stany bez jakéhokoli zařízení. Vězni seděli na zemi v blátě. Když nás tam odvedli, sebrali nám lžíce – zřejmě došli k celkem správnému přesvědčení, že je beztak nebudeme potřebovat.“

Myslím si, že příběh, který vám zde představuji není nutné žádným způsobem rozpitvávat. Ten, kdo bude chtít, se jistě bude snažit, aby měl jeden kousek v knihovně.
Já vás ovšem můžu nalákat tím, že tato útlá kniha má v sobě plno informací nejen o panu Taussigovi jako takovém, ale také skrývá dost podstatných informací ohledně toho, jak všechno začali pociťovat Židé. Jak to bylo doopravdy ve školách. Jak a zda-li vůbec se tomu všemu dalo uniknout. Jak těžké bylo začlenit se do společnosti, která se začala stavět na „špatnou“ stranu barikády. Jak člověk, nedej bože dítě, se musel obrnit a zapřít své pravé já, aby dokázal vůbec přežít…

Dalším plusem, a to nemalým, jsou fotografie z rodinného alba autora. Když jej vidíte na fotkách od malého miminka až po dospělého, máte k němu blíže. Dozvíte se informace i o širší rodině, příbuzných, kteří se také koncentračním táborům nevyhnuli.
Líbilo se mi, že když autor – jako mladý kluk – popisoval jisté situace ať už před nebo po zatčení, tak „dospělý“ autor k tomu přidával poznámky pod čarou. Díky tomu jsem měla naprosto jasno, o co jde. Neztrácela jsem se a naopak jsem právě ty poznámky pod čarou vítala.

Pokud vás zajímá téma druhé světové války či koncentračních táborů, pokud se chcete dozvědět něco z toho, co zažil malý kluk, jenž si prošel pár koncentračních táborů a vyvázl živý, rozhodně si tuto knihu pořiďte. Autor na konci knihy píše, že neměl komu vyprávět zážitky, ať už radostné nebo bolestné z té doby, že to nikoho v jeho okolí nezajímalo nebo to nechtěl slyšet. Myslím si, naší koupí této knihu mu dáme najevo, že mnoho z nás naslouchá, zajímá a obdivuje odvahu lidí, kteří se ocitli za tím ostnatým drátem…

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk. Pokud se rozhodnete knihu s názvem Chlapec, který přežil pochod smrti koupit, dozvíte se opravdu zajímavé věci. Takže směle do toho. 😉

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan