Autor: M. M. Cabicar
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Cosmpolis (Grada publishing)
Počet stran: 178
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami!
Myslím, že úryvek, který jsem napsala výše mluví za vše. Jedná se o knihu, která si to jede ve vtipném stylu. Samozřejmě někde je to vtipnější než jinde, někdy jsem se tlemila jako magor, jindy se jen usmívala nebo dokonce neukázala ani jednu emoci.
Na začátku knihy byly ty příběhy úžasné. To jsem se opravdu smála a bavila se. Bylo vidět, že autor je plný nápadů, které potřebuje dát na papír. Sice sem tam „nechutnost“, ale já jako matka sedmiměsíčního syna, se nehroutím ze soplů a anakond. Mám to na denním pořádku, takže tohle jsem přecházela. Ten začátek je něco jako lavina, která vás sebou strhne, a po nějaké době už se jen motáte v kotrmelcích a docela napjatě čekáte, až to přestane. A jestli to přežijete.
Nemyslím to tak, že bych netušila, zda přežiju čtení, tím jsem si byla jistá, že to dám, ale ke konci mě to už celkem nudilo. Některé ty příběhy, jako třeba Slabikář, už mi přišly ušité horkou jehlou nebo jak to mám říct. Měla jsem pocit, že autor chtěl přidat pár příběhů, které neměl napsány a tak honem, honem, sepisoval něco vtipného. Ale ono to jde poznat. Jde vidět, že z těch pár posledních příběhů nečiší taková radost, vtip, že je to „umělotina„.
Jednoduše mi jde o to říci, že ze začátku jsem byla natěšena, tolik jsem toho slyšela. Jak jsou od autora knihy vtipné a super. Nejdříve jsem jej zaregistrovala na Facebooku, kde opravdu nějaké statusy mě pobavily neskutečně. Takže když se naskytla příležitost mít tuto knihu k recenzi, neváhala jsem. O to pro mě je to asi větší „zklamání“. Čekala jsem asi něco více. Protože neumím překousnout ty poslední příběhy, které mi tak nějak zapadají v těch prvních a lepších. Přijde mi to jako takový útlum – začínám číst, emoce jedou na plné obrátky, směju se nahlas, užívám si to… přibývají stránky a já ztrácím elán ke čtení. Začínám se nudit. Přestávám cítit emoce a nesměju se.
Vím, že od autora jsou ještě další dvě knihy, pokračování této a jestli se k nim dostanu, tak budu určitě ráda a přečtu si je. Moc mě zajímá, co Viky dělá – to né že ne, to je kouzelná bytost! A taky jsem zvědavá, jestli ty další díly jsou lepší než tento. Propracovanější, abych se bavila od začátku do konce a nenastala situace jako u této.
Je to kniha, kterou doporučím nenáročným čtenářům, jako třeba maminkám a babičkám, které si chtějí u čtení odpočinout a pobavit se. Taky je to dobrá zábava na cesty, protože vůbec nebude vadit, když knihu odložíte a začnete číst znovu až po zpáteční cestě. 🙂
A abych nezapomněla – doufám, upřímně doufám, že v druhém díle bude méně vtipů, co se týče vyprazdňování člověka různými otvory… 🙂
Děkuji Cosmopolis za zaslání recenzního výtisku a pokud si chcete koupit, tady máte odkaz.
Mějte se krásně a přeji pěkný sváteční den!
Daramegan