Poslední z Aporveru – David Šenk

Autor: David Šenk
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 122


„Postavil se tedy k okraji koše a zadíval se před sebe. Samolet mířil k Futivaku a Spiro pozoroval, jak se nad zničeným sloupem života hemží ochmířené sykony. Měl dojem, že se sloup ztrácí v jakémsi mlžném oparu. Sykony přiletěly sloupu na pomoc a rozsévaly svá semínka, aby na něm opět mohl vyrašit život.“

Smrt nevinného člověka proměnila pohádkový Aporver v peklo. Temnoty a jejich ďábelští přisluhovači pohlcují vše živé a naděje na záchranu jsou čím dál tím menší. Přidejte se k odvážným Obráncům, kteří se rozhodli Temnotám postavit, a doprovoďte mladíka Rybliho na jeho dobrodružných výpravách při hledání Ecidilu, bájného zdroje života. Rybliho čeká boj o holý život. Musí sebrat veškerou odvahu a vyslovit to správné přání, které zachrání celý svět.
Dny Aporveru jsou sečteny! Temnoty pohlcují vše živé. Jen ten, kdo uvěří v dobro, může Aporver zachránit. Závěr české fantasy série.

David Šenk se narodil v roce 1977 v Mělníce, vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, působí jako učitel matematiky a anglického jazyka na soukromém gymnáziu v Chebu. Žije v Plané u Mariánských Lázní.

Rybli na své pouti za bájným Ecidilem, za samotným srdcem Aporveru, potkává nové lidi, kteří mu můžou dát mnohem více, než očekává. Nejednou se dostane do úzkých, nejednou jej čeká nemilé překvapení ba dokonce tragická událost, ale chlapec se nevzdává, protože ví, že naděje stále žije. I když je s každým sluncem menší a menší, protože Temnoty a Tokrejové se rozšiřují neuvěřitelnou rychlostí a silou, ví, že důležité je držet s Obránci pohromadě a věřit v lepší zítřky…

Po prvním díle s názvem Srdce Aporveru (recenze zde) jsem se na pokračování těšila, jelikož jsem byla napnutá, jak to dopadne a navíc, oblíbila jsem si fantasy svět autora Davida Šenka. Líbily se mi možnosti, jakým způsobem cestovali lidé, žijící na sloupech, i jejich samotný styl života. Fantasie autora mi přišla bezbřehá, stále přicházel s novou dávkou „cizích“ slov, které ovšem tvořily ten správný bájný, fantasy svět. V tuto chvíli se s těžkým srdcem loučím s Aporverem, se samolety, s měchurami, se sykonami a doufám, že třeba někdy na ně někde narazím… Jednou…

Je pravdou, že u prvního dílu jsem nedávala plný počet hvězd, protože jsem se ze začátku ztrácela, ale teď vím, že to byla jen a jen moje chyba. Nedokázala jsem svoji fantazii pustit z vodítka a pořád jsem se snažila si představit něco jinak. Ve dvojce jsem se cítila jako ryba ve vodě, hned jsem věděla, která bije a maximálně si užívala vše, co si autor na mě připravil. Navíc docházelo k častým bitvám mezi Tokreji a lidmi, jenž žili na sloupech, tudíž byl příběh mnohem více napínavější. Ve chvíli, kdy Temnoty pohltily téměř vše, čemu jsem fandila, by se ve mě krve nedořezal a hnala jsem Rybliho k tomu, aby už konečně na něco přišel.

„O chvilku později už malé sykony odnášely pohřební kokony pomaličku k beztížné hranici. Když jedna prolétala kolem samoletu, neduživý list kokonu se odchlípl.. Rybli stočil pohled k odkryté tváři a hrůzou vykřikl.“

V knize se opět objevují kresby, které mají na svědomí Ondřej Mašek a Josef Sodomka a musím uznat, že pánové opravdu ví, co činí. Navíc jejich sykony jsou top! Přesně tak, jak je ztvárnili oni, si je já představuji, nic jiného by mi k nim nepasovalo. Jen je těch kreseb zase poskrovnu a myslím si, že by jich klidně mohlo být více. Bylo to nejen zpestření při čtení stránek, ale také potěšení pro oko. Nejednou jsem se nad obrázky pozastavila a představovala si děj, který by se tam měl odehrávat, jak by to asi vypadalo.

Už samotná obálka knihy vám dává vědět, že vás čeká neotřelý příběh, který se vymyká jakékoliv realitě. Při čtení je nutné mít pořádnou dávku fantasie a hlavně ji popustit uzdu, abyste si tohle čtení užili na maximum. Knihy jsou určeny pro čtenáře od dvanácti let, ale já pevně věřím v to, že i dospělý čtenář se ztratí v tomto bájném světě, jenž jej uhrane svou krásou, temnotou a smyslností.

Pokud patříte mezi ty, kteří si rádi pohrávají s fantazií, kteří se chcete unášet na vlně snění a představovat si, jak by mohl vypadat život v jiném čase a v jiné době, tak se určitě po této útlé knize a jejím prvním díle, poohlídněte. Věřím, že to bude výlet do fantazie nejen pro vás, ale také pro vaše děti či mladší sourozence a užije si jej celá rodina.:-)

Hvězdné hodnocení:

Děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Černé znamení – Sebastien de Castell

Autor: Sebastien de Castell
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Egmont
Počet stran: 354

„Přítomnost dívky v mém věku – a obzvlášť mé ostýchavé chování vůči ní – se pro kočkoveverčáka staly nekonečným zdrojem zábavy. Navrhoval nejrůznější složité namlouvací rituály, které jsem měl Seneiře předvádět, a ujišťoval mě, e je praktikují vyspělé kultury po celém světě. Bylo mi jasné, že si je vymýšlí sám. Když jsem mu připomněl, že už existuje dívka, o kterou mám vážný zájem, upozornil mě na oplátku, že mé naděje, že ještě někdy ve svém takřka nepochybně krátkém životě Nephenii spatřím, jsou velice chabé, až nulové.“

Kellen opustil lid Jan´Tepu a v šestnácti letech se stal psancem. Teď se musí víc než kdy jindy spoléhat na svůj důvtip, aby přežil v zemi Sedmi písků. Chybí mu domov, rodina a Nephenie, kterou nepřestal milovat. Pak se ale potká se Seneirou, dívkou se zavázanýma očima ukrývající velké tajemství. Společně s Ferius se rozhodnou pomoct, jenže v sázce je víc, než oba tuší. Moc černého stínu sílí a Kellen má podezření, že za vším stojí jeho vlastní lid.

Sebastien de Castell sotva stačil dokončit studium archeologie, když začal pracovat na svých prvních vykopávkách. O čtyři hodiny později zjistil, jak moc vlastně archeologii nenávidí, a zvolil raději kariéru horlivého hudebníka, ombudsmana, interakčního designéra, choreografa bojových scén, učitele, projektového manažera, herce a tvůrce strategie produktů. Jeho jedinou obranou proti nařčení z bezbřehého diletantismu je, že ty to věci dělá opravdu rád a každý z těchto oborů hraje tak či onak určitou roli při jeho psaní. Pevně se brání tomu, aby byl nazýván renesančním mužem, v naději, že ho za takového označí i další lidé.
Na svém kontě má fantasy sérii pro dospělé The Greatcoats, která byla nominována na cenu pro nejlepší fantasy v Goodreads, dostala cenu Gemmell Morningstar za nejlepší prvotinu. The French Prix Imaginales za nejlepší cizojazyčnou práci a cenu Johna W. Campbella pro nejlepšího nového spisovatele.
Žije v kanadském Vancouveru se svou krásnou ženou a dvěma agresivními kočkami.

Marně přemýšlím, jak napsat na tuto knihu smysluplnou recenzi. Nechci, aby celý článek vyzněl jako „achování“ nějaké puberťačky, ale mám pocit, že k tomu jistojistě směřuji. On je totiž druhý díl mnohem lepší než první a už u prvního jsem byla u vytržení (recenze na první díl Divotvůrce). Tudíž zákonitě musím být doslova a do písmene mimo i teď. Představte si situaci, kdy dočtu poslední slovo, potom vyskočím metr do vzduchu, zavýsknu „eeej“ a k tomu tlesknu. Takto přesně jsem se cítila. Perfektní kniha!

Obzvlášť se mi líbilo, že byl viditelný růst samotného Kellena. Z bojácného, opatrného kluka se stává muž, který nejen, že má vlastní názor, ale nebojí se jej říct otevřeně a nahlas. Z ustrašeného chlapce se z něj pomalu a jistě stává chlap. Jasně, pořád to není ideální, ale jeho role roste s každou stránkou a je mi čím dál tím víc sympatičtější – pokud to vůbec ještě jde.
Navíc kočkoveverčák jede dál na plné pecky a jeho vtip a šarm je stále ubíjející a okouzlující. Naprosto si mě podmanil.

Zdá se mi, že v tomto díle se autor snažil dát do příběhu i trochu té romantické dějové linky, ale nic v žádném případě nepřeháněl. Drží se svého standartu, na který jsem zvyklá od jedničky a pouze v určitých náznacích tam „vrazil“ trochu romantiky. Teď si přijde na své kdokoliv, kdo se do čtení pustí.


„Cestou do postele jsem zašel do koupelny opláchnout si obličej. Z nějakého důvodu se mi točila hlava, takže jen zvolna jsem si uvědomoval, že zírám na kapky vody, které pomalu stékaly po stranách umyvadla. Kapičky se spojovaly dohromady, vytvářely různé obrazce a pak se zase rozdělovaly. pohled na ně byl zvláštně podmanivý a jak další a další kapičky splývaly, zjistil jsem, že od nich nedokážu odvrátit oči. V tu chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně děje.“

Po přečtení prvního dílu jsem měla jisté očekávání a musím říct, že Černé znamení jej předčilo. Opět byl příběh plný napětí, akcí a dějových zvratů, a samozřejmě nechyběly vtipné scénky a hlášky, o které se postarali snad všichni hrdinové a k té sérii to patří.

A uznávám, že tato série je překvapivá ve všech směrech. Pokud hledáte čtení, které bude napínavé, ale nechcete mít ani náznak toho, jak se to bude vyvíjet, tohle je to pravé. Jestli si chcete přečíst něco, co bude vtipné, ale zároveň smutné, tak Černé znamení je trefa do černého. Na mě samotnou padaly všechny emoce v průběhu čtení, jako kapky deště, jednou jsem se smála, jednou se mi chtělo brečet, jednou jsem byla připravena na to, že dostanu infarkt, jindy jsem zase byla vyklidněná a měla pocit, že se nic neděje.

Kapitoly v knize jsou opět příjemně krátké a díky napětí, které by se dalo krájet, vás kniha nutí číst dál. Měla jsem pocit, jako by mi stránky samy ubíhaly před očima a zároveň jsem se obávala konce. Nechtěla jsem, ať to tak rychle čtu, ale bylo to k nezastavení. A teď mi nezbývá nic jiného než čekat na další díl. Na který se tedy opravdu těším. A moc! 🙂

Kniha je určena pro čtenáře od dvanácti let, ale věřím tomu, že se zabaví i starší čtenáři. Takže, jestli si chcete přečíst něco, co má šmrc a grády, co má náboj a jiskru, tajemno a magii, tak určitě doporučuji sérii Divotrůrce.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz za zaslání recenzního výtisku a koupit si jej můžete přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Papíroví duchové – Julia Heaberlin

Autor: Julia Heaberlin
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 365

„Dívám se všude kolem, jen ne na psa – jeho rozežrané oko, rána na břiše. Jeho kňučení mi svírá vnitřnosti jako ocelová pěst. Přála bych si, abych tu bolest raději cítila já, což je pocit, který se zoufale snažím překonat.
Tahle přemrštěná empatie se vztahuje na věci, kterým Bůh nenadělil hlas – napůl rozpláclou mouchu, která cuká nohama na parapetu, na zakrvácenou rybu na háčku, která se cuká a lapá po dechu. Když mi byly tři, často se mi stávalo, že jsem se zakousla do broskve a uvažovala, jestli neslyšně nekřičí.“

Carl Louis Feldman kdysi býval uznávaným fotografem. Poté byl však obviněn z vraždy mladé ženy a následně zproštěn obžaloby. Ve stáří se stal pacientem pečovatelského ústavu pro lidi postižené demencí. Nyní za ním přichází jeho dcera, aby ho vzala na výlet. Carl však netuší, že tato dívka jeho dcerou není a že se do ústavu už nikdy nevrátí…
Starého pána dohnala jeho minulost. Mladá žena za volantem auta je přesvědčená, že muž vedle ní je skutečný vrah, který má na svědomí smrt několika dívek včetně její sestry Rachel. Jejím cílem je zjistit, zda si Carl na vraždy pamatuje, a pokud ano, chce, aby se k nim doznal. Nejvíc jí vrtá hlavou, co se doopravdy stalo s Rachel.
Skutečně Carl zapomněl na to, co provedl, nebo to jen předstírá? Možná je dokonce nevinný a ona je tou, kdo lže. Ať tak či tak, mladá žena podstupuje obrovské riziko, pokud Carl skutečně sériovým vrahem je. V texaské divočině se totiž nikdo pomoci nedovolá…

Julia Heaberlin je oceňovaná novinářka, která pracovala pro Forth-Worth Star Telegram, The Detroit News a The Dallas News. Před zahájením kariéry spisovatelky pracovala jako asistentka šéfredaktora ve velkých metropolitních novinách. Editovala kriminální příběhy ze života, včetně série o vraždách náhodně vytipovaných dívek, které byly pohřbeny v mexické poušti. Vyrostla v Texasu a se svou rodinou žije poblíž Dallasu/Fort Worthu.

Z této knihy mám velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi líbilo téma, které je zde popisováno a hlavně se mi líbil pocit, se kterým jsem díky tomu ke knize přistupovala, ale na druhou stranu se mi až tak moc nelíbilo zpracování samotné.

Hlavní hrdinka vyráží na „výlet“ s vrahem. Hm… Pokud bych si o někom myslela, že mi zabil sestru a navíc trpí demencí, rozhodně bych se s ním nikam nevydávala a už vůbec ne někde, kde nepotkáme kilometry žádnou živou duši. Nechápu ten popud, proč do toho šla. Ano, rozumím tomu, že šlo o zjištění pravdy o smrti její sestry, ale i tak, mi ten její postup přišel trochu utažený za vlasy. Myslím si, že soudná osoba by tohle jednoduše neudělala a tečka.
Taky s uvažováním hlavní hrdinky jsem měla menší problém. Celou dobu mi přišla jako z jiné planety a nevěděla jsem, co si o ni myslet. Nedokázala jsem se s ní sžít, nedokázala jsem si vcítit do jejich pocitů. Její chování ve mě zabilo veškerou empatii.
A pořád si stojím za tím, že kdyby chtěla zjistit pravdu, dokázala by to vymyslet jinak a nemusela by podnikat tento trip.

Ovšem, právě na tomto výletě je postaven celý příběh a proto mi je na jednu stranu jasné, proč do toho autorka šla. Dokázala v řádcích ukázat nejen svůj cit a smyslnost, co se týče popisů přírody a prostředí, kde se hrdinové nacházeli, ale také promyšlenost celé zápletky, kdy mi dávkovala jen drobné, potřebné informace k tomu, abych ve finále knihy zůstala zírat na poslední písmenka a říkala si, co že to jako bylo?! Tento efekt se ji opravdu povedl a díky tomu můžu říct, že kniha o jeden pomyslný bodík u mě stoupla na „ceně“.

„Jsme sotva kilometr od druhé červené tečky na mapě, městečka, které leží asi sto km jižně od Waca. Vlastně ani nevím, proč jim říkám červené tečky. Je to lepší než chladné oběti. Než vzrušující zvuk slov mrtvé dívky. V žádném případě nechci zahánět hlad společnosti po hladké bílé kůži, která někde hnije.“

Po grafické stránce se mi líbily začátky kapitol, které zdobily různé fotografie, což bylo velmi příjemné zpestření. To jsem ocenila. Navíc jsem se na začátek každé kapitoly díky tomu moc těšila. Samotné kapitoly jsou poté nadepsány dny, které tráví hrdinové na svém tripu za vysněnou pravdou či utajením, podle toho jak to kdo bere. 🙂

Celý příběh na mě působil zvláštně. Na začátku jsem měla chuť knihu odložit „na později“, protože jsem se neuměla začíst. Pak přišel zlom, kdy jsem si říkala, že mne to opravdu baví a poté zase útlum, ale v té chvíli, někdy za polovinou jsem si řekla, že už to „teda dočtu“. A můžu říct, že konec předčil mé očekávání a já jsem ráda, že jsem ji dočetla. Vůbec jsem nečekala, že se autorce tak dobře podaří vyřešit celou situaci a stoupne tím u mě v hodnocení.

Když vám napíšu, že při čtení opravdu nebudete tušit, kdo je vinen a kdo bez viny, tak mi věřte. Autorka dokázala tak zamotat děj, že jsem neměla tušení, jak se z toho všeho vymotá. Ale zvládla to, a to můžu napsat, bravurně. I přesto, že nejsem celkově z knihy nijak nadšená, tak na konci na mě vykouklo takové překvapení a tak jasné rozuzlení, že si říkám, že Papíroví duchové jsou opravdu dobré čtivo. 🙂

Rozhodně tuto knihu doporučím těm čtenářům, kteří se vyžívají v psychologicky stavěných příbězích. Tady na stránkách nejde o to, kolik litrů krve se prolije, ale o to, jak hluboce vás něco zasáhne a jak dobře se s tím dokážete popasovat.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Omega za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit:
knihy Omega
knihy Dobrovský

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Pán stínů – Cassandra Clare

Autor: Cassandra Clare
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Počet stran: 581

„Královna kráčela mlčky a bosý Julián zrychlil, aby jí stačil. Pohybovala se sebejistě a bez váhání se proplétala dlouhými chodbami dvora. Byla těžké přestavit si území říše sličného lidu – její povrch se neustále měnil a obrovské plochy tu byly vměstnané do mnohem menších. Jako by někdo vzal filozofickou otázku, kolik andělů se vejde na špičku jehly, a proměnil ji v krajinu.“

Životy lovců stínů svazuje povinnost. Čest. Jejich slovo je posvátnou přísahou. A žádná přísaha není posvátnější než pouto parabátai. Bojují  bok po boku a stejně tak i umírají, ale nikdy se do sebe nesmějí zamilovat.
Emma Carstairsová zjistila, že láska, kterou cítí ke svému parabátai Juliánu Blackthornovi, není jen zapovězená, ale mohla by je oba zničit. Ví, že by se od Juliána měla držet dál, jenže jak by mohla, když rodina Blackthornových čelí nepřátelům hned na několika frontách?
Jejich jedinou nadějí je Černý spis mrtvých, mocná kniha, kterou by rád vlastnil každý, ale jen Blackthornovi ji mají šanci získat. Zatímco se Emma, její nejlepší kamarádka Cristina, Julián a Mark Blackthornovi vydávají do říše sličného lidu, kde na každém kroku číhá nebezpečí a slibům nelze věřit, světem otřásá rostoucí napětí mezi lovci stínů a podsvěťany. Kohorta, extremistická skupina nefilim, odhodlaná zavést nové pořádky a pronásledovat podsvěťany a „nevhodné“ lovce stínů, je připravena udělat cokoliv, aby Juliána kompromitovala a zmocnila se losangeleského Institutu.
Podsvěťané se začínají obracet ke Spolku zády a na obzoru se rýsuje nová hrozba – Pán stínů, král Prokletého dvora. Vyšle nejlšpí válečníky, aby povraždili všechny členy rodiny Blackthornových a získali pro něj Černý spis. Smyčka se utahuje a zoufalý Julián vymyslí riskantní plán, jehož součástí je i spolupráce s nepřítelem. Ani Julián, ani Emma si však nedokážou představit, jakou cenu budou muset za úspěch zaplatit. 

Cassandra Clare se narodila v roce 1973 americkým rodičům v Íránu a v dětství se s rodinou hodně stěhovala. Než jí bylo deset, žila mimo jiné v Anglii, ve Francii a ve Švýcarsku. Po studiích se na čas usadila v Los Angeles a v New Yorku pracovala jako reportérka pro různé časopisy, včetně bulvárních. Od roku 2006 se naplno věnuje psaní.
Je autorkou mezinárodně úspěšné série Nástroje smrti a trilogie Pekelné nástroje. Jejích knih se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků a byly přeloženy do 35 jazyků.
Žije v Amherstu ve státe Massachusetts s manželem a třemi kočkami. Její rodné jméno je Judith Rumeltová.

Po přečtení prvního dílu s názvem Paní půlnoci (recenze zde), jsem velmi natěšeně očekávala další díl. Jak všichni mí čtenáři ví, Cassandra Clare patří mezi mé srdcové autory a touto novou sérií jsem si ji zamilovala ještě více.

V tomto díle se členové Institutu rozdělí na dvě poloviny. Ta první, v čele s Juliánem, Emmou, Cristinou a Markem se vydávají do říše sličného lidu, tedy mezi víly, kde mají velmi důležitý a pro ně některé i osobní úkol. V první chvíli to vypadá, že vykonají proč přišli a půjdou si po svých, ovšem v jednu chvíli se objeví osoba, která může některým členům této čtveřice pomoct i v osobním životě a to je pro ně silná návnada, aby ještě chvilku vydrželi mezi vílami.
Druhá polovina Institutu, v čele s Kitem, Tibem a Livy bojují proti všem ostatním, kteří se snaží získat moc nad vším, hlavně nad jejich Institutem, jejich domovem. A když to čtyřka v říši víl zjistí, musí se rozhodnout, co je pro ně důležité. Navíc ti, kteří měli být mrtví a nedělat zlé činy, se navrací v plné síle a temná magie začíná ovládat všechno a všechny.

Líbí se mi, že po přečtení druhého dílu mám pocit, jako by autorka přidávala na intenzitě a Pán stínů mi přišel více propracovaný a mnohem více napínavý. Tím, že jsem musela sledovat dvě linie děje, v každé byly jiné akční, důležité okamžiky, tak jsem měla pocit, že čtu pomalu a musím přidat, jinak se stane něco špatného.
Navíc, to co mi rozpumpovalo srdce ještě o něco více, tak bylo více prostoru pro Jace a Clary. Po těch dvou se mi stýská, často si vzpomenu jaké to bylo číst o nich poprvé a když se v tomto díle objevují a mají i své „problémy“, které se probírají v tomto příběhu, mé srdce plesá radostí.

Samozřejmě, všichni noví hrdinové, kteří v této sérii hrají hlavní roli, jsou správní lovci stínů, které si zamilujete. Jsou vychováváni k tomu, aby byli čestní, spravedliví a nebojácní, tudíž v ději vás nemůžou naštvat. A když už, tak vám polezou na nervy buď jen chvilku nebo trochu. Ale nijak markantně. I přesto se zde objevuje sem tam nějaká postava, která je důležitá a zároveň na facku, je to vzácný jev. 🙂 Ovšem, stává se to…


„Obloha byla šedivá, místy protkaná zlověstnou černí, a visela nízko nad přístavem a mořem jako těžký balvan. Vlny v přístavu se vzdouvaly a zvedaly rybářské lodě do úrovně oken přístavních domků. Menší loďky se na rozbouřené hladině bezmocně zmítaly.“

Přiznám se, že tato série, Temné lsti, do mne začíná zarývat drápy a mám pocit, že předčí Nástroje smrti. Přijde mi, jako by autorka s postupem času na sobě ohromně zapracovala a dokáže do knih dát více ze sebe. Všechny pocity a emoce, které v knize jsou, působí opravdově a i když se ji sem tam povede zamotat pořádně děj, nikdy nemáte pocit, že nevíte kdo a kde a jak. Při čtení jste si stále jistí v kramflecích a jen netrpělivě očekáváte, jak tohle všechno dopadne.

V tomto příběhu navíc autorka hodně zabředává do různých romantických, milostných vztahů, ale přesto se pořád drží reálnosti a nic není přehnané. Nepoužívá přehnané klišé, hrdinové se neřídí srdcem, ale rozumem, což nepůsobí naivně a to jsem obdivovala. Někteří spisovatelé se totiž nechají unést a pak dochází k situacím, které jsou neuvěřitelné, přímo bláhové, ale u Cassandry Clare tohle nehrozí. Ona ví a umí.

K tomuto už není co víc napsat. Musíte si to přečíst. Ty pocity v průběhu čtení jsou nepopsatelně nádherné, úžasné a já nevím, co ještě. Miluju to! A věřím, že budete sérii milovat i vy! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Booklab/Slovart za recenzní výtisk a knihu si můžete objednat přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Stíny nad zálivem – Lucy Clarke

Autor: Lucy Clarke
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368

„Bylo to téměř dokonalé.
Byly jsme nejlepší přítelkyně.
Trávily jsme každé léto na písečné pláži, v chatách, které spolu sousedily.
Otěhotněly jsme v témže roce – a synové se nám narodili tři týdny po sobě.
Naši chlapci vyrůstali na pláži, která pro ně byla dětským hřištěm.
Tenkrát se zdálo být nemožné, že by mezi nás něco mohlo vstoupit.
A přece, dokonalost je vysoká věž, na níž lze tančit – a dole není nic, jen velmi hluboká propast…“

Před sedmi lety unese dva desetileté chlapce proud příliš daleko od břehu. A na pevninu se vrátí jen jeden… Sářin syn Jacob sice před sedmi lety přežil, ale na své narozeniny, v den neblahého výročí, zmizí beze stopy. Postupně se začínají vynořovat nová i stará tajemství a komunitu na poloostrově Sandbank plíživě ochromuje napětí a nezodpovězené otázky. Sára je stále více a více zoufalá a přestává věřit všem, které zná a kterým dosud důvěřovala – a dobře dělá… Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že v komunitě, kde se pořád někdo dívá, zrovna tehdy nikdo nic neviděl? Kdo všechno a proč má důvod tajit, co se doopravdy stalo?

Lucy Clarke vystudovala anglickou literaturu a nějaký čas pracovala jako moderátorka společenských akcí a také vyučovala tvůrčí psaní. V současné chvíli je spisovatelkou na plný úvazek. Miluje cestování a psaní deníků. Její debut The Sea Sisters se objevil v prestižním výběru Book Club Choise 2013.

Od autorky jsem měla možnost si přečíst Poslední nádech (recenze) Modrou (recenze). Po jejich přečtení jsem netrpělivě očekávala další knihu, protože mne Lucy Clarke přesvědčila o tom, že umí psát. Napínavě, zajímavě, poutavě.
Proto, když jsem dostala šanci se pustit do Stínů před vydáním, neváhala jsem ani vteřinu. Když vám napíšu, že jsem začala číst v neděli a v pondělí dočetla, řekne vám to hodně? Věřím, že ano!
Kniha je to velmi napínavá, správně zamotaná, na konci infarktová a po celou dobu opravdu „na palici“.

Příběh je vyprávěn ze dvou pohledů, dvou hlavních hrdinek, Sáry a Isly. Jsou to nejlepší kamarádky, které spolu prožily téměř dvacet let v souladu, ve skoro partnerském vztahu. Říkaly si všechno, pomáhaly si, stály při sobě v dobrých i zlých časech. Jedna na druhé byla doslova závislá. Až do momentu, kdy je rozdělila tragická událost, která oběma obrátila život naruby. Nic už nebylo jako dřív. Začaly mezi nimi hrát hlavní roli žárlivost, závist a lež. A s tím přátelství nefunguje…

Děj je zasazen na jeden anglický ostrov, kde jsou pouze chaty, bez elektřiny, žijete si tam jako poustevníci, všichni se znají a suchou nohou se tam z pevniny dostanete horko těžko. Funguje přívoz, který už x let obsluhuje jeden a ten stejný muž. Když jsem si představila ty chvíle pohody, kdy vám moře šumí lehce do ouška, sem tam se objeví sluníčko, v klidu si můžete užívat táboráky a nebo si číst knihy bez toho, aniž byste museli lítat kolem úklidu domácnosti, byla to báječná představa. Tohle se autorce povedlo. Zdánlivě na malinkatý kus země napsat příběh, který by mohl „obsáhnout“ celý svět.

Výborně zpracované byly i povahové vlastnosti všech hrdinů. U některých jim to přímo čišelo z činů, že budou podlí, zvědaví nebo drbny. A u ostatních jsem cítila, že nebudou tím, za koho se vydávají. Spousta tajemství z minulosti jim zabránila v tom, aby se naplno otevřeli všem okolo sebe a já jen s napětím čekala, kdy se něco provalí. Neměla jsem ani tušení, že všechno na mě autorka „vybafne“ až na konci, s tím jsem fakt nepočítala a můžu vám říct, že v tu chvíli by se mě ve krve nedořezalo. Jak už jsem psala výše, dostavil se infarktový stav – tep dvě stě a lapání po dechu, tiché klení a do toho v hlavě jedna otázka: „Tohle myslím opravdu vážně? To jako fakt? Pffff!“

„Sedím u stolu se sklenicí vína a dívám se ven. Jak se soumrak snáší na vodní hladinu, objeví se břehule. Létají nahoru a dolů a loví hmyz. Soumrak byl vždycky mou oblíbenou částí dne na písčitém výběžku. Výletníci odešli a pláž je zase naše. Začínám se však děsit toho zvláštního přítmí mezi dnem a nocí, kdy se myšlenky začínají kalit a proplétat – stín se stává chlapcem, křik racka zní jako vyděšený hlas. Když se z nebe začnou vytrácet barvy, vím, že se blíží konec dalšího dne bez Jacoba.“

Dámy a pánové, vážení čtenáři. Stíny nad zálivem opravdu jako kniha a příběh dostává svému zařazení a je to psychothriller jak vyšitý. Pohraje si s vaší myslí jako kočka s myší a pokud nepatříte mezi věštce z magické koule, nemůžete uhádnout, co je pravda a co lež.
Navíc téma ztraceného dítěte je velmi silné a dokážu si představit, co matka prožívá. Líbilo se mi, jak autorka dokázala do řádků v knize zasadit pocity zoufalství, naděje a potom zase „pádu na dno“.

Je to naprosto čtivá, nepředvídatelná a napínavá kniha. Střídají se kapitoly Sáry a Isly, kdy převážně Isla popisuje své vzpomínky, svou minulost a dává tím dohromady pro čtenáře celý její tragický příběh a Sára tomu zdatně sekunduje. Ale po celou dobu čtení jsem měla pocit, že za nitky tahá jedna z nich, netušila jsem, že… Ale to vám neprozradím, tohle si už musíte přečíst sami.

Co vám já napíšu je, že v případě vašeho rozhodnutí a pořízení si této knihy nemůžete šlápnout vedle, pokud holdujete opravdu dobře napsaným psychothrillerům, u kterých vám bude jednou horko, jednou zima. Pokud máte rádi ten pocit, že už jste na okraji propasti a musíte zůstat stát, ale stejně ten krok uděláte a jen čekáte, jestli ten pád bude rychlý… Pokud máte rádi husí kůru po celém těle, ale přitom nebudete tušit, z čeho to může být…
To všechno vám Lucy Clarke přivodí a jedno malé varování pro lidi trpící na srdce. Čtěte velmi pomalu (pokud to půjde), protože ten tep vám vzlétne, ať chcete nebo ne.

Hvězdné hodnocení:

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk. Pokud si chcete knihu pořídit, tak… Stíny nad zálivem.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan