Už zase létám – Sita Brahmachariová

Autor: Sita Brahmachariová
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 293

„Když někdo moc nemluví, tak to ještě neznamená, že mu to moc nemyslí.“

Kite pár dní před šestnáctými narozeninami rozpadne celý svět. Její nejlepší kamarádka, nadaná a vzorná Dawn, spáchala sebevraždu, ačkoli Kite neměla ani tušení, že je s ní něco v nepořádku. Kite, dosud sebevědomá a plná života, se musí vyrovnat s pocity ztráty, žalu, vzteku i viny. Spolu se svým tátou opouští domov v Londýně a vydává se na výlet do Jezerní oblasti, kde objevuje rodinné kořeny i sebe sama.
Opravdu dařit se to ale začne až ve chvíli, kdy se seznámí s místním klukem Garthem. Protože někdy je kupodivu lehčí svěřit se cizinci než vlastní rodině…

Pokračovat ve čtení „Už zase létám – Sita Brahmachariová“

Kodex lovce stínů – Cassandra Clare, Joshua Lewis

Autor: Cassandra Clare, Joshua Lewis
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 280


„V černé se na lovu proháněj,
v bílé zas hold mrtvým lovcům vzdej.
Nevěsta zlatem je oděná,
rudá pak pro svátek určená.
Šat bílý u hranic pohřebních,
modrý při návratu ztracených…“

Kodex lovce stínů je nejlepším přítelem každého mladého lovce stínů, a to již od 13. století, kdy byl publikován poprvé. Nekonečná válka s démony může být velice stresující, a tak není divu, že člověk sem tam pozapomene jemné nuance démoních jazyků nebo tipy na co nejefektivnější zneškodnění raumů. 
S Kodexem vás ale podobné patálie trápit nebudou. Nejnovější, sedmadvacáté vydání obsahuje vše, na co si vzpomenete: od historie a zákonů našeho světa přes rady ohledně jednání s podsvěťany až po návod na správné držení stély. Odpovídá na všechny dotěrné otázky nových rekrutů: Co je to pyxis? Proč nepoužíváme střelné zbraně? Jak se čaroděje zdvořile zeptat, kde má znamení démona? Odkud se berou naše zásoby svěcené vody? Kodex je nejobsáhlejší učebnicí geografie, historie, magie a zoologie, která pomůže každému novému nefilim bezpečně proplout krásnými, byť mnohdy krutými a nebezpečnými vodami našeho světa. Toto vydání bude již brzy k mání ve všech knihovnách světových Institutů a také v obchodech, které civilové nazývají „knihkupectvími“.

Jednu dobu jsem to měla jednoduché. Čekala jsem jen na pozvání do Bradavic. Po nějakém čase to začalo být složitější, čekala jsem nejen na přijetí do školy čar a kouzel, ale také na vstupenku na Caraval. A teď jsem v pasti úplně, čekám ještě k tomu na to, že někdo otevře u mě doma portál a já se budu moct přemístit do Idrisu! Jelikož se právě v tuto chvíli považuji za Lovce stínů a jejich Kodex znám téměř dokonale.

Když se mi do rukou, někdy v roce 2013, dostaly Nástroje smrti, byla jsem naprosto konsternována a co si budem nalhávat, i zamilována do hlavních hrdinů. A díky tomu, jak moc mi všechny knihy přirostly k srdci, tak Kodex lovce stínů je pro mě jakousi mantrou, určitým grálem všeho. Posunuje mou lásku ke Clary, Jaceovi, Simonovi a ostatním ještě na vyšší level (jestli je to vůbec možné).

V této knize si všichni fanoušci Nástrojů přijdou na své. Troufám si říct, že je to nezbytná kniha, kterou by měl mít každý lovec v knihovně. Autoři nás na stránkách provedou celým světem nefilim a podsvěťanů, vysvětlí všechny možné i nemožné vztahy. Pokud jste tuto sérii četli, hromada věcí vám bude známa, takže si jen osvěžíte paměť a třeba zavzpomínáte. Některé věci jsou ovšem nové, jsou zde poodkryty nejen některé temné zákoutí tohoto světa, ale také zde objevíte informace, které buď v knihách nebyly popsány, nebo byly jen naznačeny.

„Kamkoli půjdeš, půjdu,
kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochován;
ať se mnou Anděl udělá, co chce,
rozdělí nás od sebe jen smrt.
– Přísaha parabátai

 Kodex lovce stínů není jen o tom, jak, kdo, kdy, kde a proč, ale také se při čtení pobavíte. Nebudete se jen učit, ale užijete si špičkování Clary, Simona i Jace. Tito tři totiž do Kodexu zapisovali své postřehy, jakoby si mezi sebou povídali a z docela dost věcí si dělali srandu. Takže se při čtení připravte i na to, že se vám rty párkrát roztáhnout v upřímném úsměvu.

Kniha je rozdělena na několik částí, které se týkají určitých věcí. Jako je třeba Zbrojnice nebo Bestiář. Podstatná část je také věnována runám a já už vím, co si nechám v nejbližších dnech vytetovat na nějaké to volné místo na mém těle.
Ilustrace, které se zde nacházejí, má na svědomí spousta umělců a některé jsou opravdu luxusní a velmi povedené. Na konci knihy autorka děkuje všem, kteří si dali práci s kresbami, těm, kterým bych i já ráda poděkovala, protože díky všem těm obrázkům je Kodex pro mě ještě výše na piedestalu.

Kodex lovce stínů je kniha, kterou by měl mít každý, ale opravdu každý fanoušek Nástrojů smrti v knihovně. Je krásný nejen obálkou, ale také svým obsahem. Je úžasné se podívat do světa mých oblíbených hrdinů, kouknout se na to, co se oni v příbězích učili, podívat se zblízka na to, jak všechny jejich nástroje a kouzla a runy fungují. A i přesto, že mi spousta věcí bylo známo, užívala jsem si stránku za stránkou. Při čtení jsem také vzpomínala na to, jak jsem s Clary prožívala její dobrodružství, její vzlety i pády a tak nějak mě svrbí prsty k tomu, abych otevřela Město ze skla. I když nemám čas a mám pocit, že nestíhám číst všechno, co chci, Nástroje smrti mě po přečtení Kodexu lákají neskutečnou, téměř magickou silou.

Hvězdné hodnocení: 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Booklab/Slovart, kde si knihu Kodex lovce stínů můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan


Příběh malého Andělína – David Almond

Autor: David Almond
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Brio/Slovart
Počet stran: 220
Ilustrace: Alex T. Smith

„Takže,“ zeptá se znenadání profesor Zápuch, „může mi někdo dát příklad souvětí s nějakou správnou a zajímavou podřadicí spojkou?“
Přihlásí se Jeník Fuks.
„Sí, seňor!“ houkne.
Profesor Zápuch sebou trhne.
„Proč mluvíš španělsky, hochu?“ štěkne na něj.
Jeník přiloží ruku na znak na svém barcelonském dresu.
„Protože jsem Lionel Messi, seňor!“ oznámí.“

Bert jezdí s autobusem, jeho žena Betynka je školní kuchařka. A těmhle dvěma přibude na stará kolena do domácnosti andílek. Dají mu jméno Andělín. To si jednou Bert takhle šoféruje a andílka najde v náprsní kapse. Bertovým a Betynčiným přátelům připadá rozkošný. Páťákům Nele, Jeníkovi a Alici zrovna tak. Andělín je učiněný zázrak!
Jiní ovšem tak nadšení nejsou. Třeba výkonná ředitelka Krtková. Nebo profesor Zápuch. Ani tajemný číman v černém, který se vydává za školního inspektora. A pak je tu hromotluk Béďa Buchar – ten Andělínovi vyloženě nemůže přijít na jméno. A vypadá to, že jde andílkovi po krku…

Kniha Příběh malého Andělína byl u nás doma jasnou volbou, protože můj syn je „nakažen“ babičkou, která andělíčky miluje a proto volba padla na tento dětský příběh. Když jsme jej začali s malým po večerech číst, byla to sranda pro něj i pro mě.

Andělín se totiž, z ničeho nic, objeví v náprsní kapse řidiče autobusu Berta. Ten jej vezme domů, kde si ho do parády převezme Betynka, jeho žena. Chovají se k němu jako k synovi. Betynka jej dokonce vezme do kostela, aby se podíval na ostatní anděly, ale s Andělínem to nic nedělá. Po pár kapitolách dokonce ukáže, že umí nejen mluvit, ale také psát a létat. Postupem času se ve všech těchto činnostech zdokonaluje. Ve škole jej mají všichni rádi a musí chodit do hodin, aby z něho vyrostl chytrý kluk. Hrát fotbal a hlavně na postu brankáře umí jako nikdo jiný.
Jenže je tady i pár lidí, kteří pro něj mají připravený jiný osud – dokonce jej chtějí zpeněžit. Malý anděl! To přece nejde, aby jen tak někde žil, musí přece z něho něco mít. A tak začíná dobrodružství, jak pro Andělína, tak i jeho kamarády za „svobodou“ a klidným domovem.

Tak nejdříve k překladu. Ony to děti ještě asi nepochopí, ale když bude tento příběh číst dospělý, právě svým dětem, věřím, že si užije jména různých hrdinů a jejich docela srandovní popis. Takový profesor Zápuch, ten byl téměř skvostný. 🙂
Další plusový bod získává Příběh malého Andělína za ilustrace. Jsou sice černobílé, ale skvěle oživují celý děj. Je jich docela dost, téměř na každé dvoustraně, jsou sice malé, ale za to hezky provedené a příjemné. Nejsou to rušivé elementy, ba naopak se malý těšil, co dalšího na něj vykoukne na další straně. Kresby vytvořil Alex T. Smith a povedly se.

Malý Andělín je v příběhu popisován jako maličký andílek s křídly, který miluje sladké, jako je marmeláda a jogurt, za to omáčky a maso, to vůbec nemusí. A přitom roste doslova jako z vody. Ale nápad, který autor tímto uvedl na světlo boží je úžasný, nejen, že „pomohl“ jedné dvojici k vysněnému klukovi, ale i přijetí anděla ve škole bylo zářným příkladem, jak se děti k sobě mají chovat a neodsuzovat někoho jen proto, že je „jiný“.

„To bude dobrý,“ chlácholí všechny Jeník. „Jestli ten v bílém je zároveň číman v černém, tak ten nijak nebezpečně nevypadal. Vypadal prostě jako…“
„Jako takový přerostlý trumbera!“ doplní Nela.
„Máte pravdu,“ souhlasí Alice Obiová. „A my jsme…“
„Tým!“ skočí jí do řečí Jeník Fuks. „Ten nejlepší! El mejor equipo!“

Kapitoly jsou docela krátké, takže myslím si, že čtení nebude pro děti překážkou. Jen tedy, pokud si děti chtějí číst samy, je to spíše už pro odrostlejší čtenáře. Pro ty malé bude lepší volbou předčítání. I když mi písmo přijde trochu větší než je klasika v knihách, přesto se může jevit text trochu nahuštěně. Já osobně bych to tipla na věk kolem devíti let.

Příběh malého Andělína je pohádkou, která v sobě má hned několik poselství. Myslím si, že děti to hned při prvním čtení neocení nebo jim to nedojde, ale pokud se nad knihou zamyslí později, dojde jim spousta věcí, které se v náznacích odehrávají v ději a dávají nějaké příklady k tomu, jak se chovat. A zrovna v tuto chvíli mě napadá ohledně Kvida, jednoho z negativních hrdinů, rčení – „Lež má krátké nohy„. 🙂

Jestli hledáte nějakou pohádkovou knihu pro své malé čtenáře, tak možná právě tato bude ideální volbou. Navíc se tak nějak Andělín hodí právě k vánocům, kdy je andělů všude plno, tak proč do toho nejít. 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Brio/Slovart, kde si knihu Příběh malého Andělína můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré – Gabriela Futová

Autor: Gabriela Futová
Nakladatelství: Brio/Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 135
Ilustrace: Marcela Kupčíková

„Jásepicnu, vylez z té díry, trčí ti pata,“ oznámila Elvíra, jako by se nechumelilo. „A ty Hlavoděravá, zavři ty dveře. Je tu průvan.“
Strašně jsem chtěl vykouknout a podívat se, jak se Hlavaděravá tváří, ale neodvážil jsem se. „Vyleznebotěkopnu, slabota. Zpod skříně ti čouhají vlasy, měl by ses učesat.“

Elvíra Moudrá je zelená. Má natahovací uši. A je to učitelka. Ne jen nějaká obyčejná. Je to učitelka v skřítkovské škole. Učí skřítky to, co potřebují k přežití – důkladně se schovat, chodit absolutně potichu, zneviditelnit se, rychle utéct před kočkou, ale hlavně překonat svůj strach. Skřítci se na vlastní kůži učí, co je opravdová hrůza, ale i jak svému strachu nepodlehnout a ochránit sebe i ostatní v nebezpečných situacích. Vždyť strach má velké oči. A co je nejdůležitější pro takového skřítka? No přece umět se co nejdokonaleji skrýt! A nenechat se sežrat kočkou, samozřejmě…

Gabriela Futová je slovenská spisovatelka, knihovnice a vystudovaná žurnalistka. Pochází z Prešova, kde působí jako knihovnice v Knižnici P. O. Hviezdoslava.
Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě v Bratislavě. Během mateřské, kdy se kolem ní batolily dvě děti, napadlo Gabrielu Futovou věnovat se dětské literatuře. Již dlouho chtěla psát pohádky, ale neměla prý ráda princezny. Proto se rozhodla použít tématu čarodějnic po vzoru Preusslerovy bosorky. Je autorkou i dalších knih pro starší děti, ale k tématu čarodějnic se ráda vrací. Autorka je rovněž metodičkou pro práci s dětmi a mládeží a vedoucí pracovní skupiny zaměřené na práci s dětmi a mládeží, zřízené Slovenskou národnou knižnicou v Martině.

Máte doma malé děti, které mají rády skřítky? Nebo máte snad doma dokonce skřítka, svého osobního? Pokud ano, tak tato kniha bude tím správným řešením, jak se naučit o něj postarat, jak ho vychovat, aby neškodil, ale naopak aby pomáhal. Poutavým, vtipným vyprávěním vás autorka zavede do říše skřítků, kteří jsou úplně jako malé děti. Neposední a zvědaví.

Skřítek Panejo se ocitne ve škole, které velí Elvíra Moudrá. Je celá zelená a má natahovací uši. Nejdřív jde z ní strach, ale záhy pochopí, že je tu pro jeho dobro. Navíc se s ním ocitnou na stejném místě další skřítci, Auvajka, Vyleznebotěkopnu, Pozor a jiní. Že si říkáte, kde ty jména vzali? To si musíte přečíst, to vám neprozradím.
Ale řeknu vám, že škola, kde se všichni ocitnou, není obyčejná, taková jakou známe z vyprávění. Tady se totiž skřítkové učí jiné věci, než počítání a čtení. Zde se naučí praktické věci, jak chodit úplně potichu, aby je lidé neslyšeli, jak se zneviditelnit, aby je lidé neviděli a jak rychle utíkat, aby je kočka nesežrala… Jak se to budou učit vám zase neřeknu, zase si to musíte přečíst. Ale věřte mi, stojí to za to.

Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré je příběh, který zabaví dětské čtenáře. Je to příběh, který je napínavý a pro některé děti může být i lehce strašidelný.
Celá kniha je vytištěna na tvrdém papíru, takže stránky se tak rychle neopotřebují. Písmo je o něco málo větší, než tomu bývá u klasických knih a ilustrací, které dodala Marcela Kupčíková, je tak akorát. Hlavně jsou krásně barevné, což je velké plus.

„V tu chvíli bych byl nejraději myškou v díře. Zalezl bych až do úplné tmy, aby mě Elvíra neviděla. A nejlepší by bylo, kdyby mě nespatřila už nikdy. Protože jedině tak bych se vyhnul skákání skrz něco tak nebezpečného. Elvíra nás skutečně nechala skákat celý den. Nebylo to snadné. Obruč se zavírala a otevírala nepravidelně. Jednou jakoby zívala, jindy cenila zuby. Potom se chvíli nehýbala, ajkoby spala. A když to nikdo nečekal, zničehonic se zase rozevřela. První se zranila Auvajka.“

Na knížce Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré nejvíce oceňuji nápad. Líbí se mi představa, že v každé domácnosti může vzniknout nějaký skřítek a ještě více se mi zamlouvalo dumat nad tím, jak by se jmenoval ten u nás. Protože jména všech skřítků vznikají z různých momentů běžného života, bylo fajn přemýšlet, co by se u mě doma muselo stát, abychom měli vlastního skřítka, i když bychom s největší pravděpodobností o něm nevěděli.

Autorka příběh nepsala na kapitoly, ale samotný děj a život skřítků ve škole prokládala jednou pohádkou pro skřítky, kterou jim Elvíra četla na dobrou noc, jindy příhodou, kterou Elvíra skřítkům vyprávěla co by odstrašující příklad.
Myslím si, že tato kniha je ideální pro čtenáře od osmi, devíti let, kteří si dokáží už nějakou stránku přečíst sami. Bude dobrá i na předčítání, třeba na dobrou noc, ale tím, že zde nejsou kapitoly, počítejte, že to nebude pětiminutová záležitost, ale děti se můžou zaposlouchat a vy můžete dočíst příběh klidně úplně celý.

Je to jedna z těch knih, kterou si dokážu představit jako zfilmovanou, animovanou pohádku. Nevím konkrétně ten důvod, který mne k tomu vede, ale možná je to z důvodu, že vše je v knize jednoduché a lehce pochopitelné, a i když se jedná o pohádku se skřítky, nedějí se tam žádné abnormálně nadpřirozené věci. Jen Elvíra a její uši, což by pro filmaře nebyl žádný problém. 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Brio/Slovart, kde si knihu Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Stálo to za to – Miroslava Varáčková

Autor: Miroslava Varáčková
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 204

„Říká se, že když si k sobě někoho připoutáš, jsi za něj zodpovědný po zbytek života. Otázka zní, jestli to stojí za to.“

Bašku a Lívii pojí pouto nejsilnější, pokrevní. Ale navzdory tomu, že jsou sestry, jako by neměly nic společného. Zatímco Lívii se ve všem daří, Baška zůstává na druhé koleji – ve škole, mezi kamarády, dokonce i doma. Zaslepeným rodičům ani sestře se zkrátka není možné zavděčit. Jedinou naději na štěstí vidí Baška v rodícím se vztahu s Jakubem, který však skrývá tajemství. Navíc čím dál nesnesitelnější Lívii očividně něco tíží… Zvítězí pocit zodpovědnosti, anebo sobeckost stáhne všechny na samotné dno?
Další kniha Mirky Varáčkové je pronikavou sondou pod povrch běžné, zdánlivě normální rodiny, příběhem, ve kterém se překvapivě mnozí najdou. Neboť získat od života dobré karty někdy na rozehrání hry o štěstí nestačí.

Miroslava Varáčková má doma tři chlapy a psa. Když je ráno vypraví do práce a do školy, odpluje ke klávesnici počítače a do světa fantazie. Každá její nová kniha je totiž cestou, na kterou se se svými hrdinkami vypraví. Jejich cíl není nikdy jasný, ten objevují společně a jejich zážitky formují nejen autorku, ale i její hrdinky. Stálo to za to je autorčinou čtrnáctou knihou.

Musím uznat, že kniha Stálo to za to opravdu stála za to! Dočetla jsem ji večer, krátce před půlnocí a ihned jsem trapně, a hlavně bez jakéhokoliv studu, psala autorce, co ten konec má znamenat? Jak to tedy je? A hlavně ať mi dá radu, jak mám jít do postele, když mé emoce byly rozjitřené, jako už dlouho ne. Nekonalo se žádné slzavé údolí ani okusování nehtů, ale přitom jsem při čtení prožívala všechny strasti a slasti hlavních hrdinů a emočně jsem byla naladěna na jejich vlnu. Věřím, že to byl účel autorky. Abych se do příběhu vžila.

Hlavní hrdinkou příběhu a vypravěčkou je Barbora, řečena Baška, která chodí na střední školu, do třeťáku. Její studijní výsledky jsou chvalitebné, ale je to taky její jediná činnost, která ji opravdu jde. Její sestra Lývie je mistrní v gymnastice, sbírá všechny možné poháry a medaile, jen trénuje a nic jiného ani neumí. Rodiče obou sester se v Lývii shlížejí, podporují ji a Bašku odstrkují na druhou kolej. Hlavně tedy matka. Až budete tuto knihu číst, obrňte se trpělivostí, protože nejednou jsem dostala takový záchvat vzteku na matku, že kdyby byla v mé blízkosti, horko těžko by se zvedala ze země. A Baška? Potichu a útrpně snášela jakoukoliv nespravedlivost na svou osobu, snažila se být neviditelná. Až do doby, než potkala Jakuba. Pak se všechno otočilo, ale těžko říct, jestli k dobrému nebo špatnému. To se dozvíte ve chvíli, kdy si přečtete tento příběh, to vám neprozradím…

Ač jsem na jednu stranu chápala chování Barbory, některé její situace bych řešila rozhodně jinak. Možná je to tím, že jsem horká hlava a proto jsem nechápala, jak může jen nečinně přihlížet, nebo dokonce mlčet. V určitých chvílích bych už sypala z rukávu všechny argumenty proč ano a proč ne, kdežto Barbora byla potichu a klidila se někam pryč, jen aby zbytečně nevyvolávala konflikty. Jsem jiná povaha než ona a troufám si tvrdit, že právě proto mě tak chytila za srdce. Měla jsem při čtení pocit, že bych ji měla chránit, zastat se jí, otevřít oči celé její rodině a nemohla jsem. Jasně že ne, je to kniha, je to příběh, ale ta bezmoc byla někdy opravdu velmi hmatatelná a proto říkám, že kniha opravdu stála za to!

„Biba mi poradila, abych se na všechnu práci kolem domácnosti vykašlala, protože až pak Lívie pochopí, kolik toho musím dělat a kolik úsilí a času vkládám do všech těch věcí, které přehlíží. Například vysávání zabere často i hodinu, umývání nádobí taky netrvá dvě minuty, nákup je často těžký, a než ho dovleču domů, mám ruce vytahané jako opice. Tak jsem dala na její slova rozhodla se ji poslechnout. Odhodlání mi ale dlouho nevydrželo. když jsem zjistila, že doma není co jíst a až přijde otec z práce, cvrčci mu budou v břiše cvrlikat operu, vydala jsem se na nákup.“

Stálo to za to je kniha, ideálně pro dospívající dívky, pro sestry, pro mladé holky, které hledají útěchu, že ne jen jejich život je na houby. Ale určitě si tohle čtení užijí i starší ročníky – já jsem rozhodně toho zářným příkladem.
Od první do poslední stránky jsem si vše užívala, radovala se z maličkostí, líbily se mi sny Barbory, nesnášela jsem sobeckost Lývie, modlila se za nestrannost a prokouknutí matky a když skončila postel Barbory v obýváku, měla jsem chuť někoho uškrtit. Různé emoce se ve mě střídaly a určitě vás nepřekvapí, když napíšu, že knihu jsem přečetla během pár hodin, protože to nešlo nechat nepřečtené.

Ve chvíli, kdy Barbora potká Jakuba, už vás na stránkách nečeká jen holý text, ale také přepis textovek, takže se čtení stává ještě zábavnějším. A mi samozřejmě zase přišlo na mysl, že by se mi líbilo, kdybych si se svým partnerem tak esemeskovala, oťukávala se… Ale už jsme na to staří prostě. 🙂 Další důvod, proč jsem si příběh užívala. To oťukávání, opatrné našlapování v novém vztahu mi postavilo chloupky na rukou a autorka perfektně vystihla pocity, které jsem měla i já, když jsem tehdy, v hlubokém pravěku, navazovala nové vztahy. 🙂

Od autorky už mám přečteno pár knih, jako například Grafitové děvče nebo Hlavně to nikomu neříkej, ale slavnostně prohlašuji, že Stálo to za to je nejlepší, kterou jsem četla. Líbila se mi námětem, zpracováním, tím, jak snadno jsem se sžila s hrdiny příběhu a dokázala ve mě probudit naprosto nečekané emoce, které byly místy opravdu silné. Pro někoho oddechovka, pro někoho průměr, ale pro mě úžasně emoční top čtení.
Pro někoho to může být obyčejná lovestory, ale pro mne to opravdu byla silná sonda do jedné rodiny, která sice vypadá normálně, ale nic normálního na ni nenajdete, když se podíváte do oken bytu… Jednoznačně velké doporučení.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Booklab/Slovart, kde si knihu Stálo to za to můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan