Autor: Francoise Saganová
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2021
Počet stran: 176
„Často se člověku snáz hledí na ošklivost než na krásu; krása se musí obdivovat, což stojí námahu.“
Poslední román Françoise Saganové Čtyři hrany srdce, nedávno náhodně objevený mezi jejími rukopisy, je próza bystrá, statečná a svobodomyslná stejně jako její autorka, a zrozená z jejího vášnivého zaujetí pro citový život, jeho výkyvy a jeho rozmanitost. Kniha zaujme také pochopením pro komickou stránku života i výstižností a optimismem při líčení životních dramat. Nahlédněme znovu do doby Françoise Saganové a do jejího života – v tomto nedokončeném, syrovém, znepokojujícím románu je z nich obsaženo všechno příznačné.
Čtyři hrany srdce je román, který ač není nikterak obsáhlý, je skvělou sondou do nitra jedné rodiny, do jejich vztahů, do jejich přístupů k životu a k sobě samým. Jak je všechno vrtkavé, i ta pověstná štěstěna, i nakonec i láska jako taková.
Tím, že má kniha Čtyři hrany srdce docela málo stránek, nechci více přibližovat děj, ale zmíním jen ty důležitá fakta.
Jako například to, že Henri je otcem Ludovica, který měl se svou ženou Marii-Laurou automobilovou nehodu. Jeho ženě se nic nestalo, ovšem Ludovic málem nepřežil. Nikdo mu nedával naděje na přežití, i lékaři nad ním lámali hůl, ovšem on přežil a dokonce téměř bez následků.
Což si ovšem jeho žena nemyslí, považuje ho za blázna (proč? To se dozvíte v příběhu.) a odmítá mu poskytnout nejen svou náklonnost, ale také společnou postel. A proto Henri, který je svědkem rozpadajícího vztahu svého syna, se postará o to, aby se Ludovic znovu dostal do formy a zvýšil si sebevědomí. Ale to netušil, že se všechno ještě obrátí úplně jiným směrem…
„Henri Cresson nadhodil otázku, proč turisté pořád navštěvují stejné atrakce, a zjevně měl nejvíc spadeno na katedrálu Notre Dame, která mu připadala hranatá, nudná a přeplácaná.
„A ještě ty odporné hlavy na fasádě… Co je to za hrůzy zavěšené tam nahoře? Je to hnus. Jak se tomu říká?“
„Chrliče,“ pravil Ludovic.
„Jak to víš?“ divil se Henri, jako by se jeho syn zmínil o děsivých důsledcích atomového štěpení.
„Opravdu,“ pronesla překvapeně Marie-Laura, „odkud ty to můžeš vědět? Myslím, že v době, kdy je tesali, tě nemohli znát…“
„Víš, jednu takovou hlavu jsem si vzal za ženu.“
Kromě Henriho, Ludovica a Marie-Laury se seznámíte ještě s pár postavami, ale moc jich není. Tento příběh, Čtyři hrany srdce, je laděn poměrně komorně. Autorka se opravdu soustředí jen na jednu francouzskou rodinu, která je úzce spjata, ale přitom se členové nijak zvlášť o sebe nezajímají, ač je to s podivem. Spousta věcí je povrchních, jak bych to možná i u takovýchto bohatých lidí předpokládala, ale nebojí se projevit i city, což bylo příjemné zpestření, zvlášť u jednoho hrdiny ve vyprávění.
Tento román ocení převážně ženské publikum, protože budou rozumět všem stranám. I mužské části, i té ženské. Autorka napsala knihu Čtyři hrany srdce s jistou lehkostí, klidně bych řekla, že je to až spontánně napsané, je to čtivé, místy také komické. Rozhodně jsem se u čtení nenudila a pokud nevíte, po čem sáhnout, zkuste tuto krátkou novelu, když už nic jiného, tak budete překvapeni, co za příběh se v této knize ukrývá.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Čtyři hrany srdce můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara