Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2020
Počet stran: 184
„Od tý chvíle, co mně mamka pořád říká, že smrdím potem, se strašně stydím. Nevím, co mám dělat, protože jiný holky potem nesmrdí a já nevím, jak to dělají. Ani ségra nesmrdí.
„Proč se nepotíš, a jájo?“ vyptávám se jí druhej den odpoledne, když sedíme v pokoji u učení.
Ségra se na mě dívá jak na blbečka. „Protože seš hnusná,“ odpoví nakonec.“
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma
Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?
V dnešní kratší recenzi vám představím novelu od Petry Dvořákové s názvem Vrány. Tento příběh, ač je krátký, byl pro mne skvělým čtením, měl hloubku a líbilo se mi, jak na mě zapůsobil. Skryté bezpráví, které čtenáři vidí, ale hlavní hrdinové ne, vás bude přivádět téměř až k šílenství.
Celý příběh je vyprávěním jedné rodiny. Dvou dcer a jejich rodičů. Báře je dvanáct let, pomalu dospívá a objevuje nejen sebe sama, ale také své nadání. Ať už co se týče malování, ve kterém ji její učitel výtvarné výchovy podporuje, ale také způsob myšlení – snění a touhy.
Její sestra Katka je o něco málo starší a velmi klidné, rozvážné povahy. Tudíž jsou jako černá a bílá. Jing a jang. Ale nedoplňují se, jelikož Katka se vyhřívá na výslunní chválení rodičů a na Báru zůstává místo „oné“ černé ovce, která neposlouchá, neuklízí, všechno se ji musí říkat víckrát, dělá nepořádek, není spolehlivá, je drzá a tak bych mohla pokračovat dále a dále.
Rodiče, kteří by měli svou lásku dělat rovným dílem mezi všechny své děti, tak spíše nadržovali Katce a pro Báru neměli vlídné slovo. Dokonce schytala i pár ran, protože… Škoda mluvit. Matka obou holek si její zlost na Báru odůvodňovala velmi svéhlavě, na jednu správně, ale přitom to dělala úplně špatně a vše vedlo ke konci, který rozhodně nechce nikdo, nikdy zažít.
„Počkám, až odejde, umyju hrnek od kafe a chystám se do práce.Přece jen jsem ráda, že jsem to s holkou probrala. Třeba si to uvědomí. Najednou mi dochází, že je to ještě malý děcko, který musím hlavně vychovávat. Je sice šikovná, ale především z ní musí bejt pořádnej člověk.“
Kniha Vrány je napsána hovorově, takže spousta z vás se nebude mít problém začíst. Autorka se navíc snažila ve chvílích, kdy ke slovu přišla Bára, empaticky zachytit myšlenky a slova dvanáctileté holky, která se ocitá na kraji dospívání a má všemožné problémy, nejen se sebou. Líbilo se mi, že kniha je vyprávěna jak z pohledu Báry, tak z pohledu její matky, protože jsem více mohla pochytit, co vše vede k tomu, aby bylo prostředí tak nepříjemné, jak bylo. A došla jsem k jednomu – komunikace. Prostě a jednoduše, komunikace. Když se budete bavit s jednou, musíte se bavit i s tou druhou. Když budete pomáhat jedné, musíte zákonitě pomáhat i té druhé. Ale tady ne, tady to bylo špatně všechno nastavené a k tomu otec, který neměl téměř vlastní názor, ale svaly to jo, ty měl… Ach jo…
Místy jsem byla fakt naštvaná, jak se k Báře všichni chovají a že zastání nachází u cizích lidí, ovšem ani ti nezacházeli příliš do hloubky a věřili spíše dospělým a ne nějaké dvanáctileté holce.
Vrány na mě hodně zapůsobily. Jako matka si nedokážu představit, že by to nějak takto u mě doma vypadalo. Styděla bych se sama za sebe, nechápu, že to hlavní hrdinka – matka – neviděla. A víte co? Tohle je na této knize právě to úžasné, že se ve mě různé emoce svářely a kniha mi nedala spát, dokud jsem nedočetla do konce.
Pokud máte rádi romány, které nejsou nikterak zdlouhavé, jdou přímo k věci, mají určitou hloubku a jsou vystavěny na obyčejných lidech a jejich neobyčejných životech, rozhodně se po této knize poohlédněte. Vrány jsou vážně dobré čtení a autorka mi ukázala, že umí psát, tím pádem už pokukuju po další její knize.
Hvězdné hodnocení:
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara