Autor: Camilla Stenová
Nakladatelství: Metafora
Rok vydání: 2020
Počet stran: 415
„Pátrací četa prohledala okolní lesy. Marně. ani stopa. Aina, moje matka i můj otec zmizeli spolu s našimi sousedy, známými a příbuznými. Byli pryč. Jako kdyby nikdy neexistovali.“
V padesátých letech obletěla Švédsko zpráva o důlním městečku Silvertjärn, ze kterého jednoho dne beze stopy zmizeli všichni obyvatelé. Úřady pro to nedokázaly najít žádné vysvětlení a opuštěný Silvertjärn byl ponechán osudu a rozkladu. Mladá dokumentaristka Alice poslouchala během dětství vyprávění své babičky o rodném městě, z něhož nevysvětlitelně zmizeli všichni obyvatelé včetně její rodiny, a tahle záhada ji vždycky fascinovala. Proto teď dala dohromady skupinu přátel, aby se pokusili zjistit a zaznamenat, co se tenkrát skutečně stalo. V napínavém příběhu vycházející hvězdy švédského thrilleru se prolínají dvě časové roviny. Současnost sledujeme očima filmového štábu, který přijíždí do Silvertjärnu jako první návštěva po šedesáti letech. Záhy se ale začíná ukazovat, že tam nejspíš úplně sami nejsou. A mezitím, v minulosti, rozplétá Alicina prababička Elsa šokující pravdivé události, které vedly k zániku města.
Camilla Sten je mladá autorka, která má psaní v krvi. Společně se svou matkou napsala Dítě útesů (které jsem četla a velmi se mi líbilo – jenže další díly u nás nevyšly), a tak když se objevila její kniha Mrtvé město, neváhala jsem.
Je to trefa do černého! Sice mi to ze začátku připomínalo Záhadu Blair Witch, ale po několika kapitolách jsem to nechala plavat, protože příběh mne strhl a já ani nedýchala. Dokonce jsem se bála. Normálně čtu knihy v noci, tady jsem odmítala a četla zásadně přes den.
Alice je mladá dívka, která studuje film a chce prorazit se svým dokumentem z městečka Silvertjärn, které je známé tím, že v padesátých letech se ze dne na den stalo městem duchů. Všech 996 obyvatel zmizelo beze stopy. S výjimkou dvou žen. Ta první byla přibita k dřevěnému kůlu uprostřed hlavního náměstí a druhá je její babička, která odešla ještě dříve, než ke zmizení došlo, do Stockholmu. O městečku Alice slyšela jako malá spoustu příhod a proto je jasné, že ve svém dospělém věku tíhne k tomu, aby zmizení přišla na kloub a podala divákům fakta o tom, co se doopravdy stalo.
Do městečka vyrazí společně s Tone, což je její kamarádka, Emmy, Robertem a Maxem. Všichni se mají nějakým způsobem na dokumentu podílet, mají znalosti z této oblasti a proto Alice očekává, že vše dopadne dobře.
Jenže pár událostí všechny překvapí a oni pomalu zjišťují, že tam nejsou sami… Že se tam děje něco opravdu zlého…
Charaktery. Ty charaktery! Naprosto skvěle autorka vymyslela všechny postavy. Zapadaly do příběhu. Alice, která sama trpěla nějakými démony v minulosti, díky tomu má pár nevyjasněných situací s Emmy a v napjatých okamžicích se to samozřejmě projevuje.
Tone, to je kapitola sama pro sebe. Líbilo se mi, jak jsem si ke všem postavám dokázala najít cestu a hlavně si je dokázala všechny zhmotnit. Když se procházeli po staré škole, po prázdných ulicích, měla jsem pocit, jako bych tam s nimi byla, cítila jejich napětí i strach.
„Olíznu si suché rty a otočím list. Nade mnou se zableskne. Pomalu počítám – jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet – a vtom zaburácí hrom, rychle a nemilosrdně. Bouřka musí být přímo nad námi.“
A pak jsou tu dvě, snad nejdůležitější, a také nejlepší věci z celé knihy Mrtvé město. První je prostředí. To, jak autorka dokázala navodit atmosféru prázdného městečka, jak přichází bouřka, jak prudký liják znemožňuje výhled z okna auta, jak se hromy odrážejí v prázdném kostele, všechny tyhle maličkosti dodávaly příběhu opravdu hororovou atmosféru, společně s dalšími nepatrnými prvky a přiznám se, že jsem místy měla opravdu husí kůži a prostě knihu odložila, jelikož jsem se bála.
A tou druhou nejdůležitější, a nejlepší věcí jsou kapitoly z minulosti, které píše Elsa. Alicina babička. Tyto kapitoly nejsou přesně na střídačku se současností, ale autorka dala Elsino vyprávění přesně do těch správných „mezer“, aby mě dokázala ještě více vystresovat, aby ve mě probudila touhu a opravdovou potřebu zjistit, co se stalo. Bylo to načasované na slovo přesně.
Mrtvé město naprosto předčilo má očekávání. Já se ráda bojím, obzvlášť u knih, a musím říct, že se mi to už dlouho nestalo. Tady se to podařilo na výbornou. Svědčí o tom už jen ten fakt, že jsem odmítala číst v noci, což je má nejoblíbenější doba ke čtení. Tím, že si dokážu představit všechno, o čem autorka psala, od rozpadlých budov, vypadlých dveří z pantů, rozbitých oken, až po to tíživé, zlověstné ticho, tak na mne čtení působilo přímo hororově.
Netvrdím, že se všichni čtenáři budou bát, ale vím o pár lidech, kteří se rozhodně nebudou cítit v pohodě a těm už jsem tuto knihu doporučila. A doporučím to i ostatním. Pamatuji si, jak všichni vychvalovali (já samozřejmě taky) knihu Duch domu Ashburnů. A tady můžu zodpovědně říct, že pro mne je Mrtvé město ještě o kapánek lepší a to právě proto, že je vše reálné! 🙂
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, kde si knihu Mrtvé město můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan