Daramegan

Všem krásné pondělí! 🙂

Už nějakou dobu koukám, že po světě blogerů koluje knižní tag s názvem „Já, knižní bloger“ nebo „Já, knižní recenzent“. A protože jsem jej teď nedávno viděla na blogu Můj knižní ráj, tak mě to nakoplo, abych Vám taky něco sepsala. Třeba Vás to zaujme, třeba některé věci chcete vědět, ale báli jste se zeptat… 🙂

zdroj

Kolik recenzí měsíčně vydáš?

Hned první otázka a záludná. 🙂 Docela dobře nedokážu přesně určit, kolik recenzí za měsíc vydám. Když se mi sejdou knihy, které jsou těžší dějem a popřípadě i stránkově (třeba teď čtu knihu Jak to bylo doopravdy s Pinokiovým nosem a ta má 654 stran), tak jich je méně, než když za daný měsíc převládají slaďárny či odpočinkové knihy. Když to ovšem nějakým, velmi zvláštním, způsobem zprůměruju, tak si myslím, že minimálně pět, šest jich bude. 🙂

Píšeš recenzi hned po dočtení knihy?

Většinou ano, ale s odstupem hodin či nanejvýš jednoho dne. Ono je to tak… já jsem zvyklá, že když dočtu jednu knihu, ihned sahám po další. A kdybych si recenzi nenapsala hned, tak se mi může stát, že se děje propletou navzájem a pak je to zlé. Vzpomínat, přemýšlet, hledat zpětně v knize, tohle není můj šálek kávy. Takže se dá říci, že když dočtu knihu, dám si čas maximálně 24 hodin na to, abych příběh vstřebala, napsala k tomu pár slov a mohla se začíst zase do něčeho nového.

Máš nějakou přípravu, než se vrhneš do psaní?

Většinou ne. Podle toho možná některé recenze taky vypadají. 🙂 Jediné, co dělám je, že v každé knize mám samolepící papírky a když se mi líbí nějaká myšlenka nebo hláška, tak tam plácnu papírek a pak většinou tyto úryvky použiji do recenzí. A i když to třeba není kniha k recenzi, tam ty papírky jsou všude, to je asi moje taková menší úchylka 🙂

Jak dlouho ti trvá, než ji napíšeš?

Záleží na tom, jaká to je kniha a jaké mám dojmy po přečtení. Vždy se mi hůře píše recenze na knihu, u které jsem nadšená a nemám takový zdravý nadhled na ni. 🙂 Nejdéle jsem psala recenzi čtyři hodiny, nejkratší asi půl hodiny. Musím to průměrovat? Každopádně, nejčastěji mi asi zabere recenze hodinu až hodinu a půl. 🙂

Píšeš spíš kladné než negativní recenze?

Mám tu výhodu, že jsem typ člověka, který přečte absolutně vše (no dobře, krom poezie a slovníků a encyklopedií…). Nemám žádný vyhraněný styl a proto mi většinou knihy sednou. V každé najdu něco, co mě upoutá. Jediné, čemu se tak trochu snažím vyhýbat jsou knihy, kde je přemíra erotických scén – jako například 50 odstínů a jim podobné. Nečetla jsem (jen úryvek), číst nebudu, nechci recenzovat, protože bych to musela zařadit do kategorie odpad (neuražte se, ale tohle ne, já si když už raději pustím porno :-)))
Takže díky tomu, že si „vybírám“, co si přečtu, tak převládají kladné. Z velké části! 🙂

Pověz nám o tvé první recenzi a připoj odkaz.

Páni, moje první recenze… Odkaz připojím ráda, protože osobně vidím zlepšení jako blázen 🙂
Tak tady je! 🙂 Jinak, tuto recenzi jsem původně napsala jako první na databázi knih, kdy jsem neměla ještě ani tušení, že bych si kdy mohla založit blog. A když jsem si jej založila, tak jsem si první články čistě překopírovala z databáze a použila je – pro mě je dobré srovnání jak to vypadalo kdysi a jak to vypadá dneska. Mám pocit, že jsem se zlepšila. A i kdybych ten pocit měla jako jediná, tak na tom mi záleží nejvíc. 🙂

Kterou tvoji recenzi bychom si měli přečíst a proč?

Možná je to zvláštní, ale já jako autor nemám žádnou extra oblíbenou recenzi, která se mi nejvíc povedla a chtěla bych ji tady vyzdvihnout nad ostatníma. Protože do každé recenze dávám kus sebe, své pocity a dojmy, někdy se mi v komentářích smějou, jak jsem se emočně rozjela, ale já už jsem holt taková a jiná nebudu. 🙂 Pokud bych ale měla zmínit jednu, nedělám to kvůli stylu napsání recenze, ale kvůli knihy, která mě opravdu dostala, protože jsem ji četla se značnou skepsí a nakonec jsem skončila v slzách. Tak třeba tato: Muž jménem Ove.

Existuje naopak nějaká, za kterou se stydíš?

Ne! I první recenze, která stojí za starou belu, i poslední se může někomu zdát k ničemu, tak každá recenze je můj výtvor a já jsem náležitě hrdá na něj. 🙂

Máš osvědčené tipy, triky a rady pro ostatní, jak napsat dobrou recenzi?

Recenze není anotace, tudíž není potřeba převypravovat celý děj! 🙂 Tohle je jedna z věcí, které by se každý recenzent měl držet. Anotace jsou oficiální, které nám slouží k poznání knihy a když si jdu číst recenzi, tak chci vědět, proč ano a proč ne. Proč číst a proč odsunout na vedlejší kolej. Také je podle mého důležité, aby recenzent napsal důvody, proč ho ta kniha nebavila nebo naopak bavila. Nestačí napsat, kniha se mi líbila, doporučuji, ale napsat, že se mi líbila, protože popis míst byl tak věrohodný, jako bych tam stála, postavy byly příjemné, že by mi nevadilo setkat se s nimi osobně… A tak stejně v případě toho, že se nelíbila. Často se totiž setkávám s tím, že když se jedná o negativní recenzi, tak tam chybí důvod… Ale já chci vědět proč ne! 🙂 Podle mě je potřeba dát do toho psaní kousek sebe sama a pak je ta recenze vždy skvělá, ať už je to někdo, který to dělá na profesionální úrovni či někdo, kdo si vede blog jen tak pro sebe.
Jo a ještě nemám ráda moc dlouhé recenze 🙂 Stačí jedna NS (1800 znaků včetně mezer) :-)) To se mi líbí 🙂

Tak kamarádi, tohle jsou moje odpovědi, co na ně říkáte? 🙂
Budu se těšit na komentáře, jestli jsem divná nebo vám přijdu ok 🙂

Daramegan

Autor: Clara Bensen
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Metafora
Překlad: Viktor Faktor
Počet stran: 216

Minimalistický příběh o lásce a putování… Dva lidé, tři týdny, osm zemí a žádná zavazadla.
Svérázná americká dvojice vyráží na neuvěřitelnou cestu. Jednadvacet dní, osm zemí, skoro pět tisíc kilometrů. Žádné plány, žádné hotely a žádná zavazadla. A žádné šaty na převlečení. On má jen to, co se mu vejde do kapes, ona si bere kabelku. Ona je Clara, životní krizí trochu pošramocená mladá dáma, on je Jeff, profesor, který si libuje v šílených oděvech a v rámci experimentu se například pokoušel bydlet v kontejneru. Poznali se na internetové seznamce.
A pak si šli koupit letenku. Pro začátek do Istanbulu.
Jako novodobí tuláci bez tíže pak pokračují dál. Řecko, Chorvatsko, Maďarsko, Skotsko, Anglie…
Když se pak vracejí, ve stejných šatech, v jakých vyjeli, vezou si domů něco víc než suvenýry.

Pokud vezmete do ruky tuto knížku, tak opravdu budete mít pocit, že je nějaká lehká. Váha výtisku dostála svému názvu. 🙂
Příběh o dvou lidech, kteří cestují jen s doklady a finanční hotovostí po světě. Ze začátku mi to přišlo jako šílený nápad, představila jsem si sebe, co všechno bych musela mít, jak si to nedokážu představit, ale na druhou stranu, již po pár stránkách jsem došla k názoru, že toto cestování je pro oba velmi osvobozující, pohodlné a hlavně rychlé. Při čtení jsem měla pocit, že se udělalo šup šup a byli v Turecku. Pak z ničeho nic další šup šup a byli v Řecku. A tak pořád dál. 🙂 Otevřít mapu, říct si, chci do Budapešti a pak najednou být na cestě… Paráda 🙂

Povídání o dvou lidech, kteří cestují nalehko, je prošpikováno historií a legendami míst, kde se zrovna nacházejí. Když například byli v místě Apollonova chrámu, tak jsem se dočetla, že nejen pár sloupů už je pryč, ale stále se dá poznat, jak byl chrám nádherný a že každý člověk, který se přišel poradit, musel projít pod nápisem: Gnothi seauton (Poznej sám sebe).

Clara si před odletem na tuto tři týdenní dovolenou prošla svým vlastním peklem, navštěvovala psychoterapeuta a měla pocit, že vše je kolem ní špatně.Rozpadal se jí život. Tím pádem brala tuto cestu, do jiných zemí, také jako poznání sebe sama a hlavně jako nějaký očistec. A také jako bližší poznání Jeffa, který mi teda nadvakrát se do noty netrefil. Místy protivný morous, jindy zábavný a pološílený člověk. Nálady se u něj měnily z minuty na minutu a já z něj měla pocit, že ho nemůžu poznat ani po roce stráveném ve světě nalehko. A navíc mi vadil jeho styl oblékání. 🙂

Názor po dočtení knihy? Je to napsáno tak přirozeně a hladce, že mám nutkavý pocit odjet a ani nevědět kam. Vybrat všechny peníze, které mám na všech účtech, posbírat peníze od rodiny, jako příspěvek na cestu a vyrazit za dobrodružstvím.
Netahat žádné kufry, opravdu si vzít jen to nejnutnější a odletět.
Myslím si, že tento pocit bude mít každý, který dočte příběh. Protože ten pocit nevázanosti, moct si dělat co chci, odletět či odjet autobusem kamkoliv a kdykoliv, ten je asi fakt k nezaplacení.
Teď když to píšu a přemýšlím nad tím, tak možná příští rok zvolím variantu all inclusive, někde u moře a po 14ti dnech se vrátím domů jako hodná holka ještě s jedním kufrem navíc plným dárky. 🙂
Možná nemám dost odvahy, možná se mi nestalo nic, co by mě k tomu dohnalo, abych opravdu udělala ten poslední krok. Ale začínám chápat takové cestovatele, kterých je u nás tedy opravdu hodně, jenž si sbalí batoh a vyrazí za poznáním sebe sama. Asi na tom opravdu něco bude.

Kniha je to krásná, milá, místy vtipná, osvobozující a přirozená. Tím myslím, že nemám pocit, že by mi autorka něco nutila. Přijde mi její příběh naprosto přirozený, takový, jaký by měl být a já ji ho věřím – o to jde nejvíc.

Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si chcete cestovat po světě a nemáte na to zatím odvahu, tak začněte zatím tady.

Mějte krásný den!
Daramegan

Autor: Dan Rhodes
Rok vydání: 2016
Počet stran: 262
Nakladatelství: LEDA
Překlad: Jana Jašová

Když se velikán evoluční teorie profesor Richard Dawkins – televizní celebrita bojovného humanismu! – vydá do Horní Řitky, aby promluvil k členkám tamního ženského spolku, nemá ponětí, jaká dobrodružství ho v srdci venkovské Anglie čekají. Přes veškerou snahu ho před kalamitou nedokáže uchránit ani jeho věrný, byť poněkud chmurný poskok Hooyer, spolu s profesorem skálopevně přesvědčený o nadřazenosti humanitního altruismu nad obyčejnou křesťanskou laskavostí, jež je přece založena na pověrách. Sněhová vánice zavane horské cesty a oba věrozvěsti uváznou na faře městečka, kde projevují vděčnost poněkud nejistě. Porazí intelektuální altruismus vlídnou laskavost reverenda a jeho ženy? Dorazí vůbec poutníci do Horní Řitky? A co když profesorův „skřet s brunátným ciferníkem“ opravdu existuje? Nejdrsnější britský humorista střední generace Dan Rhodes před námi rozvíjí tragikomickou frašku s přesně cílenými satirickými šlehy a nespočtem absurdních gagů.

Autor, Dan Rhodes, si mě získal knihou To je život! (recenze zde), kdy jsem věděla, že tohle setkání bude mít pokračování. A má! V podobě profesora Richarda Dawkinse a jeho „Hujera“.
Příběh, jenž je založen na možných i nemožných situacích, které se ovšem  stát můžou. I když nikdy je asi nikdo nebude hrotit tak, jak to dělaly tyto dvě hlavní postavy. Ovšem bez jejich „nápaditosti“ by ta kniha nebyla tak skvělá, jako je.

Číst začínám ve čtvrtek, 28.listopadu, kdy startuje cesta profesora a jeho poskoka do Horní Řitky. Už na prvních stránkách se setkávám s přístupem profesora k jeho podřízenému a že je tento přístup poněkud zvláštní. A čtení jsem skončila 24.prosince, v úterý, kdy už jsem věděla, co je profesor zač, co má za sebou Hooyer a co se stalo i s ostatními postavami. A hlavně jsem zjistila, že nemůžu dát na první pohled, byť by mě přesvědčoval s dokonalostí sobě vlastní.

U čtení se určitě nudit nebudete. Text je prošpikován skvělými vtípky, chvilkovými brutálními záchvaty profesora vůči všem, kteří věří v boha a s tím jsou spojeny úsměvné momenty. Když se například ocitnou zavaleni sněhem v Trhovém Dírci a jsou nuceni využít pohostinnosti reverenda Pottera a jeho ženy, setkají se právě tyto dva myšlenkové názory naproti sobě u stolu s jídlem. A mnohdy to dopadne opravdu zajímavě. (Bůh neexistuje a sedm vykřičníků) 🙂
Z profesora mám pocit, že je to člověk, který nemá a nemůže mít rád žádné lidi. A nikdo, jen on, všemu rozumí, všechno zná, všechno ví a všude byl. Při četbě jsem si vzpomněla na mého učitele matematiky na gymnáziu, kdy na jedničku uměl bůh, na dvojku on, na trojku ostatní profesoři matematiky, na čtyřku ti nejlepší ze třídy a za pět dostávali všichni ostatní (tedy i já :-))

Opravdu je to kniha, která má v sobě britský břitký humor, který ne každý dokáže ocenit, ovšem autor se toho zhostil s takovou grácií, že věřím v to, že ten, kdo si tuto knihu přečte, tak si to náležitě užije! Vyzkoušejte, nebudete se nudit, budete se smát a hned budete mít lepší den. 🙂

Děkuji nakladatelství LEDA za poskytnutí recenzního výtisku a vy, kteří se s autorem Rhodesem chcete utkat osobně, tak si knihu kupte přímo tady.

Přeji krásný den,
Daramegan

Autor: C. J. Redwine
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 360
Rok vydání: 2016
Překlad: Jiřina Stárková

Po matčině smrti se život korunní princezny Lorelei dramaticky změní. V zájmu posílení odvěkého spojenectví její rodné Havraní říše a sousedního Morcantu se Lorelein otec znovu ožení, a sice se sestrou zesnulé královny, Irinou.
Zpočátku se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku: panovník Havraní říše i jeho dvě děti jsou konečně šťastní. Irina však pomocí temné magie postupně ovládne celý zámek včetně krále, jenž se stává pouhou loutkou, závislou na vůli své manželky. Lorelei, která po své matce zdědila magické schopnosti, poznává v mocichtivé maceše silnou soupeřku. Poté, co Irina krále zabije a zmocní se trůnu, Lorelei a jejímu bratrovi nezbývá než utéct a žít ve vyhnanství. Postupně získává na svou stranu nejen vesničany sužované Irininou krutovládou, ale i mladého krále Kola, vládce Eldru, obývaného Dračím lidem.
Lorelei ví, že proti Irině může bojovat jen jedinými zbraněmi – a to kouzly a černou magií. Musí však být rychlejší, důvtipnější a silnější než Irina a v boji o trůn Havraní říše je ochotná obětovat i to nejcennější – svůj vlastní život.

Pohádka pro dospělé. Ale ne z důvodu nadměrného obsahu, který je určen starším 18ti let, ale z pasáží, kde krev tryská proudem a kradou a vyřezávají se srdce. I když věřím, že i mladším tahle kniha sedne! Velmi moderní a novodobá Sněhurka. Obrovská zábava, od první stránky do poslední. Zajímavé a přitažlivé pojetí příběhu. Nechybí zde absolutně nic, co by správná fantasy pohádka měla mít. Skláním se před fantazií autorky, která mi přijde bezbřehá a naprosto skvěle podaná ve Stínové královně.

Jednoznačně nejlepší pro mě byl konec. Hodně dlouho jsem nečetla něco tak napínavého. I když dopředu tušíme, jak to dopadne, tak stále nás autorka nechává na pochybách, je-li tomu opravdu tak. A do posledního písmenka jen doufáme. A pak se culíme. Všichni. Hromadně. Přihlouple.
Ale o tom to má být. Kniha, jako je tato, je určena pro všechny čtenáře, kteří mají představivost, nemají předsudky vůči fantasy příběhům a šťastným koncům. I když některé věci mě přeci jen krapet překvapily. Což je samozřejmě další velké plus.

Jsem příjemně překvapena, jak se příběh vyvíjel a znovu musím vyzdvihnout autorčinu představivost. Spojit bílou magii, černou magii, lidi měnící se v draky s telepatií se zvířaty je něco skvostného a mě by to ani ve snu nenapadlo. No jo, asi tu představivost nemám takovou bujnou. Někomu to může připadat dětinské, ale to jen těm, kteří tuto knihu nemají přečtenou. Protože nám, co jsme ji četli, přijde vše naprosto normální a já osobně teď věřím, že někde v nějakých neprobádaných místech na naší zemi existuje městečko, kde potkám Drakoňany. 🙂
A třeba mi darují šupinu. 🙂

Doporučuji tuto knihu pro všechny, které už unavují detektivky, thrillery nebo životopisy a chtějí, třeba zrovna teď v létě, utéct do světa fantazie, jenž na ně dýchne nezapomenutelnou atmosférou. A hrdiny si taky zamilujete, třeba Kol je pro mě pan Grey. 🙂 V barvách! 🙂

Děkuji nakladatelství Baronet za poskytnutí recenzního výtisku a všem těm, co touží poznat Stínovou královnu, tak kupte si ji přímo tady.

Mějte se krásně!
Daramegan

Autor: Patricia Highsmith
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: LEDA
Počet stran: 311
Překlad: Jarmila Svobodová

V laciném athénském hotelu na sebe narazí dva muži – Rydal Keener, mladý hochštapler hledající dobrodružství při toulkách po světě a Chester Mac Farland, podvodník s několika totožnostmi, na útěku před americkou policií. Je to příznačná chvíle: Chester zrovna táhne po hotelové chodbě mrtvé tělo a Rydal mu impulzivně nabídne pomoc, snad proto, že Chester mu čímsi připomíná otce. Když se k nim pak přidá Chesterova mladá žena Colette, životy všech tří se osudově propletou o řetězce dramatických událostí, jež nezadržitelně míří k šokujícímu vyvrcholení v troskách Knósského labyrintu.

Perfektně vykreslená hra na kočku a na myš. To bylo úplně první, co mě po přečtení napadlo. A jak jsem byla potěšena, že podobnou větu vyslovil někdo z Daily Mail. Jsem si pak řekla, že možná ty knihy opravdu chápu správně. 🙂 No, na druhou stranu, kde je řečeno, že to ten dotyčný pochopil dobře? Ovšem, je na obálce! Tak v tom něco bude, třeba tam budu jednou taky. 🙂 Ale už dost snění, napíšu vám o této moc dobré knize pár pozitivních řádků.

Nejednou jsem si přála, abych mohla v knize. Umět cestovat mezi realitou a knižním příběhem. Protože hrdinové navštívili většinu mých oblíbených míst, Krétu, Athény, ale ponejvíc Paříž. Když se Chester zastavil na Champs-Ellyses aby si dal hrnek kávy, tak jsem doslova slintala blahem a přála si tam být s ním, i když to byl zákeřák jaký byl. 🙂

S tímto příběhem projedete kus Evropy a přitom se dozvídáte důležité kousky charakterů všech postav. Když dojde k vraždě v labyrintu Knossos, tak v tu chvíli se začínají všichni náležitě vybarvovat. Je až s podivem, jak autorka skvěle dokázala popsat nejen bezradnost, ale i nutnost přežít a hlavně zachovat si chladnou hlavu.

Kniha se četla snadno a děj je vyprávěn v přítomném čase, žádné sáhodlouhé skoky do minulosti, díky tomu se vše odvíjelo rychle a brzo dostalo opravdu spád hodný akčního filmu. Pořád na mě vyskakovaly nějaké lsti, nad kterými jsem jen zvedala obočí a divila se, jak tohle vůbec může někoho napadnout. Taky zde byly i chvíle, kdy se hrdinové dostaly ze situací, které mi připadaly jako neřešitelné. v příběhu se osvědčilo jedno – opravdu je dobré mít na každém rohu nějakého známého, který pomůže a neprokecne ani slovo. A hlavně, nepřítele si držet blízko těla.

Jsem tou knihou naprosto unesená, autorka mi podala strhující příběh, který měl hlavu a patu, byl napínavý, zajímavý a také zábavný. Nebyla chvíle, kdy bych se nudila. Nebyla tam stránka, kterou bych měla chuť přeskočit. Bylo tam vše, co má správná akční kniha mít a proto ji doporučuji všem. Je tam romantika, láska, přátelství a také se tam místy objevuje nenávist, strach a bolest.

Pokud hledáte na léto knihu, která vás strhne svým dějem, tak sáhněte po této. Neuděláte chybu. 🙂 Objednat si ji můžete přímo tady a já ještě poděkuji nakladatelství LEDA za poskytnutí recenzního výtisku.

Mějte se krásně a jestli po této knize se kouknete, tak dejte vědět, jak se vám líbila! 🙂

Daramegan