Štítek: Motto

Autor: Michel Bussi
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 341

Slunce, palmy, tyrkysové vody oceánu, ostrov Réunion a mladý pár s šestiletou dcerou na dokonalé dovolené. Ta se ale brzy promění v noční můru, když Liane zničehonic zmizí a nechá za sebou jen rozházený pokoj. Její manžel Martial nejprve spolupracuje s policií, ale pak se i s dcerou dává na útěk. Z truchlícího partnera se náhle stává hlavní podezřelý a hon na domnělého vraha a únosce dcery začíná.

Michel Bussi začal psát už v devadesátých letech, ale trvalo celou jednu dekádu, než prorazil s knihou Code Lupin (Kód Lupin, 2006). Následovaly další úspěšné detektivky a v roce 2011 vyšel román Černé lekníny (Nymphéas noirs, česky 2017), který získal mnoho ocenění. O rok později z něj další kniha Vážka (Un avion sans elle, česky 2016), učinila jednoho z nejprodávanějších francouzských autorů, jeho knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků. Bussi působí také jako profesor geografie na univerzitě v Rouenu.

Od autora mám přečtené všechny knihy, které u nás vyšly a proto jsem neváhala a pustila se do novinky s názvem Nepouštěj se mé ruky. I když jsou zde autorovy podpisy a proto vůbec nepřemýšlím nad tím, že by to napsal někdo jiný, i tak se mi někde v hlavě honí malá, docela maličká myšlenka, jestli tohle napsal opravdu on. U prvních tří knih jsem byla maximálně spokojená, ale tady nastal jeden velký problém. Neuměla jsem se začíst tak, abych knihu doslova hltala jako předchozí díla. U tohoto thrilleru mi nevadilo, když jsem knihu odložila a později se k ní zase vrátila…

Příběh začíná zdánlivě jednoduše. Na ostrově Réunion je mladá rodina s malou holčičkou na dovolené, žena se rozhodne zaskočit si na pokoj a už se nevrátí. Když ji manžel jde hledat, najde prázdnou místnost. Zalarmuje policii, ale po nějaké chvíli chytá svou dceru za ruku a utíkají společně pryč od všeho a od všech. Začíná doslova hon na Martiala, policie si je jistá, že on za vše může, on se zbavil ženy a nyní unesl i svou dceru. Ovšem, nic není tak jednoduché, jak se tváří. Policie a hlavně Aja by měli začíst myslet i na to, že tohle může být ještě složitější…

To, co vás přesvědčí, že tuto knihu napsal Michel Bussi, tak je jednoznačně popis prostředí a tady konkrétně ostrova Réunion. Autor opět kouzlí se slovy a vy při čtení budete cítit všechno, co popisuje. Teplé vlny moře, palčivost slunce, jemný vánek, který vás čechrá ve vlasech, rychlost aut, které uhánějí za Martialem… Jeho schopnost podat čtenářům děj samotný je naprosto fascinující a nikdy nepřestanu žasnout, jak tohle dokáže. Opět se mi potvrdilo, že je to mistr nad mistry.
Ovšem mrzí mě, že příběh jako takový mne příliš neuhranul. Nejvíc mne asi zamrzelo, že už od začátku má čtenář tušení, že děj nebude tak jednoznačný, jak se na první pohled zdá, a tak čtenář (aspoň tedy já), čeká na nějakou zápletku, nějaký zvrat, který mu to potvrdí. Není tam ten wow efekt, kdy dojde k odkrytí něčeho nečekaného, a když to čtenář očekává, tak tomu chybí ta jiskra…

Kapitoly v knize jsou příjemně krátké, navíc v každé je napsán časový údaj, kdy se daná akce děje, takže máte vše předloženo jako na stříbrném podnose. Je to jednoduše den po dni, hodina za hodinou, minuta za minutou… Hra o čas… A nalezení Liany… Konkrétně ten časový údaj se mi hodně líbil. Působilo to na mě více dramatičtěji a napínavěji. To jsem ocenila.

Nemůžu říct, že by tato kniha byla závratně úžasná, na mne bohužel působí jako nejslabší od autora, ale pokud jste si pana Bussiho zamilovali tak jako já, určitě ji vezměte do ruky. Minimálně vás utvrdí v tom, že je to mistr vypravěč, který vás dokáže dostat přesně tam, kde vás potřebuje. Jeho práce s charaktery postav, s prostředím, kde se děj odehrává a s pocity čtenáře jsou neskutečně skvělé. A za to to čtení rozhodně stojí! Co na tom, že příběh byl trochu slabší, Michel Bussi tohle umí vynahradit v jiných sférách a já jej určitě budu doporučovat, kudy budu chodit! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz za recenzní výtisk a zde si můžete koupit Nepouštěj se mé ruky.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Autor: Sophie Loubiere
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 302

Nikdo jiný ho neviděl, ale to neznamená, že neexistuje…
Elsa Préauová je zcela obyčejná důchodkyně. Hraje na klavír, občas dochází za doktorem a ve volných chvílích pozoruje své nové sousedy. Brzy si ale uvědomí, že u zdánlivě běžné rodiny ve vedlejším domě není všechno takové, jak se zdá.
Dvě sousedovic děti vypadají naprosto normálně, ale čas od času se objeví další chlapec – smutný, hubený, zjevně se s ním nezachází dobře. Dítě, které vypadá, že volá o pomoc. Dítě, které jí připomíná jiné…
Vyzbrojena svou odvahou a jistotou, Elsa je posedlá jediným úkolem: pomoct tomuto malému chlapci. Ale co může dělat, když jí policie i sociálka tvrdí, že chlapec neexistuje?
A kdo je doopravdy Elsa Préauová? Zmatená starší dáma? Babička, která trpí osamělostí? Nebo žena, jež věří tomu, co vidí?

Sophie Loubiere se narodila 10. prosince 1966 v Nancy. Ve Francii je známá zejména jako novinářka a díky své práci v rádiu (France Info, France Inter), kde produkuje pořady z hudebního a filmového světa.
Od roku 2011 se živí také jako spisovatelka a hned s první knihou slavila úspěch – za thriller s prvky psychologického románu Chlapec s kamínky získala ocenění Lion Noir a Prix de la ville de Mauves-sur-Loire a kniha se stala francouzským bestsellerem. V roce 2013 vydala další thriller Black Coffee (Černý kafa, vyjde v Mottu v létě 2018), tentokrát z prostředí legendární americké Route 66. K tomuto příběhu se znovu vrátila o tři roky později, kdy vydala volné pokračování s názvem White Coffee. Kromě thrillerů napsala také několik detektivních povídek a knížku pro děti.

Po dočtení knihy Chlapec s kamínky můžu směle konstatovat, že je to jeden z nejlepších psychologických thrillerů, které jsem tento rok četla. Když jsem nad ní přemýšlela, ani ve snu by mne nenapadlo, že se mi do rukou dostane taková pecka! Líbí se mi na ni všechno. Od obálky až po příběh, který je opravdu dobře zamotaný a samotný způsob vyprávění autorky, který není úplně obvyklý.

Elsa Préauová je důchodkyně, která žije sama. Má sice syna Martina, ale jejich city jsou poněkud chladné. Všechno ji vadí, navíc ten jeřábník, který řídí stroj přímo u jejího baráku, na ni kouká a určitě ji sleduje. Ta rodina od naproti je opravdu divná, proč ten chlapec tam stojí sám a jeho sourozenci jsou „normální“? Ráno najde v záhonu míč naplněný hlínou. Poté najde kamínky pokryté krví. Dá je do zavařovací sklenice a schová. Jsou to náznaky? Je to od NĚJ? Nebo si to všechno jen vsugerovává a všechno je jinak?

Pokud se do čtení této knihy pustíte, tak se připravte na to, že na hlavní hrdinku, Elsu, budete měnit názor jako jarní počasí. Jednou ji budete chápat, podruhé nenávidět, potřetí litovat a tak to bude pořád dokola. Až do konce celého příběhu jsem vůbec netušila, co si o ní mám myslet a o to větší překvapení pro mne bylo, jak vše vyústilo, jak autorka dokázala všechno rozmotat do dech beroucího závěru.

Velkým plusem u Chlapce s kamínky jsou kapitoly, jenž jsou opravdu krátké, dvě, tři strany maximálně. Díky tomu jsem měla pocit, že kniha odsýpá, navíc autorka dokázala do konce téměř každé kapitoly dát nádech napětí a tím pádem jsem si chtěla přečíst ještě jednu kapitolu a ještě jednu… Až jsem byla na konci.
Určitě vám tady nenapíšu, že je to příběh plný napětí, protože dle mého názoru to není úplně to správné pojmenování. Když to vezmu dle svých pocitů, tak u mě hrála důležitou roli spíše touha vědět, co se to opravdu děje. Přijít tomu na kloub.

Tuto knihu bych doporučila každému, kdo má rád promyšlené příběhy, u kterých nebude vědět, na čem je. Těm, kteří si dokáží, svým způsobem, „užít“ psychologický thriller a také těm, kteří si pod pojmem thriller nepředstavují jen vrahy, mrtvoly a spoustu krve.

Jak jsem psala výše, pro mne byl tento thriller jeden z nejlepších tohoto roku, protože se mi pořádně zavařily mozkové závity, do konce jsem netušila, jak šíleně všechno dopadne a dočkala jsem se pořádného překvapení. Užila jsem si to na plné čáře a proto s radostí doporučuji. Těším se na léto, kdy vyjde autorčina další kniha, rozhodně si ji nemůžu nechat ujít! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Autor: S. K. Tremayne
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Motto
Počet stran: 351

Když si Rachel vezme Davida, zdá se, že má vše. stěhuje se do nádherného domu a s novým manželem získává bohatství, lásku i milého nevlastního syna Jamieho. Brzy se ale Jamieho chování změní. Tvrdí, že ho pronásleduje přízrak jeho mrtvé matky. Snaží se Jamie Rachel vyděsit, nebo je jeho trauma větší, než si myslela? A proč David odmítá mluvit o tom, co se jeho první ženě před lety stalo? Rachel se noří do hlubin minulosti a její podezření roste.

S. K. Tremayne je jeden z pseudonymů britského spisovatele a novináře Seana Thomase, který je známý také pod jménem Ton Knox jako autor dobrodružných thrillerů. Přispívá do časopisů a novin, jako jsou Daily Mail, The Times a The Guardian. Pod pseudonymem S. K. Tremayne napsal hororový thriller Ledové sestry a na jeho úspěch navázal knihou Dítě ohně. Narodil se v Devonu a momentálně žije v Londýně se svými dvěma dcerami.

Autor bestselleru Ledové sestry se v nové knize Dítě ohně opět držel osnovy, kterou tvoří rodinná pouta a velmi ponuré prostředí. Po dočtení knihy, což bylo někdy před týdnem, jsem byla vysloveně nadšená, ale musím přiznat, že v tuto chvíli, kdy píšu recenzi, ze mne už euforie vyprchala a pár věcí se mi proleželo. Tudíž můžu napsat, že Dítě ohně je skvělá kniha, ale rozhodně ji nepovažuji za lepší než Ledové sestry. Řekla bych, že obě knihy jsou stejně dobré, ale tím, že Ledové sestry byly první, tak tato je až na druhém místě.

Rachel jakožto hlavní hrdinka je velmi příjemná postava, i když její postoj k některým věcem mi přišel buď nevhodný nebo divný, přesto jsem ji měla svým způsobem ráda a nevadila mi. Oproti tomu mi byl David velmi nesympatický už od začátku. V jednu chvíli je naprosto dokonalý chlap a pak si sundá v soukromí masku a je úplně jiný. Nemohla jsem si k němu najít cestu.
Celý příběh se odehrává v ponurém, tmavém, deštivém podnebí v Cornwallu, který je znám tím, že jsou zde všude opuštěné doly. A ty také hrají jednu z hlavních rolí celého příběhu. Rozhodně vám zde nevypíšu důležité údaje, které by vás ochudily o ten správný, čtenářský zážitek, ale určitě se připravte na to, že po dočtení se budete jakémukoli dolu vyhýbat obloukem.

V celém ději jsou důležité různé náznaky, které vás někam vedou, ale vy vůbec nebudete tušit kam. Je pravdou, že jsem na spoustu věcí přišla až ve chvíli, kdy k nim dospěla i Rachel. Ale přece jen mi některé věci nesedí, nezdá se mi, že by spousta těchto věcí byla možná. Mám pocit, že Ledové sestry na mne působily více věrohodně než Dítě ohně.

To, co mne opět neskutečně bavilo a bude bavit v každé knize, kde si s tím autor pohraje, tak je právě to ponuré prostředí. Opět jsem se dostala na opuštěné, tmavé a nepříznivé místo, kde je člověk odkázán sám na sebe. Představa vytrvalého deště, vlezlé zimy, tmavých mračen nad hlavou a rozbouřeného moře rozbíjejícího se o útesy mě nikdy nepřestane nudit! A S. K. Tremayne se v tomto vyžívá a umí toto prostředí popsat naprosto dokonale.

Úplně nevím, proč se kniha jmenuje Dítě ohně, protože název mi k tomu, co se skrývá na stránkách moc nesedí, každopádně musím uznat, že čtení bylo opravdu fajn. V některých situacích, hlavně když vypadla elektřina, jsem opravdu měla pocit, že se zblázním a chvílemi jsem chtěla, aby se Rachel na celé tajemství rodiny vykašlala a odletěla někde na jih, do tepla, kde by se ona a potažmo i já, uklidnila. Při rozluštění celé zápletky jsem nevěřila vlastním očím, ale i tak jsem s tím měla problém. Přišlo mi to docela zmatené, chaotické a přiznávám se, že jsem se k některým pasážím vracela, abych pobrala vše, co si pro mě autor připravil. Ten konec mohl být jednodušší. Přehlednější…

Určitě se ale nezapře, že tato kniha je napínavá a tajemná. Opět se budu opakovat, ale prostředí v příběhu je skvěle popsané a díky tomu na některé ze čtenářů může příběh působit lehce infarktově. 🙂 Dítě ohně každopádně stojí za přečtení a pokud jste si autora oblíbili díky jeho Ledovým sestrám, tak věřím, že ani tato kniha vás nezklame. Užijete si čtení, nebudete se nudit, jen můžete být lehce rozčarováni z konce. Ale věřím, že celkově pocit ze všeho, co se odehrává před ním, vám ten konec vykompenzuje. Za mě tedy jedno velké doporučení!

Hvězdné hodnocení:

Děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan