Jana Eyrová – Charlotte Brontëová

Autor: Charlotte Brontëová
Nakladatelství: LEDA
Rok vydání: 2018
Počet stran: 567

„Myslíte si snad, pane Rochestere, že když jsem chudá, nenápadná a bezvýznamná, že nemám duši ani srdce?“

Už půldruhého století fascinuje Jana Eyrová čtenářky i čtenáře a znalci si dodnes lámou hlavu, proč je tohle dílo tak oblíbené. Jak už to bývá u knih, které zůstávají stále živé, obsahuje příběh něco víc než jen nečekané zvraty romantických epizod a dramatické prvky gotického románu. Čas odvál dřívější upjatost a utišil skandálnost chování a názorů nevázané hrdinky, na jejíž obranu spisovatelka napsala: „Nepleťme si konvenci s morálkou!“ Královna Viktorie byla ostatně knihou přímo nadšena.
Čteme smyšlený příběh, přitom ale cítíme, že hlas vypravěčky je podivuhodně skutečný, emoce jsou opravdové a události výbušné. Proto tak mocně působí zápas statečné hrdinky s její nelidskou opatrovnicí, krutostmi v internátní škole a s tuhým sociálním prostředím. Prozrazuje autorčinu zkušenost, prožitek šikanované dívky po ztrátě rodičů. V jejím velkém epickém příběhu láska překoná krutá protivenství, nepřízeň osudu i tíhu strašného tajemství.

Pokračovat ve čtení „Jana Eyrová – Charlotte Brontëová“

Velký Gatsby (první ilustrované české vydání) – Francis Scott Fitzgerald

Autor: Francis Scott Fitzgerald
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 258

„Je to všechno banda lumpů,“ zavolal jsem přes trávník. „Vy stojíte za víc než celá ta banda dohromady.“

Velký Gatsby byl mnohokrát prohlášen za největší a nejkrásnější milostný román všech dob, podobně úchvatný jako Romeo a Julie. Je ho však možné číst i úplně jinak – jako nezvykle pojatou detektivku, jako zobrazení divoké „jazzové“ podoby amerického snu, jako mafiánský příběh, román o dospívání, podobenství o nespravedlnosti života a světa, možná i jako pohádku o neposlušné holčičce – podle čtenářské zkušenosti, povahy, věku nebo nálady. Existuje něco jako poselství románu? Aby naplnil svůj sen, rozdává se Jay Gatsby citově i hmotně až za hranici možného – a jeho bezmezná touha přivolá tragické ztroskotání.

Pokračovat ve čtení „Velký Gatsby (první ilustrované české vydání) – Francis Scott Fitzgerald“

Na Větrné hůrce – Emily Brontëová

Autor: Emily Brontëová
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376

Slavný romantický a dramatický román Emily Brontëové se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, aby nečekaně prožil hrůzyplné noční dobrodružství a začal pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Objevuje příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Heathcliffova neukojitelná krutost po léta ničí životy lidí z usedlosti, pak ale láska, kterou nelze řídit rozumem, znovu zasáhne do osudů hlavních hrdinů.

Emily Jane Brontëová (1818-1848) byla anglická spisovatelka. Narodila se v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochovalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.
Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett´s Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.
Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19.století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.
Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.
Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.

Někteří z vás se možná budou divit, že zrovna já jsem nikdy nečetla klasiky a kniha Na Větrné hůrce mne minula. Možná si budete myslet, že je to klišé, ale opravdu za dobu mých středoškolských studií a poté i chvilkového studia na vysoké škole jsem si tyto klasické příběhy zprotivila. Když mi někdo řekne, že si to „musím“ přečíst, tak mi věřte, že já si to fakt nepřečtu. A to je přesně ten důvod, proč jsem si knihu Na Větrné hůrce přečetla až teď. A taky si myslím, že je to dobře, tehdy, někdy na střední škole, bych nedokázala ocenit příběh, který se zde ukrývá. Kdežto dnes jsem naprosto nadšená a velmi spokojená.

Nakladatelství Leda v roce 2018 vydalo román Na Větrné hůrce v novém kabátě a jednoznačně oceňuji obálku knihy. Když ji vezmete do ruky, opravdu na vás, jak dotekem, tak na pohled, bude působit jako román z minulosti. Ale tím to končí. Mám pocit, že autorka přeskočila svou dobu a mnohé thrillery a psychologické dramata, která jsou dnes vydávána, by se mohla jít zahrabat.

Emily Brontëová ve svém románu vytvořila takové zvrácené charaktery zlých a sadistických lidí, až se budete divit, kde se to v ní vzalo.
Rozhodla jsem se zde nepopisovat děj, protože podle hodnocení na Databázi knih i na Goodreads to má opravdu mnoho lidí přečteno, ale chci zde spíše popsat své pocity, které jsem při čtení měla.
Protože ty mé pocity začínali na údivu, pokračovaly až někde k mrákotám a pak jsem upadala do jakési letargie. 🙂

Samotný děj se odehrává na bohapustém místě, plném vřesovišť a bažinatých nástrah, kde se pomoci, když bude potřeba, nedovoláte. To prostředí, kam se autorka s panem Lockwoodem a Heatcliffem dostala, perfektně dokreslovalo pocit samoty, nevole a bezpráví, které na Větrné hůrce a na Drozdově panovalo.
Kateřina, která je prvním, důležitým dílkem celé skládačky je povahou hodně zvláštní, protivnou. V jednu chvíli jsem měla pocit, že to kvůli ní nedočtu. Pak jsem si zase řekla, že ji přece někdo musí něco říct a tak jsem ve čtení pokračovala. Stále se ve mě svářely pocity nechuti a pak zase pochopení a do této chvíle, i když mám dočteno již delší dobu, nevím, co si o ni myslet, zda ji mít ráda nebo nikoliv.
Člověk, který mi opravdu přirostl k srdci, tak byla Nella (Elena). Tato postava vyrůstala s příběhem, od malého děvčátka až po hospodyni a paní domu, takže její vyprávění panu Lockwoodovi, co vše se na Větrné hůrce dělo, bylo nejen podrobné, ale jak se říká, z první ruky. Líbilo se mi, že měla pro každého pochopení, vlídné slovo, ale když byla potřeba, uměla utnout tipec kdekomu. Dokázala vidět za roh a když byla potřeba, kryla špatnosti pro dobro všech. Jako postava nejen důležitý dílek, ale hlavně někdo, koho si zamilujete. Já tedy rozhodně.
A pak samotný pan Heatcliff. Ze začátku se zdá, že to bude chlapec, který nebude umět do pěti napočítat, ale hlavně na něm šlo vidět, jak je důležité prostředí pro vývoj člověka. Pro to, jakou bude mít povahu. Ač jsem jeho postavu neměla ráda od začátku do konce, kupodivu ve mě dokázal vyvolat jedny z nejsilnějších emocí. V jednu chvíli lítost a pak pravou, nefalšovanou nenávist.

„Zrada a násilí jsou dvousečné zbraně – kdo se k nim uchýlí, zraní víc sebe než nepřítele.“

Toto vydání přeložil pan A. Tomský a já velmi kvituju jeho práci. Líbilo se mi, že se celý příběh četl velmi pohodlně, nemusela jsem řešit žádné zastaralé výrazy, ale přitom se držel toho, abych jako čtenář měla pocit, že nečtu drama z roku 2018, nýbrž román, který napsala autorka přes 168 let zpátky. Wow! Tohle je číslo. Ani mi nedocházelo, jak starý příběh je, ale když se teď na tu číslici dívám, jen to potvrzuje mou myšlenku, že Emily Brontëová předešla svou dobu.

Na Větrné hůrce předčilo mé očekávání, ale také mě utvrdilo v tom, že jsem věděla, proč to nečíst tehdy, když jsem to dostala příkazem. V sobotu jsem dostala chuť na tento příběh a podívat se, co mnoho lidí na něm miluje a také mnoho lidí na něm rádo nemá, v pondělí někdy dopoledne jsem měla dočteno. Kdybych to četla z donucení, vleklo by se to se mnou, trápila bych se, neužívala bych si čtení jako takové.
Nýbrž v tuto chvíli můžu říct, že jsem si celý příběh užila na sto procent, a i když jsem mírně v rozpacích z toho konce jako takového, všechno, od prvního slova do posledního, se mi líbilo!

Rozhodně nemusíte, ale můžete si přečíst tento příběh, pokud jste to ještě neudělali, myslím si, že je důležité si najít čas a chuť, připravit se na pořádné psychologické drama s velmi zvláštními hrdiny, oprostit se od reality a nechat se přenést na Větrnou hůrku. Za mě jednoznačné doporučení. A protože jsem, díky Emily Brontëové, klasikám asi přišla na chuť, brzo přijde na řadu další.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Na Větrné hůrce můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Naposledy se ohlédni – Janelle Brown

Autor: Janelle Brown
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 454

„Možná právě proto se říká, že láska je slepá: Tak moc chceme, aby ten druhý byl někým, kým není, že nevidíme, jaký je doopravdy.“

Patnáctiletá Olive je na svou matku pyšná, miluje ji, jsou si tak blízké.
Jenomže jednou se Billie Flanaganová vydá sama na horskou túru – a už se nevrátí. Její tělo se nenašlo, nechala po sobě jenom rozbitý telefon a botu zapadlou v blátě. Manžel a dcera se s tragédií vyrovnávají každý po svém: Jonathan se uchýlí k whisky a ze smutku se snaží vypsat v něžných vzpomínkách na ztracenou lásku, Olive se změní v uzavřenou samotářku.
Jednoho dne se jí ale máma najednou mihne před očima. Byla to jen halucinace?
Co když Billie smrt jenom předstírala? Příběh nabírá na obrátkách, otec s dcerou se dozvídají o událostech z Billiny minulosti a začínají pochybovat, že svou manželku a matku doopravdy znali. S kým celé ty roky vlastně žili? Kdo byla Billie Flanaganová ve skutečnosti?

Janelle Brown je původním povoláním novinářka. Narodila se v San Franciscu a po studiích přesídlila do Los Angeles, kde žije se svým manželem Gregem, jejich dvěma dětmi a starým labradorem jménem Guster.

Už jsem se párkrát setkala s obálkami knih, které byly laděny do modra-světlemodra, a vždy, když se jednalo o thriller, tak to bylo parádní čtení. Vzpomenu třeba Stíny nad zálivem, Nebezpečná laskavost nebo Modrá. A kniha Naposledy se ohlédni není jiná. Řadím ji, rovněž, mezi skvělou četbu. Protože tohle byla naprostá laskomina, úžasný, napínavý příběh o hledání důkazů toho, že mrtvá žena mrtvá není…

Dá se říct, že jsou zde tři hlavní postavy. Billie. Žena Jonathana, matka Olive. Už na první pohled se vám bude zdát jako volnomyšlenkářská žena, která se snaží ze sebe dostat to nejlepší, i když to není až tak v jejích silách. Jednoho dne se vydá na výšlap do hor (sama) a zůstanou po ní jen některé věci, které najdou záchranáři a tím je jasné, že umřela. Zůstal po ní Jonathan, oddaný a milovaný manžel a dcera Olive, kdy se oba svým vlastním způsobem snaží smířit s tím, že odešla. Rok truchlení je pro někoho možná dlouhá doba, pro ně dva to byla vleklá, tíživá a smutná éra. Když se blíží roční výročí smrti Billie, stanou se dvě věci. Jonathan se pokusí „jít dál“ a začne vyřazovat Billiiny věci. Najde pár zásadních fotek, souborů v počítači a podobně, které mu dávají indicie, že Billie nebyla ta žena, za kterou ji považoval a taky…. Olive začíná mít zvláštní vidění, ve kterém se ji zjevuje matka a říká ji, aby Olive hledala pořádně… Znamená to, že Billie žije? Spojí Jonathan síly se svou dcerou a budou věřit tomu, že Billie žije? Najdou ji? Co všechno před nimi skrývala?

Autorka vás vtáhne do děje levou zadní. Nebudete vědět jak, a hned ve chvíli, kdy si přečtete první větu budete vědět, že jste tomuto příběhu propadli a nepřestanete číst, dokud všechno nevyřešíte spolu s hlavními hrdiny. Budete chtít odpovědi, které vám dá až konec knihy, takže jen sedíte a čtete, dokud se vše nevyjasní.
Konec knihy Naposledy se ohlédni je neskutečně neskutečný. I když jsem měla nějaké to tušení, jak by to mohlo dopadnout, nechtěla jsem tomu věřit a právě proto, že to tak dopadlo mě ještě více dostalo do kolen. Bylo to naprosto úžasné!

„Je snadné se mýlit, pokud ten druhý chce, aby ses mýlil. Podívej. Nikdy nemůžeš nikoho doopravdy poznat, i když ti přijde, že jste si sebevíc blízcí. Ze všech těch milionů myšlenke, které nás každý den napadnou, ze všech těch milionů zážitků, které nás potkají, s kolika z nich se svěříme někomu dalšímu? S hrstkou? A nikdo nechce ukazovat svoje temné stránky, nebo snad ano? Ty chyby, které před námi druzí odhalí, jsou jen maličkou špičkou ledovce. všichni jen kloužeme po povrchu a snažíme se ty, které milujeme, vidět, no… s notnou dávkou naivního idealismu.“

Přemýšlím, co bych této knize vytkla, ale vůbec nic mě nenapadá. Kapitoly jsou příjemně dlouhé, navíc je vyprávění jednou z pohledu Olive, jednou Jonathana, jednou Billie, takže ten příběh uchopíte ze všech stran a neztratíte se, protože vše na sebe plynule navazuje.
Moc se mi líbila hlavní myšlenka příběhu, a to ta, že i když si myslíme, že s někým žijeme a známe ho dokonale, nemusí tomu tak být. Po dočtení jsem chvilku seděla, a přemýšlela, jak to v životě mám já. Nejen, že mi autorka podala napínavý, strhující příběh, při kterém jsem chvílemi přestávala dýchat, ale také mi nasadila brouka do hlavy a to mám na knihách ráda. Když mají hlubší příběh, který mi do dalších dní dá něco, nad čím můžu nějakou dobu uvažovat.

Naposledy se ohlédni je kniha, která si u fanoušků získá nejen vysoké hodnocení, ale věřím, že se o ni bude hodně mluvit. A to nejen díky tomu, jak je napsaná, ale také díky konci příběhu. Dává čtenářům možnost přemýšlet nad tím, proč a jak a tvořit si vlastní hypotézy. Nemůžu se dočkat, až ji někdo v mém okolí bude mít přečtenou a já to s ním budu moct probrat. 🙂

Rozhodně ji doporučuji k přečtení. A nejen všem příznivcům thrillerů, ale také těm, kteří mají rádi romány, které se zabývají přátelstvím, rodinou, láskou a odpuštěním. Tady dostanete od všeho trochu, ve správné míře, aby se vám to líbilo a aby jste si čtení užili opravdu na maximum.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Naposledy se ohlédni můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Hra na lháře – Ruth Ware

Autor: Ruth Ware
Nakladatelství: LEDA
Rok vydání: 2018
Počet stran: 407

„Je to příběh o odvaze a nesobeckosti a obětování – o sebevraždě otce a zármutku jeho dětí. A je to příběh o naději: o tom, že se nesmíme vzdávat ani tehdy, když nás potká něco, co nemůžete unést. O tom, že máme z vlastního života vykřesat co nejvíc už kvůli těm, kdo obětovali ten svůj.“

HRA MÁ 5 PRAVIDEL
V chladém červnovém ránu se na anglickém pobřeží prochází kdosi z místních lidí se psem. Zvíře vyhrabe věc, kterou jeho paní zpočátku považuje za trouchnivou větev, po chvíli ale zjistí, že se jedná o cosi podstatně zlověstnějšího.
Hned nazítří dostanou tři mladé ženy žijící v Londýně – Fatima, Thea a Isa – textovku, kde stojí pouze dvě slova: „Potřebuju tě!“
4 KAMARÁDKY
1 TAJEMSTVÍ
Isa a její kamarádky kdysi v internátní škole hrávaly takzvanou hru na lháře: vykládaly smyšlené historky spolužačkám, učitelkám a vlastně kdekomu. Jenomže jejich poťouchlá zábava se neobešla bez následků, a tak dívky vyloučili ze školy.
Po téměř dvou desetiletích je volá zpět Kate, poslední ze čtveřice nerozlučných přítelkyň. Nebude to ale sentimentální setkání po letech. Roky bájného lhaní si vyžádaly svou daň a teď je třeba uvést věci na pravou míru…

Ruth Ware vyrostla v Sussexu na jižním pobřeží Anglie. Po absolvování univerzity žila načas v Paříži a později se vrátila do Británie. V současné době žije s manželem a dvěma malými dětmi v Londýně.
Její debut Všude kolem černý les, který se stal bestsellerem Sunday Times a New York Times, jsme vydali v roce 2016. Neméně úspěšný je i další román Žena z kajuty č. 10 (LEDA 2017).

Od autorky mám za sebou všechny její knihy, které nakladatelství LEDA vydalo a proto můžu za sebe, s klidným svědomím říct, že tato, v pořadí třetí kniha s názvem Hra na lháře, je ze všech nejlepší.
Od té doby, co jsem se dozvěděla, že bude vycházet, jsem se neskutečně těšila a s radostí konstatuji, že to čekání se opravdu vyplatí.
Zakroužkujte si datum 4.9.2018 v kalendáři, vychází opravdu skvělý, mistrně napsaný, detektivní román s prvky thrilleru, který si opravdu užijete.

Celý příběh vypráví Isa, která má třicet dva let, půlroční dceru Freyu a partnera Owena. Když po sedmnácti letech obdrží smsku od kamarádky Kate s textem „Potřebuju tě!“, je jí jasné, že ji dostala i Fatima a Thea a že musí odjet do Saltenu, kde je všechny začne pronásledovat minulost, která u nich není zrovna růžová.
Její partner o ničem neví, protože když se kamarádky rozhodly lhát, byla to jejich lež a žádná z nich nesmí nikomu nic říct a ve chvíli, kdy se minulost vrací jako bumerang, nabourá nejen vztah její s Owenem, ale také s kamarádkami… Tohle nemůže skončit dobře, nebo ano?

Všechny hrdinky jsou k sobě přátelské a při vzpomínání na minulost, která se prolíná s přítomností, jsem jako čtenář pocítila, jak k sobě mají blízko. Ale i přesto dokázala autorka jim dát do „vínku“ něco, co z nich dělalo tajnůstkářské osoby, jenž mi nedaly spát. Tuto knihu jsem musela přečíst na jeden zátah, jinak se to nedalo. Bylo tam tolik tajemství k odhalení, tolik napětí, že jsem si nedokázala představit, že bych knihu odložila a šla „s klidem“ spát.

Další hrdinové, jako třeba Ambrose nebo Luc jsou postavy, které vás svým způsobem chytí za srdce a budete si přát pro ně úplně jiný konec, než jaký jim přiřkla Ruth Ware. Ale taková Marta, tu byste s čistým svědomím hodili pod vlak… Ovšem, čtenář míní, a autorka nám drnká na nervy. 🙂

„Ještě nejsou čtyři a příliv téměř vrcholí – je výjimečně vysoký, jeden z nejvyšších, jaké jsme tady kdy zažili. Molo je pod vodou, a když od tůní zafouká vítr, tak na té straně mlýna, která je obrácena k moři, pleská voda pod dveřmi.
Mlha se trochu zvedla, ale obloha je pořád zatažená a studená, takže jak tu tak sedím asleduju, kerak ocelově šedá voda pleská o prkna venku, dá mi dost práce si vybavit vedro, které tu panovalo před pouhými několika týdny.“

Pokud patříte k fanouškům této autorky, tak mi je jasné, že si knihu Hra na lháře ujít nenecháte, ovšem pokud se mezi ně naopak neřadíte, tak vám ráda tuto knihu doporučím.
Při otevření knihy dostanete vše, co si od dobrého čtení přejete.
Záhady, tajemství, staré lži, které pronásledují hrdiny až do současnosti a míchají jejich kartami tak, až mají pocit, že jejich domeček z karet, který si tak poctivě stavěli, se zboří.
Napětí a mystifikaci, kdo stojí za tím, že se tajemství dostává na povrch.
Nečekané rozuzlení všeho, co se v minulosti stalo a „potrestání“ viníků jednou z nejhorších možností.

Myslím si, že autorka se s každou knihou stává lepší a lepší. Její příběh, který se v této knize ukrývá, splnil veškerá má očekávání. Je to čtivé, napínavé, tajemné, místy kruté a mrazící. Ale také je to o pravém přátelství, nenaplněných touhách, lásce a důvěře.

Proto si myslím, že by tato kniha neměla chybět v knihovně žádného čtenáře, který má rád napínavé romány, jenž mu nedají spát. 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství LEDA, kde si knihu Hra na lháře můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan