Měsíc: Říjen 2021

Autor: Vi Keeland, Penelope Ward
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2021
Počet stran: 304

  „Zhluboka jsem se nadechla, když mi došlo, že jsem už na konci tlustého nabídkového katalogu. Napila jsem se martini a pro sebe si zamumlala: „Sakra, kam bych si tak měla vyrazit?“     
Nečekala jsem, že by mi na to někdo odpověděl.     
„Ke mně to není daleko,“ ozval se vedle mě hluboký baryton. Nevšimla jsem si, že se někdo posadil na barovou stoličku po mé pravici. Jeho hlas mě vyděsil, takže jsem zvrhla sklenku a zbytek martini vyšplíchl na moje nové značkové tílko.     
„Do prdele!“ Vstala jsem, rychle popadla ubrousek z baru a snažila se tekutinu vysát. „Tohle je od Rolanda Moureta.“

Kdybyste si měli vybrat peníze, nebo lásku, co byste zvolili? Možná jste si právě odpověděli a říkáte si, že je to snadné rozhodnutí. Ale pro mě není… Zmínila jsem se, že jde o spoustu peněz? Potřebovala jsem vypadnout z domova, abych si to pořádně promyslela.
Takže jsem vyrazila na letiště a v baru jsem v katalogu hledala, kam poletím. Bylo mi to fuk. Vedle mě se usadil fakt sexy kluk a dal se se mnou do řeči. Hezky se s ním povídalo, jenže neměl moc času a za chvíli zmizel. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím…
Osud se mnou měl ale jiné plány. Když jsem nasedla do letadla do Ria de Janeira, ohlásil se z kokpitu jako kapitán! A ještě větší překvapení mě čekalo po přistání.
Carter byl nebezpečně přitažlivý a táhlo mě to k němu jako k magnetu. Strávila jsem s ním pár dní, vzal mě na výlet kolem světa. Byl milý, laskavý a zábavný… ale provázela ho pověst pilota-playboye, před nímž žádná letuška nebyla v bezpečí. Nevěděla jsem čemu věřit.
Byl pro mě jako droga, stávala jsem se na něm závislá… nemohla jsem se ho jen tak vzdát. Těch pár dní s ním byla vzrušující jízda. Jenže všechno musí jednou skončit…

Autor: Penelope Ward
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2021
Počet stran: 312

 „Ve spánku vypadal tak nevinně. Když měl zavřené ty svoje uhrančivé oči a na rtech mu nepohrával potutelný úšklebek, bylo snazší nahlédnout za fasádu jeho rádoby drsného zevnějšku a spatřit toho chlapce, který se ukrýval pod povrchem. Toho stejného chlapce, o němž jsem si teď uvědomila, že musel mít pošramocenou duši oním mužem, který si vzal mou matku.         
Upravila jsem mu pokrývku, a než jsem vyšla z místnosti, po tváři se mi skutálela osamělá slza.         
Zpátky ve své vlastní posteli jsem přemýšlela nad tím, jaká je to ironie, že kluk, který se mě neustále snažil odehnat a zastrašit, byl zároveň jediným člověkem na světě, jehož jsem toužila chránit.“ 

Člověk by neměl toužit po někom, kdo ho mučí.
Můj nevlastní bratr Elec se k nám přestěhoval, když jsem byla v posledním ročníku na střední, a já jsem absolutně nebyla připravená na to, co za pitomce se z něho vyklube.
Zuřila jsem, že si svoji zlost vybíjel na mně, protože tu s námi nechtěl být.
Zuřila jsem, že si do svého pokoje vodil holky ze střední.
Ale nejvíc jsem zuřila kvůli tomu, jak na něj reagovalo moje tělo, zcela proti mé vůli.
Zpočátku jsem si myslela, že za pozornost stojí jenom jeho zevnějšek: potetované břišáky a ostře řezané rysy v obličeji. Pak se to mezi námi začalo měnit a jedné noci to vyvrcholilo.
Stejně rychle, jako vstoupil do mého života, se však vrátil zpátky do Kalifornie.
Trvalo dalších několik let, než jsem Eleca znovu uviděla.
Když naši rodinu zasáhla tragédie, musela jsem se s ním znovu střetnout.
A z puberťáka, který mě tenkrát dokázal pobláznit, se teď stal chlap, který mě doháněl k šílenství.
Měla jsem strach, že mi znovu zlomí srdce.