Autor: Guillaume Bailly
Nakladatelství: Knihy Dobrovský/edice Kontrast
Rok vydání: 2019
Počet stran: 314
„Ničím zajímavý, obyčejný obřad. Z reproduktoru hraje pomalá píseň R. Kellyho I believe I can fly (Věřím, že mohu létat), kterou vybrala rodina zemřelého.
„Připomeň mi jenom, jak že to umřel?“
„Tenhle? No, vyskočil z okna…“
Tato kniha je souborem krátkých vyprávění zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Historky vycházejí ze skutečných událostí v autorově každodenní praxi, ať už při organizování či vykonávání smutečních obřadů. Během pohřbů se může stát spousta nepředvídatelných věcí. Zvonící telefon je běžný, ale co takhle obří stavební jeřáb při ukládání rakve nadměrného nebožtíka nebo náhlé výkřiky z otevřeného hrobu? I zkušený funebrák často kroutí hlavou nad neuvěřitelnými reakcemi a chováním pozůstalých, kteří jsou bezradní, rozhazovační, někdy dokonce i agresivní. Dojmout či rozesmutnit nás může obětavost některých příbuzných, ale i těžké osudy lidí, které denně potkáváme, aniž bychom si uvědomovali, co prožívají. Četba této knihy nás často přivádí k zamyšlení nad vlastní lidskostí i (ne)lidskostí ostatních.
Guillaume Bailly, mimo jiné redaktor Funéraire Info, informačního serveru o pohřebnictví, a Mémoirés de vie, sociální sítě pro truchlící pozůstalé, pracuje v pohřebním ústavu v Landerneau ve francouzské Bretani už přes dvacet let. Své práci je oddaný a miluje ji jako málokdo. Navíc se k ní dostal úplnou náhodou, jak už to tak u funebráků bývá. Teď sám říká, že dělat funebráka bylo nejspíš jeho posláním. Připravoval a řídil více jak dva tisíce smutečních obřadů. Hlavně pohřby, ale i jeho každodenní pracovní náplň, mu byly velkou inspirací k sepisování historek, které později úspěšně publikoval. Jeho veselá povaha a hlavně nadhled u čtenářů zabraly, prvotiny se prodalo více než šedesát tisíc výtisků. Velkou oblibou ve Francii získaly i další dvě knihy ze stejného prostředí.
Věřím, že většina z nás, já teda určitě, má pohřební ústav spojený s jistou pochmurností, vnímám jej jako místo, kde se setkávám se smutkem, s lidmi, kteří se věčně tváří nejen zúčastněně, ale tak nějak deprimovaně…
Vím to z vlastní zkušenosti, není to tak dávno, co jsem přišla o tatínka, takže jsem s mámou vyřizovala všechny náležitosti, a navštívila i pohřební ústav. Když jsem četla knihu Upřímnou soustrast, tak jsem si říkala, že Francie je lepší než u nás, ve vyprávění totiž u všech zaměstnanců pohřebního ústavu šlo nejen o tu zúčastněnost, doprovázenou empatií, ale měla jsem z nich pocit klidu, rozvahy, a snad i útěchy. Díky autorovi jsem získala úplně jinou představu nejen o pohřebním ústavu, ale také o jeho zaměstnancích, už je nevnímám „jen“ jako černé havrany, ale jako lidi, kteří mají prostě a jenom netypickou práci.
V knize jsou nejen krátké povídky, příhody, které se funebrákům opravdu udály (a mezi námi – některé jsou opravdu dost pikantní), ale také se tam vyskytují různé krátké odstavce nejen o tom, co bylo zaslechnuto v jejich okolí, ale také vysvětlení některých pojmů, co se týče pohřebnictví. Bylo to velmi zajímavé počtení a musím se přiznat, že ta práce jako taková, pro mě získává nový rozměr.
„Ve tvém oboru je alespoň nízká nezaměstnanost. Lidi budou umírat pořád.“
Při čtení knihy Upřímnou soustrast se budete nejen dobře bavit, ale dá vám také témata k zamyšlení.
Jsou zde různé situace, kdy se děti pozůstalých ukázaly v pravém světle, ale pak je tato záležitost zastíněna „vtipnou“ – spíše tedy černým humorem prošpikovanou příhodou, kdy dojde k sebevraždě muže, který skočí pod vlak, mířící z Francie do Německa. A jaké je překvapení pařížských funebráků, když jim z Německa volají, že na vlaku ještě něco našli, co bude asi patřit jim? 🙂
Při samotném čtení jsem se jednou usmívala a předčítala partnerovi nahlas určité pasáže, které mne pobavily. Jindy jsem byla zticha a jen četla řádky, které mě dělaly skoro smutnou. Pokud bych měla říct o nějaké práci, kde se emoce střídají jak na běžícím páse, myslím, že zaměstnanci pohřebního ústavu dostanou zlatou medaili.
„Takže ty pracuješ v pohřebním ústavu?“
„Ano.“
„Takže to už jsi viděl skutečný mrtvoly?“
Kniha Upřímnou soustrast se mi líbila. Jak se v ní promítají všechny možné, i nepředstavitelné situace, které můžou nastat ať už při pohřbu, nebo při převozu zesnulého.
Někdy se budete smát, jindy budete zadumaně sedět a přemýšlet, někdy se i něco přiučíte.
Když jsem si tuto knihu chtěla přečíst, čekala jsem spoustu černého humoru, ale dostala jsem mnohem víc.
Všechny povídky jsou psané s nadhledem, velkou dávkou ironie a hlavně, s obrovským pochopením. Ať už budete číst o panu Hafhafovi, který spočinul v bílé rakvi, o tom, jak se děti zesnulého perou u rakve nebo o tom, jak manželka prožije svůj poslední orgasmus v životě, vždy si každou povídku užijete ať už s radostným výrazem ve tváři nebo s lehkým posmutnělým. I když je vše opředeno tou nenáviděnou smrtí, je to součást života, a rozhodně je příjemné, se s ní smířit tímto způsobem, než se tématu vyhýbat.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský, kde si knihu Upřímnou soustrast můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan