Autor: Milena Michiko Flašar
Nakladatelství: Beta
Rok vydání: 2019
Počet stran: 159
„Jednání s lidmi tě formuje, ať je dobré, nebo špatné.“
Na lavičce v parku se setkávají dva na první pohled zcela rozdílní muži. Jeden je mladý, druhý starý. Přesto mají něco společného – oba vybočují z řady a vzpírají se konvencím, i když každý jiným způsobem. Po překonání prvotního ostychu jeden druhému postupně odvypráví svůj příběh a pokusí se opatrně vrátit z dobrovolné izolace zpátky do života.
Milena Michiko Flašar se narodila v roce 1980 v Rakousku japonské matce a rakouskému otci, jehož předkové pocházeli z Čech. V současnosti žije ve Vídni. Kniha „Říkal jsem mu Kravata“ získala celou řadu literárních ocenění a byla přeložena do mnoha jazyků. Divadelní adaptace textu byla uvedena v Maxim Gorki Theater v Berlíně. Podle knižní předlohy vznikla také rozhlasová hra.
Tato knížka, Říkal jsem mu Kravata, je velmi poetický příběh. Jasně, tohle jsem na začátku, když jsem ji brala do rukou, netušila, ale mimo jiné je to napsáno i v anotaci na stránkách nakladatelství. Už první pohled na obálku mi dával tušit, že mě čeká něco jemného, opatrného, něco, co mi dá důvod přemýšlet a nemýlila jsem se.
Jednoho dne se na lavičce v parku (někde v Japonsku) sejdou dva rozdílní muži. Tím prvním je dvacetiletý muž jménem Taguchi Hiro a druhým je starší muž, o více jak třicet let, salaryman Ohara Tetsu. Nejdříve sedí na lavičkách naproti sobě, každý ponořený do přítomnosti svého života. Poté se shodou různých událostí ocitnou na stejné lavičce a opatrně, velmi pomalu si začnou svěřovat své životní trápení, problémy, prohřešky, ale také radosti. Všechno, co si řeknou, bude mít pro ně nedozírné následky. Naprosto jim to změní život. Ale to ještě ani jeden z nich netuší.
Taguchi Hiro je dle autorky této knihy hikikomori, což v japonštině znamená „odtrhnuvší se“. V Japonsku je to označení pro osoby, které se zdráhají opustit dům svých rodičů, zavřou se ve svém pokoji a kontakt s rodinou omezí na minimum. Doba trvání odloučení je různá. Někteří takto stráví patnáct i více let. Jako hlavní příčina je uváděn velký tlak na výkon a na adaptaci ve školách a ve společnosti. A právě díky jeho „nemoci“ nebo psychickému stavu, či jak to mám napsat, mi chvilku trvalo, než jsem se dokázala do hlavního hrdiny vcítit. Byl tak tichý, opatrný, přemýšlivý a sám pro sebe devastující. V průběhu čtení jsem zjistila, co vše jej v životě posunulo tam, kde je a začala jsem mu rozumět, proč se všechno stalo. Proč je, kdo je. Když člověk nemá odpovědi a stále se mu kladou jen a jen otázky, může to slabšího člověka složit…
Říkal jsem mu Kravata mi dala postavu v podobě Hira, díky které jsem přemýšlela nad tím, čím vším si můžou děti, dospívající a poté i dospělí, procházet. Jak je může formovat názor ostatních lidí na věc, kterou oni cítí jinak, a jak jim může nebo nemůže pomoct fakt, když neví, jak se k tomu postavit, popřípadě jak se bránit nátlaku, který může být na ně vyvíjen – ať už fyzický nebo psychický.
„Lež má svoji cenu. Kdo jednou zalže, ocitne se v jiné místnosti. Žijete pod jednou střechou, obýváte stejné místnosti, spíte v jedné posteli, pod jednou dekou. Lež se zakousne mezi vás. Stane se příkopem. Nepřeklenutelným.“
Kniha je napsána formou velmi krátkých kapitol. I když se jedná o dialog dvou mužů, nenajdete zde žádné znaky pro přímou řeč. Vše se odehrává jakoby v oznamovacích větách (a mi teda chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla), ale po začtení se mi to vlastně líbilo. Díky tomu jsem neměla pocit, že se něco zrychluje, něco graduje, ale stále jsem měla při čtení pocit klidu a míru, který z těch slov na mě doslova čišel. Ale i tak jsem ke konci příběhu byla smutná, protože ne vše, co si autorka připravila, je milé a laskavé. Byly i momenty, u kterých jsem měla pocit, že takto to být nemůže, že se musí probudit ze zlého snu… Ale Hiro nespal a všechno je tak, jak je napsáno.
V dnešní době vedou na pomyslném žebříčku popularity knihy, které jsou buď thrillerem nebo erotickým románem. Jsou to knihy, z valné většiny, u kterých nemusíme přemýšlet a jen se necháváme unášet na snovém obláčku a užíváme si příběh samotný.
Ale nesmíme zapomínat, že jsou i takové knihy, jako například Říkal jsem mu kravata, kdy nejde o to, jestli se někdo s někým vyspí, nebo někdo někoho podřízne, ale jde o krásu, a hlavně um napsat slova tak, aby tvořily dokonalý příběh, který čtenáře donutí přemýšlet byť i jen nad jeho jedním, jediným okamžikem v životě, který pro něj něco znamenal. Který jej nějak změnil. Někam posunul. A co mu to dalo.
Tato knížka je pro mne ve všech směrech skvělým literárním dílem. I přes smutné okamžiky mi čtení dodalo spoustu energie, pocit zadostiučinění, štěstí a víry. Úžasný příběh, který velmi ráda doporučím každému, kdo má chuť si přečíst pár řádků, které ho donutí nejen přemýšlet, ale také jej pohladí na duši.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu Říkal jsem mu Kravata můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan