Autor: Sarah Mithcellová
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2019
Počet stran: 320
„Google Maps ji navigují po silnici, která spojuje dálnici s nábřežím. Odbočí do kopce, projede kolem hřbitova a posléze kolem školy – hřiště je prázdné, budovy opuštěné. Krátce poté skončí ve slepé uličce s terasovitými rodinnými domky. Než se jí stačí zmocnit pochyby, zazvoní na zvonek třetího domku. Uvnitř se rozlehne jasný zvuk a pošle veškerá provizorní představení a vysvětlení k šípku.“
Když Martin milovaný otec zemře, zanechá po sobě jen záhadné dopisy, které psal Angličance Catkins, a zmínku o domečku na pláži v anglickém přímořském městečku. Marta je v Kanadě, kde žije, ve složité životní situaci. Proto se rozhodne odcestovat do Anglie zjistit víc o minulosti své rodiny a odhalit, kdo byla otcova tajná přítelkyně.
Postupně díky dopisům proniká do příběhu, který se udál v Norfolku za druhé světové války. Sylviin manžel Howard bojuje ve válce, Sylvie se pokouší sama vychovávat jejich dvě děti. Jediné útočiště nachází v chatce na pláži ve Wellsu a v kamarádství s Connii, kterou tam potkala. Mezi oběma ženami se vytváří přátelství na celý život a Sylvie Connii prozradí tajemství, se kterým se nikdy nikomu nesvěřila. O tajném milenci a o dítěti. Válka přinášela i bolestivá rozhodnutí. Slib, který si ženy dají, přetrvá roky. Může obrátit Martin život úplně naruby.
Sarah Mitchellová vyrůstala v Norfolku a studovala na Cambridgeské univerzitě. Předtím, než se začala naplno věnovat psaní, pracovala téměř 20 let jako advokátka v Londýně. Román Ztracené dopisy je její první knihou, ve které se inspirovala vzpomínkami rodičů a babičky s dědečkem v období 2. světové války.
Ztracené dopisy vás zaujmou už jen svou obálkou. Ta se výjimečně povedla naprosto dokonale. Při prvním pohledu ve mě evokovala přesně to, co jsem od příběhu dostala. Vyprávění ve dvou časových pásmech, objevování tajemné minulosti. Naposledy jsem si takový příběh užívala u knihy Dopisy, které nikdo nečetl a jsem ráda, že je na trhu další podobný román, který ráda doporučím všem čtenářkám.
V současnosti je hlavní hrdinkou Marta, a potažmo její otec Lewis, který bohužel zemřel. Ale na popud tohoto smutného období se Marta dostane do Anglie, kde bude hledat střípky jeho minulosti. Protože o otci ví všechno, od jeho dvaceti let, díky pamětím, které se rozhodl před svou smrtí napsat, ovšem o dětství tam není ani zmínka. Martě se to nezdá, a tak se rozhodne navštívit místo v Norfolku, které si otec zamluvil, ale už nestihl navštívit.
V minulosti se dostaneme k hlavní hrdince jménem Sylvie, jež je Lewisovou matkou. Tudíž Martinou babičkou. Sylvie žije v roce 1940, její muž narukoval, a ona se i na popud manžela rozhodne poslat Lewise přes oceán, evakuovat jej pryč od hrozby války. I v tomto období ovšem Sylvie řeší zdánlivě obyčejné problémy.
Jejich příběhy, Martin a Sylviin se protnou ve chvíli, kdy Marta potká Lewisovu sestru a začne si všechny kousky skládačky, které už pochopila, dávat dohromady.
Já bych se nerozpakovala a dala knize plný počet hvězd, ale brání mi v tom jedna věc, která mi neskutečně lezla na nervy. Bylo to Martino „och“. Pomalu v každém dialogu, který se v příběhu odehrával, říkala „och“.
„Och, vy jste tady?“
„Och, opravdu?“ a abych se nenudila, pak přišlo na řadu „Ach, ale ne.“ – Kdyby se to tam objevilo jednou, dvakrát, klidně častěji, ale ne pokaždé, co Marta otevře pusu. Možná to nikoho jiného štvát nebude, ale jakmile jsem se na to zaměřila, bylo toho moc.
Ovšem tohle je jediná věc, která mě rušila. Jinak jsou Ztracené dopisy naprosto skvělým, dojemným, citlivým, ale i záživným, tajuplným, napínavým příběhem. Je pravdou, že mi některé věci začaly postupně docházet dříve, než je autorka vypustila do světa, ale i tak jsem si čtení užila na maximum.
„V hrůze se dívaly na letouny. Jeden z nich nakonec začal padat střemhlav dolů, za ním se táhl sloupec černého kouře, následně zmizel z dohledu. Tlustá žena zajásala, ale Sylvii přemohl děs. Snažila se vypozorovat, zda z letounu vyskočil parašutista, ale čím víc hledala, tím prázdnější se obloha jevila.“
Líbilo se mi, že autorka se zaměřila i na vedlejší postavy, jako je dcera Marty, její bývalý manžel nebo třeba taky Charlie. Nezapomněla na nikoho a každému dala kousek prostoru k tomu, aby čtenáře zaujal.
Dalším velkým plusem, že příběh je postaven na reálných základech. Autorka sama čerpala ze vzpomínek své rodiny na evakuování a transporty, které v Anglii za druhé světové války probíhaly.
Četla jsem už dost různých příběhů, ale žádný se nevěnoval tomuto tématu a proto jsem ráda, že Ztracené dopisy se zakládaly na této skutečnosti a já se zase něco více mohla dozvědět o tom, jaké to bylo tehdy.
Tento román je napsaný velmi lehce, přeskakování z minulosti do přítomnosti a zpátky vám nebude dělat žádné problémy.
Navíc je to napsané jednoduše, takže si pomalu i s hrdiny budete celou skládačku dávat dohromady naprosto bez problémů. Je to přesně ten typ knihy, kdy nebudete chtít přestat číst, dokud knihu nedočtete a nedozvíte se všechny potřebné informace, abyste měli klidné spaní. Já sama jsem četla do ranních hodin, nedokázala jsem si představit, že bych hrdiny opustila, byť v polovině jejich životů a příběhů.
Ztracené dopisy doporučím s klidným svědomím všem čtenářům, kteří mají rádi silné příběhy na pozadí druhé světové války. Ta představa evakuace vlastního dítěte byla třeba pro mě nepředstavitelná, ty přípravy, obavy, prožívání náletů a padajících bomb, kdy nevíte, kterou hodinu a minutu…
Strach nejen o sebe a své blízké, ale také o to, co bude… Autorce se povedlo vše popsat velmi citlivě a lidsky, neměla jsem problém se vžít do životů hrdinů a věřím, že i vám se to podaří.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knihu Ztracené dopisy můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan