Vzplanutí – Jiří Březina

Autor: Jiří Březina
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2019
Počet stran: 264

Hromada popela byla ještě včera lidským tělem. 
Nadpřirozený jev, zvláštní shoda okolností, nebo rafinovaná snaha zničit důkazy? To je případ, nad kterým kroutí hlavou i vyšetřovatel požárů. Najít odpovědi rozhodně nebude snadné. Poručík Tomáš Volf na novém působišti v Praze mezi nové kolegy zrovna nezapadl a na složité vyšetřování je tak vlastně sám. Pomůže mu návrat k uzavřenému případu, který začal podobně hrůzným nálezem? Může se ale stát, že narazí na něco, co změní život hned několika lidí.

Na knihu Vzplanutí jistě čekalo mnoho fanoušků českého autora, Jiřího Březiny. Hlavní postava jeho knih, policista Tomáš Volf je naprosto příjemný chlapík, který se nerozpakuje, dělá si věci po svém, a i přesto, že mu některé nevyjdou, nevyšiluje a pokračuje dál ve své cestě za honbou zloduchů.

Celou recenzi si můžete přečíst zde: Vzplanutí – Chrudimka.cz

Nikdy nezapomenu – Michel Bussi

Autor: Michel Bussi
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 447

„Popsal vraha jako mladíka z dobré rodiny, vychovaného, vzdělaného, který onoho večera spáchal největší pitomost svého života. Bude žít s tím strašlivým tajemstvím, které zahrabal na dno duše. Až do své smrti.
Pokud ho neskřípnou dříve…“

Jediný svědek její smrti. Nebo její vrah?
Jamal si nejprve všimne červené šály. Vlaje ve větru, zachycená na plotě. Pak uvidí i tmavovlasou ženu stojící na kraji hluboké propasti. Mladík chytí červenou šálu a hází ji ženě jako záchranné lano, aby jí pomohl dál od okraje útesu, ale ona zničehonic skočí dolů. Jamal zděšeně zírá na nehybnou postavu dole pod sebou. Tělo neznámé ženy leží na studené oblázkové pláži. Její krk je ovázaný červenou šálou.
Tohle je Jamalova verze příběhu. Věříte mu?

Michel Bussi se narodil 29. dubna 1965 v Louviers a působí jako profesor geografie na univerzitě v Rouenu. Psát začal v devadesátých letech, první román byl situován do období vylodění v Normandii a odmítlo ho hned několik nakladatelů. Bussi se tedy odmlčel. Napsal pouze několik novel a scénářů, ale nic z toho nepublikoval. Trvalo deset let, než přišel s další knihou, Code Lupin, v němž se už přiklonil k detektivnímu žánru. Tentokrát slavil úspěch, kniha vyšla, a to hned několikrát. Následovaly další knihy tohoto žánru, za něž obdržel několik cen. V roce 2011 vyšel jeho nejvíce oceňovaný román Černé lekníny (Motto 2017) a z lokálního autora se rázem stal autor celonárodní, ba dokonce mezinárodní. V roce 2012 pak vyšla jeho další kniha, Vážka (Motto 2016), která učinila z Bussiho jednoho z nejprodávanějších francouzských autorů a byla přeložena do téměř třiceti jazyků. Jeho knih se prodalo přes tři a půl milionu výtisků a získal za ně více než čtyřicet ocenění.

Michel Bussi se řadí mezi mé opravdu oblíbené autory. Jeho knihy jsou pro mne TOP, až na jednu výjimku, ale o tom tato recenze není. Je o tom, že v knize s názvem Nikdy nezapomenu mne autor opět přesvědčil, že umí psát, umí vyprávět, umí tak skvěle zamotat děj, že nevím, kde je nahoře a kde dole, a přesto si tu jízdu užívám na sto procent.

V tomto příběhu jde hlavně o Jamala. Je to mladý muž, který při jednom běžeckém tréninku zahlédne sebevražedkyni. Nezná ji, ale stačí mu jediný pohled a ví, že ji musí zachránit. Ona stojí na kraji útesu, ubrečená, v roztrhaných šatech a on se snaží ji dostat do bezpečí. Dívka se nenechá a padá… Jamal běží dolů pod útes a tam společně s dalšími dvěma svědky vidí už jen prázdnou schránku. Dívka je mrtvá.
V tu chvíli ho začnou trápit nejen výčitky, že neudělal víc, ale také další problémy. Začínají mu chodit zvláštní hnědé obálky, které mluví o jiném zločinu – znásilněné a uškrcené ženě necelých deset let zpátky. Proč mu to chodí? Jamal nemá kloudnou odpověď…
A pak… Byla ta sebevražedkyně reálná? Nebo to byla vražda? Stal se svědkem? Nebo snad zabil sám? Ze všech stran se na něj sypou informace a on se dostává doslova na kraj útesu.. Jen skočit….

Hlavním hrdinou je Jamal, jak už jste z předešlého odstavce pochopili, ale samozřejmě se zde objeví mnohem více postav. Každá z nich má svou jasnou úlohu v ději a nebýt jich, tak by nemohl být příběh celý.
Autor v této knize dokázal jedno. Perfektně pospojovat postavy jakou loutky, každou jiným špagátkem k někomu jinému. A pak jen tahal za pomyslné nitky a pohrával si se mnou. V jednu chvíli jsem neměla ráda Monu, pak najednou Piroze, bezmezně jsem věřila Le Medefovi, a po pár stránkách jsem mu nevěřila ani nos mezi očima. Nejdříve mi byly všechny postavy sympatické, potom mi být přestaly. Autorův způsob charakteristiky postav je úžasný. Dokáže do každé postavy dát z každého trochu, tím pádem působí jako chameleoni a pak vás jen a jen překvapují.

Nikdy nezapomenu se odehrává v přítomnosti, ale protože zde jde i o vraždu, která se udála před deseti lety, sem tam se čtenář dostane do minulosti. Ale to jen a pouze skrz dopisy a formuláře v hnědých obálkách, které někdo tajemný posílá Jamalovi. Vždy je v textu jasně dané, v jaké době se čtenář nachází, takže se neztratí a navíc propojení minulosti a přítomnosti je opět důkazem úžasné autorovy schopnosti vyprávět.

„Všechno jste si vymyslela?“
„Možná. Strašně ráda vykládám pohádky.“

Děj v knize je opravdu záživný a od začátku jsem byla vtažena přímo do centra dění. Horko těžko jsem knihu odkládala, protože celý příběh byl tak napínavý a čtivý, že jsem měla potřebu číst pořád dál a dál. V jednu chvíli jsem sice měla pocit, že už je to trochu moc překombinované, bylo to ve chvíli, kdy jsem se dostávala k rozluštění celého případu, ale pak se to opět „uklidnilo“ a samotný konec knihy mě dostal do kolen. Nečekala jsem, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Pár stránek před koncem jsem si byla jistá, že už vím, kdo je vrahem, že vím, co koho vedlo k jakému činu, a to by nebyl autor, aby mne ještě nepřekvapil. A já vlastně nevěděla nic. Vím, že nic nevím. Tohle jediné platilo.

Nikdy nezapomenu je bravurní příběh který bude bavit ženské i mužské čtenáře. Všechny věci v ději vás budou nutit k tomu, abyste přemýšleli nad tím, co se ve skutečnosti stalo, ale věřte mi, nedojdete pravdě, dokud nedočtete do konce. A rozhodně nebudete mít ani tušení. Celou dobu totiž autor dává samé falešné indicie, takže vás čeká velké překvapení.

Pokud hledáte dobrý thriller, hodně psychologický, který vás bude bavit a pokud chcete vidět, jak někteří jedinci dokáží ovládat svůj pocit pomsty, přetvářku a lhaní, tak si přečtěte tuto knihu. Věřím tomu, že budete udiveni, co všechno si autor vymyslel. Jeho fantazie nezná mezí. Za mě je to skvělá, jedinečná, top kniha.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Nikdy nezapomenu můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Světla zimní noci – Pam Jenoff

Autor: Pam Jenoff
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Motto
Počet stran: 350

„Víš, kolik je hvězdiček na modré obloze?
Víš, kolik mračen pluje daleko nad celým světem?
Pánbůh je počítal, aby žádná nechyběla
v tom obrovském počtu.“

Podmanivý příběh o přátelství dvou žen, které překoná i ty nejtemnější časy.
Nou vyhnali z domova a přinutili ji vzdát se svého dítěte, protože otěhotněla s německým vojákem. Útočiště nalézá u kočovného cirkusu, kde se musí naučit nebezpečnou akrobacii na visuté hrazdě, aby skryla svou pravou identitu. I přes počáteční neshody se spřátelí s akrobatkou Astrid. Když ale pravda vypluje na povrch, musí se obě rozhodnout, zda je jejich výjimečné přátelství dokáže spasit, nebo jestli tajemství, která ukrývají, vše zničí.

Pam Jenoff se narodila v Marylandu a studovala historii na Cambridgi. Po studiích začala pracovat v Pentagonu ve Washingtonu D. C. na ministerstvu obrany a poté na ministerstvu zahraničí. Dlouho působila na americkém konzulátu v Krakově, kde se specializovala na polsko-židovské vztahy a problematiku holokaustu. Díky této práci, kdy se podílela na zachování Osvětimi či restitucích židovského majetku v Polsku, si vytvořila blízký vztah k židovské komunitě.
V současnosti učí práva ve Filadelfii, kde žije se svou rodinou. Její předchozí román Velitelovo děvče se stal mezinárodním bestsellerem a byl nominován na Quill Award.

O autorce jsem už slyšela, její knihy zaregistrovala, ale nedostala jsem se k tomu, abych si některou přečetla. Ale musím přiznat, že Světla zimní noci mě dostala, a to hlavně svou obálkou, která je úžasná a jsem ráda, že i příběh, který se v knize ukrýval, je neméně skvostný.
Opět jsem vás nezklamala, hned v prvním odstavci jsou dvě superlativa, a chci vás upozornit, že určitě nebudou poslední.

V příběhu jsou dvě hlavní hrdinky. Starší Astrid a mladší Noa. Astrid jako manželka německého důstojníka za druhé světové války a zároveň Židovka, byla nucena odejít nejen od manžela, ale také z Berlína, kde žila. Noa sice Židovka není, ale za to měla dítě s německým důstojníkem a rodiče ji vyhostili z domova. Tyto dvě ženy se potkají v cirkuse, kde Astrid musí Nou zasvětit do tajů létání na visuté hrazdě, aby nejen Noa mohla zůstat, ale hlavně proto, aby zachránila show a cirkus jako takový. Není jednoduché cestovat s cirkusem a už vůbec to není jednoduché za světové války. Říše velí všemu, i v jakém městě a s čím budou artisté v cirkuse vystupovat…
Ze začátku se Astrid mladé díky Noy straní, nevidí v ní nic dobrého a cítí, že Noa má plno tajemství, které nebudou nejlepší. A co to dítě, co má sebou? Vždyť je tak mladá…
Postupem času Noa poznává Astrid blíže, ať chce nebo ne a spolu s ní i ostatní obyvatele cirkusu a lidí kolem. A přesto, že má pocit, že by vše mohlo být v pořádku, ve skrytu duše ví, že nikde není v bezpečí a musí utéct daleko… Hodně daleko…

Po dočtení knihy jsem přemýšlela, jestli autorka není chlap. V příběhu dvou žen plného přátelství, intrik, tajemství a lží, dokázala udržet city na uzdě a nenapsala žádnou romantickou, červenou knihovnu. Naopak se držela faktů a dokázala dát do toho plno bolesti, ztráty, strachu a smrti
V době, kdy se Světla zimní noci odehrávají, nic nebylo lehké a Pam Jenoff umí poutavě vyprávět, aby to čtenářky bavilo. Zvlášť po přečtení poděkování a vzkazu čtenářům od autorky jsem zůstala paf z toho, jak se k tomuto psaní postavila. Co vše nastudovala, aby dokázala stvořit příběh, který bude jak z reálu, i když je to fikce.

„Policista máchne rukou dolů. Pokusím se uhnout, ale je pozdě. Obušek mne zasáhne do břicha, až se mi z nárazu udělá zle. Bolest mi vystřelí po celém trupu a já se svalím na zem.“

Světla zimní noci je silný, emotivní příběh, u kterého mnoha čtenářkám ukápne i slza, protože konec je nečekaný a já si ho celou dobu představovala úplně jinak. Nemůžu říct, že bych byla nespokojená, ale spíše jsem tak nějak doufala, že autorka mi dá i naději, ale nestalo se tak. Držela se toho, že zlá doba si žádá zoufalé činy a přes to nejel vlak…

Nejen Astrid a Noa, ale také další postavy, které se v příběhu vyskytnou ve vás nějakým způsobem zanechají stopu. Já si nejvíce pamatuji na Luca, v něm nikdo neviděl nic dobrého, jen Noa, a přesto nemohli být ještě dále od pravdy. Ta nedůvěra ale byla tehdy naprosto normální. Jen mi to chvílemi drásalo nervy.

Jednoduše řečeno, Světla zimní noci jsou velmi emotivní, čistý, ale přitom drsný příběh, který jen tak neodložíte. Protože vás bude zajímat, jak se všechno kolem hrdinů vyvíjí, budete myslet na to, co všechno se ještě může stát a proto se ke knize budete neustále vracet, dokud ji nedočtete. Záměrně píšu vracet, protože tohle není čtení na „jeden zátah“ jak se říká, ale třeba já potřebovala opravdu chvilku na to, abych se po některých scénách vzpamatovala a uklidnila.

Čtení doporučuji hlavně ženám, nejsem si jistá, jestli to mužskou část populace bude bavit, ale ženské publikum bude spokojené, možná i nadšené. Budete prožívat životy hlavních hrdinů, jejich strasti i radosti, budete se smát i plakat, ucítíte poryvy větru ve chvíli, kdy akrobatky budou skákat na hrazdách, ucítíte vůni šapitó, vůni zvířat, ale také pocítíte záchvěvy při náletech a bombardování nebo smutek a bezmoc při konání bezpráví na lidech…

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Světla zimní noci můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Příliš horké léto – Mikaela Bley

Autor: Mikaela Bley
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 385

„Blesky pokaždé ozářily celou zahradu. Dívala se na pole. Připadalo jí, že tam něco zahlédla, ale když zahradu osvětlil další blesk, poznala, že se musela přehlédnout. Uchýlila se na pohovku zpátky pod deku. Probudila se celá propocená a bolelo ji za krkem. Bouřka se přehnala a do oken bubnoval déšť. Zívla a vydala se nahoru lehnout si do postele.
Do schodů šla pomalu, sotva pletla nohama. Chtěla už jen zalézt si do peřin. Jak zítra zvládne pracovat? Rychle zkontrolovala děti, zdálo se, že pořád tvrdě spí. Karl si lehl pořádně a Alice ze sebe úplně odkopala přikrývku. Stýskalo se jí po časech, kdy s ní ještě jako malí chtěli spát v jedné posteli.
Vešla do ložnice, rozsvítila… a zalapala po dechu. Sotva věřila vlastním očím a bojovala sama se sebou, aby nezačala křičet.“

Reportérka krimizpráv Ellen Tammová odjíždí jednoho horkého srpnového dne ze Stockholmu domů. Poslední případ příliš rozčeřil vzpomínky na její minulost, a tak se teď vrací na místo, kde všechno začalo – tehdy osmiletá Ellen přišla za tragických okolností o sestru dvojče. Cestou se dozvídá, že se nedaleko našlo tělo mrtvé ženy, kterou někdo ubil k smrti. Ačkoli ženu podle všeho nikdo z místních neznal, její vražda otřese celým městečkem. Ellen začne po osudu záhadné ženy pátrat, čím víc se však případem zabývá, tím víc se vynořují její vlastní zasuté vzpomínky. A vychází najevo, že ve zdánlivě idylické vesničce není nic, jak se zdá – a to ani smrt Elleniny sestry.

V knize Příliš horké léto mě autorka přesvědčila, že v prvním díle to nebyla jen náhoda a opravdu umí napsat příběh, který vás bude bavit od začátku do konce. A ten závěr? Tentokrát mám chuť křičet, protože opět jsem se nedočkala toho, co celou dobu čekám! Už aby bylo další pokračování.

Ellen, která se v prvním díle snažila působit vyrovnaně, nakonec podlehla minulosti a proto se musela uchýlit do svého rodného domu k matce, aby si odpočinula a nabrala další síly na zvládnutí svého života. Jenže nebyla by to ona, kdyby po cestě nenarazila na mrtvolu. A jak znám Ellen z předešlého dílu, tak mě nepřekvapila a zakousla se do této tragédie jako klíště. Nepustila a sála. Byla do všeho zatažena víc, než předpokládala, dotklo se ji to osobně a ne jen kvůli vypuštěným pneumatikám, ale také osobnímu, fyzickému útoku. Říkala jsem vám, že jezdí v růžovém Porsche? 🙂 Ne? No, tak jezdí! 🙂
Ellen se s pomocí kolegů a náhodných informátorů snaží vyřešit nejen vraždu těhotné ženy, ale také přijde na jisté události, které předcházely smrti její sestry – dvojčete a pořádně to s ní zamává. Přijde mi až neskutečné, co všechno tahle ženská zvládá. Sice to má jisté následky na její psychice, ale pořád je to hrdinka, kterou budete mít rádi.
I v tomto díle se objevují její kolegové, některé budete mít rádi, jiné moc ne, ale třeba takový Leif, který je nesnesitelný v prvním díle, dokonce zvládne lehce zažertovat. To jsem málem spadla ze židle! 🙂

„Tohle bylo neobyčejné léto. Ohlásilo se chladným a deštivým jarem. Vytoužené teplo přišlo až v srpnu. A přesně tehdy – když se voda dole u Skeppsbronu konečně zaleskla, rackové se rozkřičeli a blažení turisté v přístavu lízali zmrzlinu a smáli se tolik, že jejich hlasy doléhaly až k ní do ložnice-, tehdy jako by se celý pokoj obrátil vzhůru nohama. Jako by se najednou ocitla na stropě a shlížela dolů na sebe samu. Máchala kolem sebe rukama a křičela, chtěla se otočit zpátky, vrátit se, a přitom samu sebe vůbec nepoznávala. Jako by se z ní stal někdo jiný nebo jako by už neexistovala vůbec.“

Příliš horké léto je kniha zařazena mezi psychologické thrillery, ale pro mne je to spíše dobře napsaná, napínavá detektivka. Ono je totiž nejdůležitějším prvkem sledování, jak Ellen s týmem lidí okolo sebe, získává informace vedoucí k nalezení pachatele. Jak pomalu, ovšem jistě, rozplétá zločin, který se stal. Líbily se mi  hrdinčiny myšlenkové pochody a mnohdy se mi stalo, že ve stejnou chvíli jako ona, jsem si uvědomila stejné jisté spojitosti. Působilo to reálněji, než kdybych já sama na to přišla dřív. To už by bylo předvídatelné, ale tady jde opravdu o zvraty, které vám nedají šanci si cokoliv domyslet dopředu.

Myslím si, že autorka, Mikaela Bley, nezískala svou publicitu a věhlas zbytečně, ona si to opravdu zaslouží. První díl byl jiný, divný (v dobrém slova smyslu) svým koncem, druhý díl je napínavý, překvapující a nečekaný. Pokud se rozhodnete přečíst si od ni nějakou knihu, tak doporučuji začít prvním dílem. I když jsou zločiny jiné a v každé knize uzavřené, okolo její minulosti je spousta otazníků, které se postupně v každém díle dostávají na povrch, takže byste byli ochuzeni o možnost si to prožít všechno a některé věci by vám nemusely dávat smysl.

Jako první tedy doporučuji Déšť smývá stopy a pak se ihned vrhněte na tuto žlutou krásku. Věřím, že nebudete litovat a čtení si užijete s plnou parádou.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Příliš horké léto můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan