Autor: Stephen King
Nakladatelství: Beta
Rok vydání: 2020
Počet stran: 255
„Tohle neudělám, pomyslel jsem si. Ať mě vezme čert, jestli to udělám. Ale pak jsem se překlonil, současně jsem mu znovu stlačil hrudník a přitiskl ústa na ústa. Nebylo to tak strašné, jak jsem se bál: bylo to horší. Jeho rty byly hořké od pachuti cigaret a z úst mu smrdělo ještě cosi – bůh mi pomoz, podle mě to byly papričky jalapenos, možná z omelety k snídani. Pořádně jsem však jeho ústa obemkl, zmáčkl mu nozdry a vdechl mu do krku.“
Píše se rok 1973 a jsme v zábavním parku na malém městě v Severní Karolíně. Devin Jones, vysokoškolák s literárními ambicemi a čerstvě zlomeným srdcem, se rozhodne pracovat přes léto u kolotočů. Najde si mezi světskými nové přátele, kteří ho nakonec přijmou mezi sebe, zachrání jednomu děvčeti život, spřátelí se s umírajícím chlapcem a zamiluje se do jeho krásné matky. První polovina příběhu je milá a nostalgická, ale už zde se jako spodní proud táhnou zlověstná znamení. Devin se dozví nejen to, jak se obsluhuje kolotoč, ale i to, že ve Strašidelném zámku byla před čtyřmi lety zavražděna dívka, jejíž vrah nebyl dopaden a dívčin duch se lunaparkem stále potuluje…
Nejvíce času při psaní recenze mi vždy zabere tento první odstavec, abych vám nastínila, proč zrovna jsem četla knihu, co na ní bylo, abych vás navnadila číst dál. A u Stephana Kinga je to vždy těžké, navíc teď, kdy mám chuť napsat věty, které si chci šetřit na později, abych na vás nevyhrkla hned vše, co bylo úžasné a vy byste nečetli dál. 🙂 Lunapark u mě zaválel na plné čáře!
Ty pocity, které mám po dočtení nejsou vůbec odpovídající tomu, že by knihu měl napsat Stephen King. Dámy a pánové – já jsem normálně brečela! Fakt! Na konci jsem uronila několik slz. Jsem přemýšlela, jestli se k tomu přiznat nebo ne, ale tak co už…
V prvé řadě, Lunapark není horor. Nečekejte, že se budete bát, že Dům hrůzy na vás bude působit strašidelně. Ne. Tento příběh je spojením detektivky, trochy nadpřirozena a romantiky – jo, čtete správně! Romantiky!
Kdybych měla knihu popsat jedním slovem, tak řeknu, že Lunapark je roztomilé čtení. Ale víte co? Vůbec to nebylo špatné. Bylo to dobré. Užila jsem si příběh od první do poslední stránky. Bavilo mne absolutně všechno. Od popisů zábavního parku, který jsem si díky autorovým schopnostem uměla dokonale představit, až po všechny charaktery postav a konečné rozuzlení oné detektivní zápletky – hm, hm, nečekala jsem to. Jak jinak, mi takové věci málokdy naskočí. Kdo z vás to tušil? 🙂
„Aspoň… vím… že něco je,“ řekl. „Viděl jsem… to… sám… tehdy v létě. V té Spěšné chýši.“ Bylo zbytečné ho opravovat, já věděl, co myslí. „Pamatuješ?“
„Pamatuji,“ řekl jsem.
„Ale nevím… to něco… jestli je to dobré… nebo špatné.“ Jeho skomírající hlas byl plný strachuu. „Deve… jak ona… natahovala ty ruce…“
Ano.
Jak natahovala ty ruce.“
Hlavní hrdina Devin mi byl od začátku sympatický, ač na mne nepůsobil jako jednadvacetiletý kluk, ale spíše starší týpek. Ovšem ničemu to nevadilo. Na začátku byla Wendy, pak přišla matka malého Mikea a poté to skončilo střelbou mezi oči. Kdo a kdy a koho? To už si musíte přečíst.
Ale víte co? Ač tohle není typický King, od kterého spousta čtenářů očekává hororový příběh, nebo hektolitry krve, tak díky umění Kinga, díky jeho schopnosti navodit tu správnou atmosféru, jeho daru ukázat čtenářům, jak používat slova tak, aby vás dostal kam chce, si Lunapark užije skoro každý čtenář na maximum.
S tímto příběhem poznáte S. Kinga i jinak, než jen jako mistra hororu. Na každé stránce na vás dýchne atmosféra zábavního parku, trocha nostalgie, užijete si romantickou linku, zkusíte vyřešit detektivní zápletku a hlavně, vše se odvíjí v klidném tempu, kdy si doslova budete užívat každé písmeno.
Troufám si tvrdit, že Lunapark je pro každou generaci čtenářů, ať už mladší, kteří chtějí s Kingem začít a zjistit, jakým stylem vlastně píše, až po ty starší, kteří už třeba mají dost hororu v reálném životě a přejí si odplout někde do minulosti, kde se něco děje, ale nic co by jim jejich „vlastní horor“ připomínalo.
Přiznám se, že mě Lunapark bavil, rozplakal mě, rozčaroval mě, překvapil mě. Všechny emoce se ve mě odehrály s takovou silou, až jsem na konci litovala, že je konec. Pokud zrovna přemýšlíte, do které knihy se pustit, když už je venku to správné sychravé počasí, nechte Lunapark, ať vás zavede do zábavního parku, párkrát se projděte po Radostné ulici, zastavte se u Karolínského kola, třeba si dejte i jednu jízdu a zkuste nahlédnout do Domu hrůzy. Nebojte, nic se vám nestane. Možná…
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu Lunapark můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara