Štvanec – Michael Robotham

Autor: Michael Robotham
Nakladatelství: MOBA
Rok vydání: 2018
Počet stran: 492

„Život je krátký. Život je nekonečný. Žij, jako kdyby zítřek neexistoval.“

Audie Palmer strávil deset let v texaské věznici za účast na ozbrojené loupeži, při níž zemřeli čtyři lidé a zmizelo sedm milionů dolarů. Během let strávených za mřížemi mu neustále vyhrožovali a usilovali o život jako vězni, tak dozorci. A to všechno kvůli jediné otázce: Kdo jsou ty prachy?
Den před propuštěním na svobodu se mu však podaří z věznice utéct. Nastává hon na Audieho, v patách jsou mu policie, FBI, gangsteři i mocní hráči v pozadí, kteří jsou schopni všeho ve snaze umlčet jej dříve, než pravda vypluje na povrch. Audie však neprchá proto, aby si zachránil svůj vlastní život. Prchá, aby zachránil život někoho jiného.

Michael Robotham narozen roku 1960 je rodilý Australan a čtrnáct let působil jako novinář nejen ve své vlasti, ale také v Británii nebo Americe. Na začátku 90. let se rozhodl stát profesionálním spisovatelem a od té doby již napsal mnoho knih včetně biografií známých osobností.
Populární se stala zvláště jeho série thrillerů o psychologovi Josephovi O´Loughlinovi, které byly publikovány ve více než 50 zemích. Jeho knihy se pravidelně objevují mezi bestsellery.
Thriller Štvanec získal v roce 2016 britské ocenění „Gold Dagger“, udělované již od 50. let minulého století. Autor žije v současnosti s manželkou a třemi dcerami v Sydney.

Sérii s psychologem O´Loughlinem mám velmi ráda a proto, když jsem zjistila, že vyjde další autorova kniha, která navíc nepatří do série, rozhodla jsem se, že Štvanec musí být můj. Neskutečně jsem se těšila, až se budu moct ponořit do příběhu, ale to, co mě čekalo, mi vzalo dech. Skoro pětiset stránková kniha přečtena za necelé dva dny. Úžasné, napínavé, autorovi se ve mě podařilo vznítit všechny emoce a nejvíc se mnou cloumal pocit nespravedlnosti. Měla jsem chuť řvát. 🙂

Audie Palmer je odsouzen na deset let za loupežné přepadení, za vraždu a ostatní ohavné činy, které vás jen můžou napadnout. Den před jeho propuštěním z vězení ovšem uteče. Nikdo nechápe proč. Probíhají různé spekulace, ale jen on sám ví, proč to tak udělal a co tím vším sleduje. Musím říct, že tato postava mi byla nesmírně sympatická, fandila jsem mu a líbil se mi jeho životní směr. A hlavně jeho víra v to, že toho ještě spoustu dokáže a nezklame lidi, kteří jsou mu blízcí.

Spolu s ním je další důležitou postavou Mosse, černý hromotluk, který je odsouzen na doživotí. Jeho vztah k manželce tím ale nijak neutrpěl, ba naopak. Jsou naprosto úžasní a líbilo se mi, jak se jeho žena ke všemu stavěla. Mosse je převezen do jiné věznice, ale po cestě je „osvobozen“ tajemnými zabijáky, kteří mu slíbí hory doly, jen když najde Audieho, protože ve vězení měl k němu nejblíž. Kdo za tím stojí? Je možné, aby někdo odsouzený na doživotí se jen tak volně potuloval po zemi?

A pak nesmím zapomenout na Desiree, která je policejní důstojnicí FBI. Je to prudce inteligentní žena, která dá hodně na své pocity a takzvaný ženský instinkt, ale díky své výšce se stává terčem mnoha lidí, a to i kolegů. Nejednou jsem se zasmála a rozhodně se mi líbil její přístup k této indispozici. Tuto ženu bych klidně vzala na kafe! 🙂

Samozřejmě jsou zde i postavy, které mi lezly na nervy, ponejvíc Valdez nebo Senogles. Těm bych dala ránu na solar hned z místa. Ovšem, i ti tam být museli, aby měl příběh ten správný spád.
A teď to důležité… Kde jsou peníze z toho přepadení? Jak se to všechno seběhlo? Kde je bratr Audiho? Co znamenají důkazy, které jsou naprosto zpřeházené a některé zničené?

„Láska umí s chlapem tohle udělat – připraví ho o rozum. Ne že by oslepl nebo se stal nezničitelným. Stane se zranitelným. Lidským. Skutečným.“

Naprosto skvělý čtenářský zážitek. Opravdu. Pokud vás tento autor ještě minul, tak není nač čekat a směle se pusťte do tohoto příběhu. Celý děj má ohromný spád, pořád se tam něco děje, navíc krátké kapitoly přidávají na tom pocitu, že vám příběh protéká mezi prsty kosmickou rychlostí a vy se bezhlavě řítíte do závěru.
Líbilo se mi, že vyprávění je psáno z pohledů více osob, ale nemusíte se bát, že by se tím čtení stávalo těžší nebo méně přehledné. To v žádném případě. Je to tu jako u filmu. V jednu chvíli sedíte s odsouzenci ve věznici, najednou střih a jste v baru plného odhalených žen kroutících se u tyče a pozorujete zazobané mafiány, jak kují pikle.
Další věc, která mne dostala je, že autor do Štvance vložil hned několik myšlenek, které mne upoutaly nebo jsem se s nimi ztotožnila. I přes to, že je to krimi román, kde se krví tedy zrovna nešetří, autor si našel čas i na citlivější chvilky, dojemné dialogy a nechal emoce pracovat společně s příběhem. Perfektně rozložil do knihy napětí, akci, nostalgii, romantiku, melancholii a já nevím co všechno. Skvělé!

„Okamžiky, kdy úplně ztratí sebekontrolu, jsou až euforické. Veškerá jeho nenávist, všechen strach, vztek a hrdost, všechny jeho úspěchy i selhání – to vše se spojí a najednou se zdá, že jeho život něco znamená. Opouští svět temnoty a nevědomosti. Cítí se naživu. Opojený. Nedotknutelný. Už ale chápe, jak destruktivní tahle síla dokáže být. Těžce dřel, aby se naučil zvládat vlastní vztek a utéct vlastní minulosti, stát se jiným člověkem.“

Pamatuji si, že když jsem se poprvé setkala s autorem a četla jeho knihu Řekni lituji, po dočtení jsem tvrdila, že je to za mě nejlepší kniha toho roku. A teď říkám, že Štvanec je zatím nejlepší kniha tohoto roku. Už jsem to asi dvakrát tento rok napsala, ale odpusťte mi, mé drahé knižní přítelkyně, ale Štvanec vás převálcoval. Na plné čáře předjel všechno, co jsem četla a stal se zatím tím nejlepším. Záměrně píšu zatím, protože pořád ještě je pár měsíců do konce tohoto roku, ale v tuto chvíli kniha nemá konkurenta. Bavila jsem se při čtení, užívala si to, nadávala, slzu zamáčkla, zhrozila se, rozněžnila se, vytočila se…

Je to prostě a jednoduše skvělá kniha, která se musí líbit každému, kdo se do ní pustí. Věřím, že i mužští čtenáři pochopí autorovy záměry co se týče emotivnějších scén a užijí si jak krvavé akce, přestřelky, tak i tu dojemnější stránku příběhu.
Za mne jeden velký palec nahoru.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství MOBA, kde si také knihu Štvanec můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Řekni něco legračního – Penelope Ward

Autor: Penelope Ward
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2018
Počet stran: 288

„Hluboce mě dojímalo, že to takhle vnímá. Měla jsem pocit, jako kdyby vzal všechnu naši bolest a přetavil ji v něco nádherného. Nedokázala jsem vyjádřit slovy, jak moc jsem mu byla vděčná za to, že mi tohle všechno svěřil.“

Rana ani po třinácti letech nezapomněla na svého kamaráda z dětství Landona. Jednou večer se posilněná několika sklenkami vína rozhodne mu zavolat. Vychrlí na něj vše, co v sobě celé roky dusila, a tím jedním hovorem to má i skončit. Stane se však něco nečekaného. Rana a Landon si spolu začnou pravidelně telefonovat a jejich rozhovory jsou stále důvěrnější.
Obstojí však vztah, který mezi nimi vzniká, v souboji s temnými tajemstvími a vnitřními démony, s nimiž ve svých životech bojují?

Penelope Ward napsala již jedenáct románů, kterých se prodalo více než milion výtisků a jež se ocitly mezi nejprodávanějšími tituly dle USA Today, na žebříčku Wall Street Journal dokonce dosáhla na první místo a na žebříčku New York Times se ocitla již šestnáctkrát (z toho třikrát se umístila na druhé příčce). Její čtvrtý román Stepbrother Dearest byl v roce 2014 nejprodávanější nezávisle vydanou elektronickou knihou na serveru Amazon. Několik jejích knih bylo přeloženo do cizích jazyků a najdete je v knihkupectvích po celém světě.
Několik let se živila coby moderátorka televizních zpráv, než změnila profesi, aby se mohla více věnovat své rodině. Vyrostla v Bostonu s pěti staršími bratry. Ráda čte romány ze žánru new adult, miluje kávu, často si přes mobil píše se svou kamarádkou a občasnou spoluautorkou Vi Keelandovou a víkendy tráví s rodinou a přáteli.
Je matkou dvanáctileté dcery, která je autistická (a stala se inspirací pro postavu Calie v románu Gemini), a desetiletého syna. Obě děti jsou světlem jejího žviota. Se svým manželem a dětmi žije v Rhode Islandu.

Máte rádi romantiku? Tajemství? Sexuální napětí? Pokud jste si odpověděli ano, tak Řekni něco legračního je kniha pro vás. Krásný, zlobivý kluk a tentokrát i krásná ale zamindrákovaná holka. Příběh trochu odlišný od ostatních kde on je darebák a ona andílek. V této knize jsou si oba rovni, oba mají špatnou minulost a kostlivce ve skříni.

Rana Banana pravým jménem Rana Saloomi je chytrá, hezká a nešťastná žena, ale ne vždy to tak bylo. V dětství prožila něco, co ji změnilo život a nejen to. Vyrovnává se s tím velice těžce. Když se jednoho večera opije a zavolá svému kamarádovi z dětství, na kterého nemůže zapomenout, začíná se její život ubírat směrem, o kterém ani nesnila. Její příběh je pro mě reálný, takže jsem neměla problém ji ho uvěřit, i to, jak se cítí. Držela jsem ji palce, ať ji budoucnost přinese trochu toho štěstí a vše bude lepší a růžovější.

Landon Roderick je svalnatý, potetovaný, hezký, ale i chytrý, citlivý a pracovitý muž. Jeho dospívání i následující období se neodvíjelo bez problému, snaží se z toho vzpamatovat, ale pořád ho to brzdí. Neumí si odpustit a smířit se s tím a tak má pocit, že si lepší život nezaslouží. To se ale změní jedné noci. Když mu zazvoní telefon a uslyší rozčílený a opilý hlas ženy, která mu nadává. Jakmile v ní pozná svou kamarádku z dětství a následujících pár dní s ní tráví chvíle času telefonováním, rozhodne se bojovat za lepší život a za lásku.


„Uvnitř balíčku číslo šest byla černá mikina s kapucí. Jeho mikina. Vypadala stejně jako ta, kterou měl podle svého popisu dnes večer na sobě. Látka byla silná. Zvedla jsem ji k nosu a zhluboka se nadechla. Byla cítit cigaretami a kolínskou. Voněl přesně tak, jak jsem si představovala. Čichala jsem si přímo k němu.“

Nejvíce se mi líbil smysl pro humor hrdinů, u některých pasáží jsem se rozesmála nahlas, ale pokud jde o zbytek jejich společného putování knihou, nevím proč, ale jejich zamilovaný příběh jsem jim nevěřila. Jejich životy jsou si podobné a sama jsem si říkala, že takový dva lidi si musí rozumět a klapat jim to. Nevím, jestli je to stylem psaní nebo mnou. Hlavně mi neseděl Landon, jeho vyjadřování bylo až moc přeslazené, nebylo to vyvážené s jeho vzhledem drsňáka.
Přesto jsem knihu Řekni něco legračního přečetla jen s jedním odložím, drží vás v napětí, co se všechno v těch jejich skříních schovává.
Celkový děj se mi moc líbil, bylo tam vzrušení, napětí, láska, vtip, vše co v takovém příběhu má být. Ale můj konečný pocit je, že některé situace byly až moc umělé a některé hodně málo důvěryhodné, bohužel na mě celý příběh nedýchal takovou atmosférou, jakou asi autorka původně zamýšlela.

Název knihy a zároveň věta, která se tam několikrát objevuje, a to Řekni něco legračního, skrývá několik humorných historek, které vás hodně pobaví a navíc, Landonovi sexuální zkušenosti vás nenechají chladnými.
Všem, co tenhle žánr mají rádi, tak vzkazuji, ať si tuto knihu přečtou, je to odpočinkový příběh, který vás pobaví, neoslní, ale ani nenudí.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Baronet, kde si knihu Řekni něco legračního můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Tajemství modrých dopisů – Emily Bleeker

Autor: Emily Bleeker
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 313

„Vždycky si připomněl, že se jí nepoctivost příčila. Jednou, to byli ještě děti, jí automat v obchodě vyhodil dvě žvýkačky místo jedné, a tak šla okamžitě k pultu a zaplatila další čtvrťák. Na majitele to udělalo takový dojem, že za pult pověsil její fotografii s nápisem Nejpoctivější zákaznice. Nikdy nepřekročila povolenou rychlost, nepodváděla při písemkách a bonbóny si kupovala až v kině. Jak si tedy sakra mohla udržet tohle tajemství?“

Luke si připadá v koncích. Nejenže se vyrovnává se ztrátou milované manželky Natalie, ale také se musí postarat o své tři děti. Pak mu jednoho dne začnou chodit dopisy v modré obálce, jež Natalie napsala ještě před svou smrtí a v nichž mu radí, jak má dál žít. Její nejlepší kamarádka Annie, která Lukovi pomáhá s dětmi, se obává, že jejich čtení jen prodlužuje zármutek, Luke se však nedokáže odtrhnout. A pak narazí na tajemství, které možná obrátí celý jeho dosavadní život v prach – lhala mu Natalie o jejich dětech? A kdo je ten neznámý člověk, jenž dopisy posílá?

Emily Bleeker objevila svou spisovatelskou vášeň během kurzu tvůrčího psaní, který připravovala pro své studenty. Záhy se jí v mysli vynořilo nesčetně postav. Po boji s velmi vzácnou formou rakoviny našla odvahu se o svůj vnitřní svět podělit s ostatními. Emily žije na předměstí Chicaga s manželem a čtyřmi dětmi. Snaží se naučit hrát na kytaru, zpívá (nahlas), když hraje rádio, a vytvořila si svou novou závislost – běhání.

Pokud máte náladu na smutný příběh zahalený tajemstvím, tak sáhněte po knize Tajemství modrých dopisů. Ale kromě pár slz, které uroníte se i zasmějete a zasníte.

Luke je hodný, upřímný a milující manžel a otec. Po smrti manželky, která umře na rakovinu, zůstal sám na výchovu třech dětí a neví jak dál. Truchlí po Natalii, ale zároveň musí být silný pro své děti. Nad vodou ho drží dopisy od Natalie, které mu chodí poštou v modrých obálkách. Kdo je ale posílá? Tím začíná celé tajemství, které Luke odkrývá kousek po kousku. Fantazie mu pracuje na plné obrátky a on z toho začíná být v koncích.
Ani se mu nedivím, nedokážu si něco takového představit. Místy jsem Natalii proklínala nebo nenáviděla. Dopisy plné lásky a vzpomínek bych asi ještě zvládla, ale zpověď velkého tajemství, které přede mnou nejbližší člověk ukrývá skoro celý život, by na mě měla velmi negativní dopad.

Všechny postavy jsou napsány dobře, i když měly zápornou roli, tak mi nevadily. Oblíbila jsem si Annie. Mít vedle sebe někoho jako ona, je podle mě v takových smutných životních situacích skoro nutnost. Je upřímná, vtipná a láskyplná. Není vtíravá a i když sama truchlila po své nejlepší kamarádce, byla Lukovi a dětem velkou oporou.

„Luke z pokoje odešel s pocitem, že svou rodičovskou úlohu pro jednou zvládl dobře. Pohlédl na hodinky. Už před půlhodinou měl Jessie vysvobodit. Zrychlil, začal brát schody po dvou, z posledního seskočil a přitom mu něco vypadlo z kapsy. Myslel, že je to nějaký Nataliin dopis, ale pak si uvědomil, že ty má ještě pořád v kabátě. Ne, byla to ona tajemná obálka z krabice.“

Děj příběhu je plynulý a hlavně velmi čtivý. Tajemství modrých dopisů je napsáno srozumitelně a mnohdy ve vás poslední slovo v kapitole vyvolá pocit, že se musíte ihned pustit do dalšího čtení, že není možné knihu odložit. No, odložit jako odložit. Já ji byla „nucena“ párkrát odložit, ale jen z toho důvodu, abych se uklidnila, vyplakala pár slz nebo se jednoduše vydýchala. Všechno na mě působilo velmi emotivně a ten konec? Ten byl naprosto smrtící.

Tajemství, o kterém jsem se již párkrát zmínila mě dostalo. Ani jednou, jedinkrát, za celou knihu by mě to nenapadlo a než jsem se pustila do tohoto psaní, musela jsem si dát pár dní pauzu. Dát si odstup od celého příběhu, protože se ve mě svářely neskutečné emoce. A teď, když tyto řádky píšu, tak mám pocit, že odstup byl o ničem, začínám do toho zabředávat zpátky…

Tuto knihu doporučím všem ženám, které mají rády emotivní příběhy, které chtějí také děj, aby byl obklopen tajemstvím a třeba i trochou napětí. A hlavně těm, které budou připraveny a mít papírové kapesníky v XXL balení! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Tajemství modrých dopisů můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Zlobivé pohádky – Zuzana Pospíšilová

Autor: Zuzana Pospíšilová
Ilustrace: Drahomír Trsťan
Nakladatelství: Bambook
Rok vydání: 2014
Počet stran: 104


„Ondra byl nešťastný. Operace se bál. Musel jíst to, co neměl rád, a ještě k tomu byl jako mimino. Nesměl chodit na záchod, ale na nočník. Taková ostuda! Kdyby se to dozvěděli kluci ve škole, určitě by se mu smáli.“

Pozor, v těchto pohádkách se zlobí! Zlobí tady lidé, zvířata i věci. Jestli také zlobíte, tak si ty nezbedné příběhy přečtěte, abyste pochopili, že zlobení se nevyplácí (dokonce ani dospělým). A jestli jste hodní, tak čtěte také, můžete se jen smát a oddechnout si, že vás se ty lumpárny netýkají. Tak už psst. Nezlobit a číst! Čeká vás legrace i špetka poučení a krásné ilustrace.

Mgr. Pospíšilová Zuzana je dětská psycholožka, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě. Dříve pracovala v dětském rehabilitačním stacionáři, převážně s dětmi s organickým poškozením CNS a pohybovým postižením. V době studií se zabývala tématem rozvoje tvořivosti u dětí mladšího školního věku, nyní píše knihy pro děti.

Pohádková kniha obsahuje dvacet příběhů, které jsou psány větším písmem. Na každé dvoustraně je jedna větší či menší ilustrace a samotné pohádky jsou psány srozumitelně a některé jsou také moderní a pokrokové. Jako například o Zlomyslné navigaci, která panu Ludvíkovi pořádně zavaří a znepříjemní cestování autem. Pak jsou zde pohádky, kde vystupují dokonce i strašidla, jako třeba Vystrašený vtipálek, kde Kazimír chtěl strašit, ale nakonec byl on sám vystrašen.

Zlobivé pohádky jsou opravdu zlobivé. V každém krátkém příběhu se na začátku něco špatného semele, nebo se někdo chová hloupě a zle, ale na konci vždy dojde k potrestání a napravení situace. Každá pohádka obsahuje tím pádem poučení a je varováním pro děti, jak se určitě nechovat. Když jsou hlavním zlobidlem věci, tak aspoň děti budou vědět, že ne všechno, je jejich vina. Třeba jako v pohádce o Zlobivém míči. Tam kopačák vyváděl hrozné věci, rozbíjel okna a měnil si směr jak chtěl, a když to tedy všichni zjistili, zavřeli míč do skříně, odkud už se nikdy nedostal.

„Jednoho dne se rozhodl, že bude malovat všechno, co je krásné. Vyobrazil nádhernou květinu, hezký dům i pěknou krajinu, a teď měl zálusk na krásnou dívku. Potřeboval nějakou najít, aby mu seděla modelem. Chodil po ulicích a díval se na lidi. Prohlížel si jejich tváře. brouzdal ulicemi za denního světla i potmě, ale stále nenašel nikoho, kdo by ho zaujal. Až jednou.“

Knížka je určena pro děti od čtyř let, kdy už ti špunti dokáží poznat rozdíl mezi dobrým a špatným chováním. Pro začínající čtenáře pak bude skvělá díky tomu, že písmo je větší a pohádky jsou krátké, takže si ji zvládnou přečíst i sami.

Je to velmi pěkná knížka, samozřejmě i díky ilustracím pana Drahomíra Trsťana a myslím si, že díky svému originálnímu pojetí co se zlobení týče, bude bavit všechny, kluky i holky, dospělé i malé čtenáře. Autorka do každé pohádky dala pořádnou dávku zlobení, ale tomu přizpůsobila i následnou míru potrestání. Pohádky s poučením tak, jak by měly vypadat.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, kde si knihu Zlobivé pohádky můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Panský dům a jeho dcery – Anne Jacobs

Autor: Anne Jacobs
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 2018


„Blaze tomu, kdo se může ohlédnout za minulým štěstím,“ zamumlal Johann Melzer. „To je poklad, který člověku nemůže nikdo vzít.“

Marie a Paul Melzerovi si užívají rodinného života, ale jejich štěstí netrvá dlouho. Vypukla první světová válka a muži narukují na frontu.
Paul jako dědic průmyslnické rodiny je zpočátku zproštěn vojenské povinnosti, neboť je potřebný doma jako odborník v továrně. Jenže i on posléze dostane povolávací rozkaz – a právě v den, kdy Marie rodí jejich dvojčata.
Marie se však nezalekne žádné překážky. Brzy pochopí, že je na tom melzerovská textilka špatně, a pustí se do boje za zachování rodinného dědictví. Její pomoc potřebují i obě švagrové Kitty a Elisabeth. Později ale dostane zlou zprávu, že Paul padl do zajetí. A záhy na to se objeví jeho přítel, elegantní Ernst von Klippstein, který čím dál víc vyhledává její blízkost…

Anne Jacobs, autorka řady úspěšných historických románů a exotických ság, si trilogií Panský dům splnila svůj dávný sen – podat osud jedné rodiny na pozadí novodobých německých dějin v letech těsně před první světovou válkou, během ní a v poválečných letech 1923 – 1925.

Celý příběh se odehrává mezi lety 1916 – 1920. S hlavními hrdiny zažijeme strasti první světové války, ale také dojemné, opětovné setkání a silné zvraty, které obrátí život mnoha lidem ve vile Melzerových naruby. I ve druhém díle nechybí postavy Gustava, Marie Jordánové (která je pořád protivná jak byla), malé Hanny a třeba i Humberta a samozřejmě všeho panstva, Kitty, Elizabeth, Marie, Alicie, Johanna. Přibudou i nějaké nové přírůstky. 🙂

V průběhu čtení získá čtenář více informací o všech obyvatelích vily, v prvním díle byla nejvíce probírána samotná rodina, ale tady se třeba dozvíme, co má Humbert za talent, zjistíme další informace o Hanně a její rodině.
I když se rodina Melzerových dostává do finanční tísně kvůli válce a její továrna přestává vyrábět, v Marii se nezapřou geny otce a ze všech sil se snaží zastoupit Paula, který musel narukovat a pomoct Johannu Melzerovi v tom, aby nezbankrotoval. Je to sice proti určité hierarchii té doby, vždyť žena má být doma a starat se o teplo rodinného krbu, ale autorka zde krásně zapasovala pomalu se bortící mýty o tom, co by žena měla a neměla, jak by se měla chovat, co by měla nosit za oblečení a podobně.

Panský dům a jeho dcery, ostatně i jako díl předtím, není žádná sáhodlouhá napínavá kniha, kterou budete číst jen pro to, abyste se dozvěděli jak to dopadne. Je to pro čtenáře, kteří si chtějí přiblížit historii jedné rodiny, sdílet s nimi všechny jejich zážitky a pomalu, polehoučku se stávat jejich čtenářským „příbuzným“. Je to jako byste jim koukali do oken. Samozřejmě jsou zde některé věci, které vás můžou lehce napínat, například když se major von Hagemann vrátí z války, nechce se ukazovat (proč?!) nebo když do vily přijde informace, že Paul padl do ruského zajetí (vrátí se?!), ale já při čtení měla spíše pocit klidu, přijímala jsem všechny informace s rozvahou a cítila se, jako bych četla deník, který jsem nalezla někde na půdě.
Jsem naprosto nadšená z této rodinné ságy. Je to ideální čtivo pro ženy, které chtějí u čtení odpočívat, ale přitom netouží po žádné nudě. Autorka čtenářům zde servíruje vše, od různých pokroucených vztahů mezi hrdiny, tak i informace, co se dělo, když nebyla káva, čím se nahrazovala (o žaludech jsem opravdu neměla ani tušení!), jak se získávalo jídlo, levná pomocná síla, jak se zřizovaly lazarety a mnoho takových malých útržků, které ovšem dohromady vytvoří magický, okouzlující příběh.

„V dobách míru ji nikdy nenapadlo, že hlad nepostihuje pouze chudinské čtvrti, ale že může postihnout i zámožné lidi. Brambory na podzim, kdy bylo vlhko, shnily už na poli, dobrá polovina úrody přišla vniveč, a zrovna v těchto zlých válečných časech. Místo brambor se přiděloval tuřín, který za normálních časů sloužil jako krmivo pro dobytek, a teď se stal poslední záchranou hladových lidí. Mouka, tuk a mléko byly nedostatkové zboží a příděl chleba se v obchodech s potravinami neustále zmenšoval.“

Jediné, co mi bránilo si příběh si opravdu užít a vychvalovat tuto knihu do nebes, tak je nehorázné množství chyb a překlepů. Opravdu skoro v každé kapitole jsem něco našla. Tohle je velká chyba a přímo k uzoufání. Myslím si, že zrovna knihy se zlatou nálepkou „světový bestseller“ by fakt měly být bestsellerem po všech stránkách… Myslím si, že za dobu co čtu, mám hroší kůži co se chyb týče, a když je někde jedna, dvě, tři, taktně mlčím, ale tady se to už nedalo. Tady to napsat musím, protože ta kniha by si zasloužila opravdu kontrolu čtyř, klidně i šesti očí.

Ale samotný příběh kvůli překladu hanit nebudu. Ten si to nezaslouží! Panský dům a jeho dcery je skvělé pokračování a já doufám, že třetí díl bude stejně záživný jako dva předchozí. Příběh rodiny Melzerových, jejich služebnictva a dalších rodinných příslušníků je naprosto perfektní. Je mi až líto, že teď budu čekat do října, kdy má vyjít třetí díl. Protože nejen já, ale věřím že i vy, kteří jste to četli, jste zvědaví, jak to bude s rodinou pokračovat. Zase z tohoto dílu na mne vyskočilo několik otazníků a těším se na odpovědi.

Hvězdné hodnocení:

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan