Autor: Jennifer L. Armentrout
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 344
Překlad: Renata Heitelová
Samanta je ve vlastním životě cizinkou. Až do té noci, kdy se svou nejlepší kamarádkou Cassie zmizela, o ní všichni říkali, že má všechno – bohatství, popularitu i přítele jako ze snů.
Samantu sice naleznou, na nic si však nepamatuje. Neví, kdo je, ani co se té osudné noci událo. Zatímco se snaží pospojovat úlomky své minulosti dohromady, uvědomuje si, že o takový život, jaký dřív vedla, nestojí. Stará Sam byla totiž docela potvora a je zřejmé, že s Cassie ji pojilo spíš nepřátelství. Samanta si je docela jistá, že ztráta paměti je pro ni jako výhra v loterii. Dostala druhou šanci, aby mohla být lepší dcerou, sestrou a přítelkyní. Cassie ovšem stále není k nalezení. Pravda o tom, co se jí té noci stalo, je pohřbena nejen hluboko uvnitř Samantiny hlavy. Zná ji i někdo jíný, někdo, kdo se chce ujistit, že o ní dívka pomlčí navždy. Samanta chce pouze jediné – zjistit pravdu. Jestli se ji podaří oživit vzpomínky na osudnou noc, bude se moct konečně posunout dál. Ale co když na tom, aby si nevzpomněla, závisí její život?
Na tuto knihu jsem se moc těšila. Autorka patří mezi mé oblíbené, co se týče YA literatury a věděla jsem, že jakmile budu výtisk držet v ruce, tak nepřestanu číst, dokud nebudu na konci. A to se taky stalo.
Jenže tentokrát nejde o typický příběh, kdy se dva do sebe zamilují a bojují jen před nepřízní osudu. V tomto se ukrývá něco víc a to jsou ztracené vzpomínky z noci, kdy se Sammy změnil život. Když ji našli na ulici bosou, se spoustou podlitin, dezorientovanou a nepamatuje si ani na své rodiče, na bratra a už vůbec na svého přítele, se kterým strávila více jak čtyři roky. A nejhorší, možná nejlepší na tom je, že je to napínavá četba. Místy jsem měla husí kůži a potřebovala jsem číst dál, i když jsem chtěla raději zavřít oči a nečíst, protože jsem se bála, co se na dalších stránkách odehrává.
Perfektně zvládla autorka mě držet až do konce knihy napnutou jak špagát, kdo vlastně za všechno může. Kdo je ten, který by měl být potrestán za to, jaké následky si Samanta a Cassie nesou. A opravdu se to dozvíte až na před-před-předposlední stránce. Možná, možná někde ve skrytém kousku mozku jsem to tak nějak tušila, ale spíš ne. Jen je to dle mého teď sugesce, protože po pravdě, ten konec překonal vše, co jsem si myslela. A musím přiznat, že jsem se tak vžila do hlavní hrdinky, že jsem měla stejné myšlenky jako ona a napadali mě stejní lidé jako ji. Tím pádem musím před autorkou smeknout pomyslný klobouk, protože tohle byl určitě její záměr a povedlo se ji to.