Autor: Emily Brontëová
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376
Slavný romantický a dramatický román Emily Brontëové se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, aby nečekaně prožil hrůzyplné noční dobrodružství a začal pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Objevuje příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Heathcliffova neukojitelná krutost po léta ničí životy lidí z usedlosti, pak ale láska, kterou nelze řídit rozumem, znovu zasáhne do osudů hlavních hrdinů.
Emily Jane Brontëová (1818-1848) byla anglická spisovatelka. Narodila se v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochovalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.
Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett´s Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.
Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19.století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.
Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.
Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.
Někteří z vás se možná budou divit, že zrovna já jsem nikdy nečetla klasiky a kniha Na Větrné hůrce mne minula. Možná si budete myslet, že je to klišé, ale opravdu za dobu mých středoškolských studií a poté i chvilkového studia na vysoké škole jsem si tyto klasické příběhy zprotivila. Když mi někdo řekne, že si to „musím“ přečíst, tak mi věřte, že já si to fakt nepřečtu. A to je přesně ten důvod, proč jsem si knihu Na Větrné hůrce přečetla až teď. A taky si myslím, že je to dobře, tehdy, někdy na střední škole, bych nedokázala ocenit příběh, který se zde ukrývá. Kdežto dnes jsem naprosto nadšená a velmi spokojená.
Nakladatelství Leda v roce 2018 vydalo román Na Větrné hůrce v novém kabátě a jednoznačně oceňuji obálku knihy. Když ji vezmete do ruky, opravdu na vás, jak dotekem, tak na pohled, bude působit jako román z minulosti. Ale tím to končí. Mám pocit, že autorka přeskočila svou dobu a mnohé thrillery a psychologické dramata, která jsou dnes vydávána, by se mohla jít zahrabat.
Emily Brontëová ve svém románu vytvořila takové zvrácené charaktery zlých a sadistických lidí, až se budete divit, kde se to v ní vzalo.
Rozhodla jsem se zde nepopisovat děj, protože podle hodnocení na Databázi knih i na Goodreads to má opravdu mnoho lidí přečteno, ale chci zde spíše popsat své pocity, které jsem při čtení měla.
Protože ty mé pocity začínali na údivu, pokračovaly až někde k mrákotám a pak jsem upadala do jakési letargie. 🙂
Samotný děj se odehrává na bohapustém místě, plném vřesovišť a bažinatých nástrah, kde se pomoci, když bude potřeba, nedovoláte. To prostředí, kam se autorka s panem Lockwoodem a Heatcliffem dostala, perfektně dokreslovalo pocit samoty, nevole a bezpráví, které na Větrné hůrce a na Drozdově panovalo.
Kateřina, která je prvním, důležitým dílkem celé skládačky je povahou hodně zvláštní, protivnou. V jednu chvíli jsem měla pocit, že to kvůli ní nedočtu. Pak jsem si zase řekla, že ji přece někdo musí něco říct a tak jsem ve čtení pokračovala. Stále se ve mě svářely pocity nechuti a pak zase pochopení a do této chvíle, i když mám dočteno již delší dobu, nevím, co si o ni myslet, zda ji mít ráda nebo nikoliv.
Člověk, který mi opravdu přirostl k srdci, tak byla Nella (Elena). Tato postava vyrůstala s příběhem, od malého děvčátka až po hospodyni a paní domu, takže její vyprávění panu Lockwoodovi, co vše se na Větrné hůrce dělo, bylo nejen podrobné, ale jak se říká, z první ruky. Líbilo se mi, že měla pro každého pochopení, vlídné slovo, ale když byla potřeba, uměla utnout tipec kdekomu. Dokázala vidět za roh a když byla potřeba, kryla špatnosti pro dobro všech. Jako postava nejen důležitý dílek, ale hlavně někdo, koho si zamilujete. Já tedy rozhodně.
A pak samotný pan Heatcliff. Ze začátku se zdá, že to bude chlapec, který nebude umět do pěti napočítat, ale hlavně na něm šlo vidět, jak je důležité prostředí pro vývoj člověka. Pro to, jakou bude mít povahu. Ač jsem jeho postavu neměla ráda od začátku do konce, kupodivu ve mě dokázal vyvolat jedny z nejsilnějších emocí. V jednu chvíli lítost a pak pravou, nefalšovanou nenávist.
„Zrada a násilí jsou dvousečné zbraně – kdo se k nim uchýlí, zraní víc sebe než nepřítele.“
Toto vydání přeložil pan A. Tomský a já velmi kvituju jeho práci. Líbilo se mi, že se celý příběh četl velmi pohodlně, nemusela jsem řešit žádné zastaralé výrazy, ale přitom se držel toho, abych jako čtenář měla pocit, že nečtu drama z roku 2018, nýbrž román, který napsala autorka přes 168 let zpátky. Wow! Tohle je číslo. Ani mi nedocházelo, jak starý příběh je, ale když se teď na tu číslici dívám, jen to potvrzuje mou myšlenku, že Emily Brontëová předešla svou dobu.
Na Větrné hůrce předčilo mé očekávání, ale také mě utvrdilo v tom, že jsem věděla, proč to nečíst tehdy, když jsem to dostala příkazem. V sobotu jsem dostala chuť na tento příběh a podívat se, co mnoho lidí na něm miluje a také mnoho lidí na něm rádo nemá, v pondělí někdy dopoledne jsem měla dočteno. Kdybych to četla z donucení, vleklo by se to se mnou, trápila bych se, neužívala bych si čtení jako takové.
Nýbrž v tuto chvíli můžu říct, že jsem si celý příběh užila na sto procent, a i když jsem mírně v rozpacích z toho konce jako takového, všechno, od prvního slova do posledního, se mi líbilo!
Rozhodně nemusíte, ale můžete si přečíst tento příběh, pokud jste to ještě neudělali, myslím si, že je důležité si najít čas a chuť, připravit se na pořádné psychologické drama s velmi zvláštními hrdiny, oprostit se od reality a nechat se přenést na Větrnou hůrku. Za mě jednoznačné doporučení. A protože jsem, díky Emily Brontëové, klasikám asi přišla na chuť, brzo přijde na řadu další.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Na Větrné hůrce můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan
