Rubrika: recenze

Publikováno

Panský dům a jeho dcery – Anne Jacobs

Autor: Anne Jacobs
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 2018


„Blaze tomu, kdo se může ohlédnout za minulým štěstím,“ zamumlal Johann Melzer. „To je poklad, který člověku nemůže nikdo vzít.“

Marie a Paul Melzerovi si užívají rodinného života, ale jejich štěstí netrvá dlouho. Vypukla první světová válka a muži narukují na frontu.
Paul jako dědic průmyslnické rodiny je zpočátku zproštěn vojenské povinnosti, neboť je potřebný doma jako odborník v továrně. Jenže i on posléze dostane povolávací rozkaz – a právě v den, kdy Marie rodí jejich dvojčata.
Marie se však nezalekne žádné překážky. Brzy pochopí, že je na tom melzerovská textilka špatně, a pustí se do boje za zachování rodinného dědictví. Její pomoc potřebují i obě švagrové Kitty a Elisabeth. Později ale dostane zlou zprávu, že Paul padl do zajetí. A záhy na to se objeví jeho přítel, elegantní Ernst von Klippstein, který čím dál víc vyhledává její blízkost…

Anne Jacobs, autorka řady úspěšných historických románů a exotických ság, si trilogií Panský dům splnila svůj dávný sen – podat osud jedné rodiny na pozadí novodobých německých dějin v letech těsně před první světovou válkou, během ní a v poválečných letech 1923 – 1925.

Celý příběh se odehrává mezi lety 1916 – 1920. S hlavními hrdiny zažijeme strasti první světové války, ale také dojemné, opětovné setkání a silné zvraty, které obrátí život mnoha lidem ve vile Melzerových naruby. I ve druhém díle nechybí postavy Gustava, Marie Jordánové (která je pořád protivná jak byla), malé Hanny a třeba i Humberta a samozřejmě všeho panstva, Kitty, Elizabeth, Marie, Alicie, Johanna. Přibudou i nějaké nové přírůstky. 🙂

V průběhu čtení získá čtenář více informací o všech obyvatelích vily, v prvním díle byla nejvíce probírána samotná rodina, ale tady se třeba dozvíme, co má Humbert za talent, zjistíme další informace o Hanně a její rodině.
I když se rodina Melzerových dostává do finanční tísně kvůli válce a její továrna přestává vyrábět, v Marii se nezapřou geny otce a ze všech sil se snaží zastoupit Paula, který musel narukovat a pomoct Johannu Melzerovi v tom, aby nezbankrotoval. Je to sice proti určité hierarchii té doby, vždyť žena má být doma a starat se o teplo rodinného krbu, ale autorka zde krásně zapasovala pomalu se bortící mýty o tom, co by žena měla a neměla, jak by se měla chovat, co by měla nosit za oblečení a podobně.

Panský dům a jeho dcery, ostatně i jako díl předtím, není žádná sáhodlouhá napínavá kniha, kterou budete číst jen pro to, abyste se dozvěděli jak to dopadne. Je to pro čtenáře, kteří si chtějí přiblížit historii jedné rodiny, sdílet s nimi všechny jejich zážitky a pomalu, polehoučku se stávat jejich čtenářským „příbuzným“. Je to jako byste jim koukali do oken. Samozřejmě jsou zde některé věci, které vás můžou lehce napínat, například když se major von Hagemann vrátí z války, nechce se ukazovat (proč?!) nebo když do vily přijde informace, že Paul padl do ruského zajetí (vrátí se?!), ale já při čtení měla spíše pocit klidu, přijímala jsem všechny informace s rozvahou a cítila se, jako bych četla deník, který jsem nalezla někde na půdě.
Jsem naprosto nadšená z této rodinné ságy. Je to ideální čtivo pro ženy, které chtějí u čtení odpočívat, ale přitom netouží po žádné nudě. Autorka čtenářům zde servíruje vše, od různých pokroucených vztahů mezi hrdiny, tak i informace, co se dělo, když nebyla káva, čím se nahrazovala (o žaludech jsem opravdu neměla ani tušení!), jak se získávalo jídlo, levná pomocná síla, jak se zřizovaly lazarety a mnoho takových malých útržků, které ovšem dohromady vytvoří magický, okouzlující příběh.

„V dobách míru ji nikdy nenapadlo, že hlad nepostihuje pouze chudinské čtvrti, ale že může postihnout i zámožné lidi. Brambory na podzim, kdy bylo vlhko, shnily už na poli, dobrá polovina úrody přišla vniveč, a zrovna v těchto zlých válečných časech. Místo brambor se přiděloval tuřín, který za normálních časů sloužil jako krmivo pro dobytek, a teď se stal poslední záchranou hladových lidí. Mouka, tuk a mléko byly nedostatkové zboží a příděl chleba se v obchodech s potravinami neustále zmenšoval.“

Jediné, co mi bránilo si příběh si opravdu užít a vychvalovat tuto knihu do nebes, tak je nehorázné množství chyb a překlepů. Opravdu skoro v každé kapitole jsem něco našla. Tohle je velká chyba a přímo k uzoufání. Myslím si, že zrovna knihy se zlatou nálepkou „světový bestseller“ by fakt měly být bestsellerem po všech stránkách… Myslím si, že za dobu co čtu, mám hroší kůži co se chyb týče, a když je někde jedna, dvě, tři, taktně mlčím, ale tady se to už nedalo. Tady to napsat musím, protože ta kniha by si zasloužila opravdu kontrolu čtyř, klidně i šesti očí.

Ale samotný příběh kvůli překladu hanit nebudu. Ten si to nezaslouží! Panský dům a jeho dcery je skvělé pokračování a já doufám, že třetí díl bude stejně záživný jako dva předchozí. Příběh rodiny Melzerových, jejich služebnictva a dalších rodinných příslušníků je naprosto perfektní. Je mi až líto, že teď budu čekat do října, kdy má vyjít třetí díl. Protože nejen já, ale věřím že i vy, kteří jste to četli, jste zvědaví, jak to bude s rodinou pokračovat. Zase z tohoto dílu na mne vyskočilo několik otazníků a těším se na odpovědi.

Hvězdné hodnocení:

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Podzim, na který nezapomenu – Robin Constantinová

Autor: Robin Constantinová
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 334

„Wren si odhrnula vlasy z očí a připomněla mi tak první večer, kdy jsem ji viděl. Neměla ani potuchy, co to se mnou dělá, jak roztomile přitom vypadá. Stejně jako tenkrát, kdy mě zachránila. Copak jsem nějak tušil celou tu dobu, že tahle chvíle přijde? Ty oči, o které jsem s takovým odhodláním usiloval, byly teď doširoka otevřené a vpíjely se do mě.“

Wren je úplně obyčejná hodná holka. Průměrně oblíbená, průměrně chytrá, vždycky ochotná udělat to, co se od ní čeká. Jenže s nástupem na střední má už té své nijakosti právě dost. Chtěla by být jiná, zajímavější. Jenže neví, jak na to. 
Grayson byl na střední Wreniným opakem: hvězda lakrosového týmu, jeden z nejlepších ve třídě, zářnou budoucnost měl jistou. Pak ho ale vyloučili ze školy za podvody při psaní esejí. Jeho skvělý život se v tu ránu změnil a on dopadl na tvrdé dno.
Ačkoliv to tak nevypadá, Wren a Grayson mají hodně společného: minulost, které se chtějí zbavit, a budoucnost, pro kterou chtějí žít. Jak dopadne jejich osudové setkání? Dokážou společně najít svá nová já, nebo jim jejich nadšený, leč poněkud rozpačitý podzimní románek přinese jen další starosti a trápení?

Podzim, na který nezapomenu je příběh dvou mladých lidí, kteří se vyrovnávají se svými chybami, povahovými rysy a okolím. Podaří se jim najít k sobě cestu, i když jsou tak odlišní? Změní své dosavadní životy k lepšímu?

Wren Caswellová je mladá šestnáctiletá dívka, která má před sebou celou střední školu a hned v prvním ročníku po ní chtějí, aby si vybrala, na jakou vysokou školu půjde a ona ani neví, zda na vysokou chce. Je tichá a bezproblémová, nezapojuje se do dění kolem sebe a to ovlivňuje její postavení ve škole, budoucnost i jí samotnou. Když potká Graysona, uvědomí si, že chce být jiná a snaží se změnit. Podaří se ji to nebo jen vypluje napovrch její pravé já?

Grayson Barrett je její opak – jednoduše je ho všude plno. Je oblíbený a podnikavý. Jeho život je jedna velká nebezpečná jízda. Když ho ve třetím ročníku vyhodí ze soukromé střední školy za podvody a potká Wren, začne přemýšlet více o své budoucnosti.

„Bývaly časy, kdy telefon od Lukea znamenal svolávání k lovu. Večírky. Holky. Epické noci, o kterých jsem věděl, že se stanou legendární v historii naší školy. Můj kámoš, se kterým po letech budu hrát hru nepamatuješ, jak jsme…? Brácha od jiný mámy. Když mě na jaře vykopli, můj brácha, který tvrdil, že mi vždycky bude krýt záda, mi zmizel ze života.“

Opravdu umí láska lidem změnit život? Za sebe musím říct, že tomu věřím, že to není jen v knížkách a filmech, že je to často realita, která je předlohou právě k těmto příběhům. Podzim, na který nezapomenu je návykový. Jediné, co mi nesedělo, tak byl věk hlavních postav. Wren je na svých šestnáct let až moc dospělá a tak stejně i sedmnáctiletý Grayson. Vím, že náctiletí dělají spoustu chyb, nebyla jsem jiná, ale to co má Grayson za sebou, bych zasadila věkově výše. Jeho na vysokou školu a ji na konec střední.

Kniha se četla skvěle. Děj je plynulý, zábavný a drží vás v napětí, jak se s tím vším oba poperou. Kapitoly na sebe navazují, takže i když knihu odložíte, nemusíte mít strach, že byste nenašli cestu zpět do příběhu. Vtáhne vás to ihned zpátky.

Pokud máte rádi zamilovanou romanci, která má šťastný konec, je to příběh pro vás. Nenáročná literatura, u které si odpočinete a zůstanete zasnění od první stránky až do poslední.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si můžete knihu Podzim, na který nezapomenu také zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Z kouře a kamene – Alžběta Bílková

Autor: Alžběta Bílková
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 334

„Jedna věc byla poskytnout budoucí paní kouře a kamene svou postel, druhá byla pak poslouchat, jak se na ní neklidně převaluje a ze spaní mumlá nezřetelná slova. Ani to však Roanovi nevadilo tolik jako to, jak okolní vzduch nasákl Carysinými vzpomínkami, které se mu v podobě obláčků mlhy otíraly o tváře a pak nenechavě vklouzly do jeho hlavy. Před zrakem se mu pak rozprskly divoké brvy, které se slily do rozmazaných výjevů plných bolesti a zmatku. Byly to krátké, zběsilé útržky, jak se dívčino neklidné vědomí mísilo s magií, jež se stále pomalu usazovala v jejím těle jako kal na dně jezera.“

Morigan – nádherné, ale kruté město. Obyčejní smrtelníci zde žijí po boku nadpřirozených bytostí Šerosvěta a pod přísným dohledem čtyř vládců města. Když se jeden z nich objeví na prahu domu Carys Obelové a zemře ji v náručí, dívka netuší, že tenhle okamžik ji zásadně změní život. Může se totiž stát jeho nástupkyní – nositelkou titulu paní kouře a kamene. Aby titul získala, musí však podstoupit těžkou zkoušku od ostatních pánů města.
Obstojí? Dokáže poznat spojence a odhalit nepřátele? Najde sílu a odvahu bojovat s nástrahami, ale i sama se sebou?

Alžběta Bílková (*1994) pochází z Prahy. Nyní studuje na katolické teologické univerzitě obor Dějiny evropské kultury. Psaní se věnuje již odmala, v patnácti letech prošla literárním workshopem Míly Lince, který navždycky změnil její pohled na literární tvorbu. V roce 2011 se umístila v soutěži O Dračí řád mezi první desítku s povídkou Mágův nástupce. Povídka později vyšla v soutěžním sborníku Dračí řád – Času navzdory (ZonerPress, 2013).
Mezi její další koníčky patří recenzování knih, filmů a seriálů pro webzin Dagon.cz, který je zaměřen na fatastiku, sci-fi a horor. Dále ráda peče a vyrábí keramiku. Zajímá se o historii a literaturu.

Na knihu Z kouře a kamene jsem byla opravdu zvědavá, nejen proto, že autorka s ní vyhrála literární soutěž Hvězda inkoustu, ale také proto, že urban fantasy mám vážně ráda. Když se mi dostala do rukou (nemyslím autorku, ale knihu), po rychlém ohledání mě udivilo, jak je velký font písma a bylo mi hned jasné, že se bude příběh číst jedna báseň. Nemýlila jsem se.

Carys je obyčejná holka, která má mlhavou představu o tom, co se děje kolem v ní, v městě Morigan, kde žije. Vyrůstá sama se svou matkou, otec je opustil, ale právě než odešel, zasvětil Carys do Šerosvěta v podobě pohádkových příběhů, které ji vyprávěl jako malé holce. Jednoho dne, když se rozhodne si odpočinout a jen koukat na filmy, na prahu dveří se objeví Cael, pán severu a aniž by pořádně něco vysvětlil, zemře. V tu chvíli je Carys jasné, že to nebyla všechno jen pohádka, ale její místo v životě bude mít větší sílu, než doposud čekala. Jenže se musí postavit sama proti všem. Může to mladá holka, která v jednu chvíli řešila rozchod se svým chlapcem, ustát a být dobrou paní severu? Stát se paní kouře a kamene? Zvládne dokázat, že může stát po boku lidem, kteří nepatří mezi normální jako ona, ale obývají Šerosvět?

Musím se opravdu sklonit před autorčiným uměním vyprávět. Její příběh o Carys a Moriganu mne pohltil a já knihu přečetla na jeden zátah. Nemohla jsem se odtrhnout. I když jsem objevila drobné chyby, co se týče spádu příběhu, přesto jsem nadmíru spokojená a doufám, že autorka bude pokračovat právě v tomto žánru. Rozhodně si od ní další knihu ujít nenechám. Přesvědčila mě, že ví, jak napsat příběh, který zaujme, má hlavu a patu, náboj a neztrácí se ve svých myšlenkách.

Nejdříve vám vysvětlím, co jsem myslela tou chybou ve spádu příběhu. Bylo to o tom, že na začátku, když je čtenář seznamován se samotným Moriganem a jak to v něm funguje, měla jsem pocit, že mi bylo popsáno absolutně všechno. Dobrá polovina knihy je o tom, jak všechno funguje, jak by to mělo fungovat, co se děje za oponou Šerosvěta a podobně. Pak dochází ke zkoušce Carys a k samotnému závěru, a obě tyto akce mi přišly dost osekané. Autorka by tam klidně mohla přidat několik stránek, ještě trochu mne napínat, více rozepsat samotné boje třeba v odboji. Ale po tom, jak jsem si labužnicky četla v první půlce všechno, konec na mě působil dost ochuzený. Najednou přišla akce a bum, už bylo po ní.
Samozřejmě jsem s „tou“ akcí spokojena, i když to neskončilo úplně podle mých představ. 🙂 Ale s tímto se setkávám i u autorů, kteří publikují svou x-tou knihu, takže v žádném případě nic z toho, co jsem výše napsala, není výtka. Jen je to spíše zbožné přání, aby tento příběh neskončil tak rychle. 🙂

„Mara semkla rty. Ucítila, jak se jí při těch slovech krev v žilách rozproudila o něco rychleji. Koupil. Jako kdyby nebyla nic jiného než obyčejný kus hadru, předmět, který mohl kdokoliv jakkoliv využít. Nenáviděla pocit, že ji někdo považoval za svůj majetek. Dokonce i na tomhle zatraceném papíře byla vedena jako nějaké zboží, a ne jako skutečná bytost z masa a kostí.“

Příběh je vyprávěn z více pohledů. Jedním je Carys, poté Roan, který ji pomáhá s tím, aby se nějakým způsobem nezbláznila z rychle nabité magie a poté z Mařina pohledu. Tahle holka, s liškou v sobě, mi byla od začátku velmi sympatická. V průběhu čtení jsem neměla šanci se nějak citově „přivázat“ k některému z hrdinů, ale Mara od prvních vět na mě působila silným, odvážným dojmem, což mi bylo obzvlášť po chuti.

Doufám, a věřím, že nejsem sama, v další díly. Protože Šerosvět, který autorka vymyslela, se svými vlkodlaky, ghúly, sirénami a vílami byl doslova okouzlující a mi by se opravdu líbilo sledovat další vývoj nejen samotné Carys, ale také Mary, Roana a vůbec celého světa schovaného za závojem.

Z kouře a kamene doporučím každému, kdo má rád nadpřirozeno, dobrý fantasy příběh a také těm, kteří chtějí podpořit začínající českou autorku. Mám pocit, že o této slečně ještě uslyšíme a určitě nás všechny překvapí.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si také knihu Z kouře a kamene můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Dokonalé stopy – Helen Fieldsová

Autor: Helen Fieldsová
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2018
Počet stran: 351

„Tvrdohlavá jako mezek. A co mezci dělají? Kopou, takže by mu nezbývalo nic jiného než kopnout taky. Představil si, jak by zněl střet jeho nohy s jejím hrudníkem, jako kdyby splasknul fotbalový míč. Žebra by jí bez okolků praskla. Musel by se vyzout, pomyslel si. Zranil by se přitom, ale byla by to náležitá a nezbytná oběť. Nebylo férové kopat někoho obuví. To se nesluší. Ale ano, bude muset přikročit ke kopání. Když o tom tak uvažoval, jevilo se mu stále pravděpodobnějším, že se z ní vyklube neústupná, tvrdá hlava. A čím víc přemýšlel o tom, jak ji bude muset potrestat, tím barvitější a plastičtější obrázek jejího pohmožděného a polámaného těla se mu v duchu vykresloval.“

V odlehlém koutě Skotské vysočiny shořelo tělo Elaine Buxtonové. Jediné, podle čeho dokáže policie pohřešovanou právničku identifikovat, je zub a cár zkrvaveného šátku. V tajné místnosti kdesi v Edinburghu mezitím skutečná Elaine Buxtonová vyděšeně křičí do tmy. Inspektor Luc Callanach opustil slibnou kariéru u Interpolu a začíná od nuly. Obstojí před novými kolegy i ve střetu s vrahem, který za sebou pečlivě zahlazuje všechny stopy?

Helen Fieldsová třináct let pracovala jako právnička, přičemž se věnovala i vážným případům vražd nebo pašování drog. Po narození druhého dítěte s manželem založila filmovou produkční společnost, v níž se uplatnila jako scenáristka i jako producentka. Sama si vydala dě první fantasy knihy, ale do světa velké literatury pronikla teprve díky sérii thrillerů, v nichž proti zvlášť rafinovaným vrahům stojí dvojice vyšetřovatelů: „krasavec“ Luc Callanach a svéhlavá, ale i přívětivá Ava Turnerová. Fieldsová s rodinou a dvěma psy žije v Hampshiru, má ráda divadlo, filmy, ale také karate nebo létání ve větrném tunelu.

Když jsem dočetla sérii Mořského detektiva s hlavní postavou Calem McGillem, byla jsem nadšená a nevěřila bych, že v dohledné době potkám nějakého detektiva, kterého si zamiluju stejně jako zmiňovaného Cala. Ale opak se stal skutečností a já přímo bažím po tom, abych už v ruce držela další případ úžasného, sympatického a impozantního inspektora Luca Callanacha.

Luc Callanach je nejen úspěšným mužem, ale také krasavcem, který se v mládí věnoval modelingu, tudíž jej všude předchází jeho hezká tvářička. Jakmile dojde k nepříjemné situaci u něj doma ve Francii, rozhodne se ji opustit a začít s čistým štítem jinde. Rozhodnutí padne na Skotsko, kde se narodil a žil první čtyři roky s rodiči než se přestěhovali.
Při nástupu k tamní policii získá ihned svůj velký případ, mnozí se mu zrovna neklaní za to, že je nováčkem a hned se může hřát na výslunní, ale s jeho otrlou povahou a pár dobrými lidmi kolem sebe, se z něj stane respektovaný a uznávaný inspektor a člověk.

V knize Dokonalé stopy autorka využila hned dva případy zločinu. První, který vyšetřuje právě Luca je o tom, že se najde tělo pohřešované ženy a vzápětí dojde k dalšímu únosu. Vše nasvědčuje tomu, že člověk, který to má na svědomí, je zapleten v obou případech a Lucovi a jeho týmu záleží na tom, aby si s tím poradili a hlavně druhou oběť našli živou.
Druhý případ má na starosti Ava Turnerová, která vyšetřuje úmrtí novorozence v parku. Jak už to tak bývá, dva hlavní hrdinové si padnou do noty a v jednu chvíli dojde i k nečekanému spojení těchto dvou případů, kdy Ava se nemůžu držet dál a v tu chvíli případy získávají nejvyšší prioritu.

„Ve sklenici přistál další zub, krev zalívala prkna na podlaze a King cítil, že se přestává ovládat, když si poposedl, aby mohl lépe a pevněji uchopit ošemetný dolní levý řezák. „Through many dangers, toils and snares I have already come.“ Tentokrát musel kleštěmi zatočit a vynaložené úsilí ho vychýlilo mimo tóninu.“

Musím nejdříve napsat, že jsem opravdu nadšená, co se z této detektivky vyklubalo. Líbilo se mi snad všechno, co autorka napsala. Možná, v některých chvílích, byly na mě jisté situace příliš moc, třeba co se týče špendlíku pod nehet (auuuu), ale jinak to byla symfonie čtení. Přečteno jsem měla za den a noc, nemohla jsem se odtrhnout. I když víte, kdo je zločincem hned od začátku, detektivní pátrání a další případ tomu dodávají napětí přesně takové, jak byste očekávali. Takže vůbec nevadí, že víte kdo by měl sedět za katrem a doslova se zažerete do toho, co vymyslí dál, jestli jej dopadnou a zda přežijí ti, co by měli…

Autorka mne opravdu držela na pozoru v každé situaci. Maximálně jsem si užila všechny stránky, kapitoly jsou příjemně krátké (nebo dlouhé – podle toho jak to berete) a hlavně příběh je poutavý, zajímavý, napínavý, místy nechutný, ovšem neskonale čtivý.
Děj má rychlý spád a je velmi zajímavé sledovat, co se odehrává v mysli psychopata. Oceňuji i další dějovou linku, což byl problém Luca, který jej „vyhostil“ do Skotska a jsem ráda za to, že i u něj se autorka pozastavila.

Jednoduše můžu říct, že tento první díl nové série s Lucem a Avou je velice slibným začátkem, kniha mne naprosto pohltila a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Věřím, že Luc a Ava i ten protivný Lively si ještě užijí své!

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si také můžete knihu Dokonalé stopy zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Publikováno

Na odvrácené straně – Anthony O´ Neill

Autor: Anthony O´Neill
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432

„Je dobré mít konkurenta. A ještě lepší je roztříštit mu lebku.“

Na odvrácené straně Měsíce se nachází Město hříchu založené výstředním miliardářem Fletcherem Mosasem – původně jako trestanecká kolonie pro nejtěžší zločince, nájemné vrahy a sexuální maniaky. V celém vesmíru není místo, kde byste sehnali účinnější fet, levnější plastickou operaci, intimnější zákoutí pro dohodnutí kšeftu… anebo zkorumpovanější policii.
Poručík Damien Zackon, jehož sem před mafiány na Zemi uklidili v rámci programu na ochranu svědků, se o tom má přesvědčit na vlastní kůži. Když v místním policejním revíru dojde k sérii krvavých atentátů, svěří vyšetřování právě jemu. Proč zrovna nováčkovi? Při pátrání po atentátnících mu hážou klacky pod nohy jak kolegové v čele s náčelníkem otylým jako hroch, tak zdejší samozvaný vládce. Jenže co když za vraždami stojí právě všemocný Mosas a jeho neméně ambiciózní dcera?
Mezitím se dva tisíce kilometrů odtud vydává na pouť v krutých podmínkách měsíčního povrchu uhlazený android, usměvavý, cílevědomý – a pokud se mu kdokoli ocitne v cestě, i krvežíznivý stroj vedený jedinou pohnutkou. Musí se dostat do Města hříchu a ovládnout ho…

Australan Anthony O´Neill (1964), skladník, zaměstnanec videopůjčovny, bankovní úředník, pojišťovací agent a nyní na plný úvazek spisovatel, žije v Edinburghu. V hlavním městě Skotska se usadil s cílem poznat inspirace svých literárních vzorů Roberta Louise Stevensona a Arthura Conana Doyla.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby na Měsíci bylo město, které by se dalo navštívit? Anthony O´Neill tuto myšlenku posunul na vyšší level a vytvořil tam něco na způsob zhýralého Las Vegas.
Nejdříve to bylo místo pro trestance, kteří neměli žádný malý vroubek, ale pořádný vrub. A teď je to také místo, kde se rojí všichni bohatí, ale také zvrácení lidé, kteří chtějí zažít pořádný adrenalin, ať už je to týká drog, hazardu nebo třeba i sexu.

Na odvrácené straně je psána velmi srozumitelně, jedná se o temnou, krutou, scifi knihu, kde nehledejte žádnou romantiku a milé slovíčka. Kapitoly se střídají, kdy vždy jedna je věnována tomu, jak to na Měsíci vypadá ve skutečnosti, co vás tam může potkat, co se týče výkyvů teplot nebo třeba měsíčního prachu, který vám sedne do sebemenší dutinky v plicích. Další kapitola je poté věnována vyšetřovateli Zackonovi, který je nováčkem v Městě hříchu a hned dostane případ atentátu na vysoce postavené pohlaváry. A s třetí kapitolou se budete potloukat po měsíční krajině s androidem, který jde přes mrtvoly právě do onoho Města hříchu, aby si ho podrobil…
Tyto kapitoly se pak za sebou střídají, tudíž nepřijdete o nic z děje obou „hlavních hrdinů“, ale také se hodně „poučíte“, co se týče samotného Měsíce.
Někdy sice ty poučné kapitoly pro mne byly zdlouhavé a místy nudné, ovšem jsou potřeba pro to, aby čtenář pochopil všechny souvislosti. Takže vydržte! 🙂

„Jestliže po sobě nesvedeš zahladit stopy, vyhlaď ty, kdo je vidí.“

Líbil se mi autorův smysl pro humor, černý humor, který tady ráda zmíním. Například způsob vyjadřování androida bylo opravdu skvělé, pobavila jsem se. Nejednou jsem se také zasmála nahlas, ovšem když se potom stalo něco, co bylo neodvratitelné, připadala jsem si blbě, že se nad tím pořád usmívám, ale v tu chvíli to ani jinak nešlo. 🙂
A když už mluvím o androidovi, tak také napíšu k poručíku Zackonovi, že je to postava, kterou autor vykreslil tak, aby si ji oblíbil snad každý čtenář. Je to sympatický chlap, který si zachoval ještě kousek cti, soudnosti a citu z doby, kdy nebyl v Městě hříchu ale na Zemi.

„Uvnitř si nejdřív ničeho nepatřičného nevšimne. Rozváže si kravatu a zamíří do kuchyně nalít si něco k pití. Teprve když dojde do setmělého obýváku a chystá se hlasových ovládáním rozsvítit, zjistí, že tu není sám. V jeho křesle trůní člověk, jehož siluetu prozradí blikající neonový nápis z ulice. Policista okamžitě odhodí skleničku s pitím a tasí plazmalyzér. Namíří ho na vetřelce a zvolá: „SVĚTLO!“ A vzápětí, za plného osvětlení, pozná, že postava v křesle ve skutečnosti žádný člověk není.“

I když nepatřím mezi ty opravdové, nadšené milovníky scifi žánru, tak můžu říct, že tato kniha si mne svým způsobem získala. Je pravdou, že některé pojmy pro mne byly těžko uchopitelné, ale detektivní zápletka, spolu s trochou brutality a opravdu zvláštním, specifickým prostředím, kde se vše odehrávalo, se mi zalíbilo. Autor se taky „vyřádil“ v popisech Města hříchu, takže jsem si docela dobře dokázala představit, jak to tam vypadá. I samotná měsíční krajina byla pojata velmi zevrubně, takže v hlavě jsem měla jasné obrazy toho, o čem jsem četla.

Když to všechno shrnu, tak jsem velmi mile překvapena, co se jsem od knihy Na odvrácené straně dostala. Líbilo se mi téměř vše, ovšem nejvíce právě ta představa, že by na Měsíci bylo nějaké podobné Město hříchu, kde bych se mohla navázaně bavit a třeba si nechat udělat nějakou tu plastickou operaci za hubičku. 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si také můžete knihu Na odvrácené straně zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Používáme WordPress (v češtině).