Měsíc: Srpen 2016

Autor: R. L. Mathewson
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Mladá Fronta
Počet stran: 242

Zoe už se dávno smířila s tím, že se jí smůla lepí na paty. Takže když přijde o práci a s jejím životem to začne jít z kopce, nečeká ani, že by se to mělo zlomit. Nemá co ztratit, a tak přistoupí na návrh svého nemožného souseda a uzavře s ním dohodu. Nezávaznou a takovou, která prospěje jim oběma a nikomu neublíží. Jako většina Bradfordů má i Trevor slabost pro jídlo, a nejen pro ně… Jenže chce dokonalou ženu a ze svých požadavků nehodlá slevit. Když si ke své hrůze uvědomí, že se mu myšlenky podezřele často stáčí k jeho baculaté sousedce, poněkud zneklidní. 

Tohle bylo ták sladký! A byly tam i štěnátka! 🙂 Teda, vážení čtenáři, já se přiznám, že už dlouho jsem nečetla romantickou knížku, kde by byla nějaká ta erotika, s takovým nadšením a s takovou vášní jako tuto. To, jak autorka dokázala vykreslit příběh Zoe, která to neměla lehké, ale přitom se zvládala se vším prát sama, bylo opravdu moc fajn. Neměla jsem chuť ji litovat, neměla jsem chuť ji nafackovat, protože jsem přesně věděla, co se ji honí hlavou a proč reaguje tak, jak reaguje. Normálně jsem se do ní vžila a to je to, co chce každý čtenář od své knihy. Ztotožnit se buď s postavou nebo s dějem, s tím jak to probíhá, jakým směrem se to ubírá… Mi tato kniha sedla na sto procent! 🙂

Kniha je napsána neskutečně poutavě. Co stránka, to perla. Nastává salva smíchu. Poté, co se uklidním, otočím stránku, čtu a najednou… Zalapám po dechu a opět se směju… Poté smích vystřídají slzy… Poté se opět usmívám…. Pak brečím a pořád tak nějak dokola. 🙂 Ony se ty emoce u čtení střídaly jako na obrtlíku. Co k tomu mám psát, je to prostě skvělé a musíte si to přečíst! 🙂

I přesto že příběh sám o sobě mi přišel takovou trochu kopií Nabíječe a Roštěnky s filmem Kamarád taky rád (mimochodem, ta herečka má nádherný oči – viděli jste?!) 🙂 tak přeci jen je to četba, která se neomrzí, nemáte chuť ji srovnávat, protože ty vtípky tam jsou naprosto originální. No, si vezměte během půl hodiny!! v ději: 1) dostat vyhazov z práce
                                                            2) nechat se ošplíchnout z kaluže jedoucím autem
                                                            3) zlomit si podpatek na botě
                                                            4) druhou botu ztratit
                                                            5) totálně si rozbít okýnko u auta…..
…….
Jo a o tom to je! Tahle kniha vás bude bavit, je to jednoduchá četba, třeba na deštivý den, jako je ten dnešní. Zákusek, chcete-li jednohubka, která mi ale zanechala takový lehký, spokojený pocit u srdce, že i když žijeme v bláznivém a místy zlém světě, tak aspoň příběhy v knihách končí tak, jak mají. S lehkostí knihu dočítám, s klidem vám sepíšu recenzi a myslím, že si půjdu lehnout a nechat si zdát o Trevorovi (protože metr devadesát vypracovaných svalů….. :-)))

Za recenzní výtisk velmi děkuji nakladatelství Mladá Fronta a určitě, pokud chcete romantiku, uklidňující a milý příběh, tak si knihu objednejte přímo tady. Fakt za dobrý peníz. Další plus. 🙂

Mějte krásný den!
Daramegan

Autor: Brigitte Melzer
Rok vydání: 2014
Počet stran: 288
Nakladatelství: Deus

Strážný anděl Akashiel opravdu neměl nejlepší den. Nešťastnou náhodou málem způsobil smrt dívky Ráchel, nad kterou měl bdít. Avšak ani pro Ráchel není od oné chvíle nic jako dřív. Pronásledují ji neznámé postavy, její kocour umí najednou mluvit a na zahradě se objeví bytost s černými křídly. Aniž by to tušil, uvedl Akashiel do pohybu události, které mají rozhodnout věčný boj mezi dobrem a zlem – a Ráchel vězí přesně uprostřed. Ačkoliv zrovna netouží bavit se s andělem, který ji málem připravil o život, je Akashiel tím jediným, kdo jí ještě může pomoci. A to, že oba začnou pociťovat vzájemnou náklonnost, celou věc zkomplikuje ještě víc. Andělé si totiž s lidmi nemají co začínat.

Tak tohle nebylo vůbec špatné počtení. Jak už jsem tady nedávno psala k jedné knize, tak miluju příběhy, kde jsou andělé a tady se k nim připojili jak padlí andělé, tak Luciferova armáda, takže jsem měla vše na jednom místě.
Navíc hlavní hrdinka Ráchel má nejlepší kamarádku Amber, se kterou vlastní knihkupectví, takže mi byly obě nesmírně sympatické. 🙂
I když jsem se obávala toho, jak se Ráchel dozvídá všechny věci, že bude lehce zmatená a bude mít problémy rozhodnout se, co vlastně má a nemá dělat, tak můžu říct, že autorka to napsala moc fajn a tím pádem mi byla sympatická i na konci knihy.

Jediné, co mi trochu kazilo dojem z knihy byly určité pasáže, které mi přišly zbytečně zdlouhavé, jako by autorka chtěla nahnat počet stran. Moc přemýšlení, moc co by kdyby, ale skutek utek a tím pádem se trochu brzdila plynulost čtení. Ovšem na kráse příběhu to neubralo. Spíš na čtenářském požitku.
Kdyby měla kniha 220 stránek, ničemu by to nevadilo a bylo by to krapet plynulejší, akčnější. Takto jsem měla dostatek času přemýšlet, jak to asi na ostatních stránkách bude a hlavně, dokázala jsem na to přijít. A to je docela na nic.

Schválně jsem vybrala úryvek, kde je krásně vidět, jak autorka se snaží protáhnout jednu akci do několika slov. A to je právě to natahování, kterého tam bylo dost.

Celkově hodnotím jako průměr, je to kniha, která neurazí, ale ani nenadchne. Příběh je hezký, má místy možná trhlinky, ale ty jsou přehlédnutelné a samotný výsledek není špatný.
A musím uznat, že některé myšlenkové pochody postav a jejich schopnosti, které jim paní Melzer vdechla byly překvapující. Sice jich nebylo mnoho, ale byly tam! 🙂 Pokud jednoduše začnete číst, nemějte žádné očekávání. A možná budete docela mile překvapeni, tak jako já.

Určitě tuto knihu můžu doporučit mladší generaci čtenářek, které mají rády nadpřirozeno a krásné polonahé muže jen v kalhotách a s křídly na zádech. 🙂 Představu bych měla a ta se mi teda líbí. :-))

Mějte krásný den!
Daramegan

Autor: Leif GW Persson
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: MOBA
Počet stran: 654

Tento román je ošklivá pohádka pro dospělé děti, která by se nikdy neodehrála, nebýt posledního ruského cara Mikuláše II., britského premiéra sira Winstona Churchilla, ruského prezidenta Vladimíra Putina a kriminálního komisaře Everta Bäckströma ze Stockholmu. Každý žil ve svém světě, nikdy se nesetkali (nejstarší z nich byl zavražděn o čtyřicet let dříve, než se narodil nejmladší z nich, a jejich životy dohromady pokrývají více než sto let). Příběh je vyústěním událostí, které uvedli do pohybu právě tito čtyři muži…

Na začátek musím konstatovat jednu velmi zásadní věc – tato kniha je velmi čtivá a ohromně návyková. Díky extrémně krátkým kapitolám jsem měla stále chuť číst dál a dál. Protože kapitoly mi kolikrát přišly utnuté v té nejnevhodnější chvíli.
Autorova fantazie, která se projevila v ději je také neskutečná – švédská policie, italská mafie a jejich „kmotr“, ruská panovnická rodina, zastánci práv zvířat, zvrhlí novináři lačnící po senzacích, íránští přistěhovalci, kteří nemají nejčistší úmysly, britská delegace, švédská královská rodina a vražda jednoho z nejmocnějších advokátů v zemi… To vše v jednom příběhu. Může se to zdát dosti složité, ale autor dokázal téměř nemožné – dát vše do jednoduchých souvislostí, kdy všechno, co se odehrává vám dává maximální smysl. Neměla jsem problém se začíst, pochopit souvislosti a díky tomu jsem si knihu naprosto užívala.

Bäckström. Evert Bäckström. Komisař Evert Bäckström. Takto by se asi představil hlavní hrdina knihy. Sebestředný, arogantní idiot, který si o sobě myslí, že snědl všechnu moudrost světa, ví všechno nejlíp, dokáže být neustále ve střehu a všechno mu projde. Parchant. A proto je tak perfektní! I když zmínky o jeho superklobáse, kterých bylo na můj vkus trochu více, mě opravdu nebavily a nejraději bych mu tu superklobásu omotala kolem krku a uškrtila ho. Jak já ho miluju! 🙂 Mám ráda zapšklé, staré a protivné komisaře, protože dokážou kolikrát dodat ten správný švih vyšetřování a Bäckström je v tomto dokonalý. Nenávidíte ho až si jej zamilujete. To prostě jinak nejde. 🙂
Krom Bäckströma tam je další důležitou postavou Annika, vyšetřovatelka, jež vás, nejednou, mile překvapí. Mám ráda hrdinky, které si nenechají nic líbit a dokážou některé věci otočit ku prospěchu svému, tak jak to třeba zrovna udělala tahle. Vtipně, nenásilně, inteligentně… Prostě žena na svém místě. 🙂

Děj vám zde popisovat nebo přibližovat nebudu, protože je „složitější“ a kdybych něco vynechala, tak by to nedávalo žádný smysl, kontext by byl nenávratně ztracen a spíš by vás to od čtení odradilo. Takto vám jen můžu napsat, že kniha byla skvělá, pokud máte rádi krimi, tak vám tuto knihu doporučuji.
Jedna věc, která ubrala na počtu hvězd je docela častý výskyt pravopisných chyb. Vím, že nikdo není dokonalý, ale knihy procházejí vícero rukama, než se dostanou na pulty knihkupectví a ke čtenářům, takže si myslím, že by se to stávat nemělo. Já jich během čtení napočítala 8… A to jsem se na ně nesoustředila. Jasně, někdo může namítnout, že je to málo na počet stran, ale mi to krapet zkazilo dojem ze skvělé knihy. Ovšem děj jako takový, ten zůstává po tomto malém incidentu skvělý. 🙂

Takže vřele doporučuji a pokud jsem vás nalákala, tak si knihu můžete koupit přímo tady.
Děkuji moc nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku!

Všem vám přeji, ať se máte moc fajn!
Daramegan

Všem krásné pondělí! 🙂

Už nějakou dobu koukám, že po světě blogerů koluje knižní tag s názvem „Já, knižní bloger“ nebo „Já, knižní recenzent“. A protože jsem jej teď nedávno viděla na blogu Můj knižní ráj, tak mě to nakoplo, abych Vám taky něco sepsala. Třeba Vás to zaujme, třeba některé věci chcete vědět, ale báli jste se zeptat… 🙂

zdroj

Kolik recenzí měsíčně vydáš?

Hned první otázka a záludná. 🙂 Docela dobře nedokážu přesně určit, kolik recenzí za měsíc vydám. Když se mi sejdou knihy, které jsou těžší dějem a popřípadě i stránkově (třeba teď čtu knihu Jak to bylo doopravdy s Pinokiovým nosem a ta má 654 stran), tak jich je méně, než když za daný měsíc převládají slaďárny či odpočinkové knihy. Když to ovšem nějakým, velmi zvláštním, způsobem zprůměruju, tak si myslím, že minimálně pět, šest jich bude. 🙂

Píšeš recenzi hned po dočtení knihy?

Většinou ano, ale s odstupem hodin či nanejvýš jednoho dne. Ono je to tak… já jsem zvyklá, že když dočtu jednu knihu, ihned sahám po další. A kdybych si recenzi nenapsala hned, tak se mi může stát, že se děje propletou navzájem a pak je to zlé. Vzpomínat, přemýšlet, hledat zpětně v knize, tohle není můj šálek kávy. Takže se dá říci, že když dočtu knihu, dám si čas maximálně 24 hodin na to, abych příběh vstřebala, napsala k tomu pár slov a mohla se začíst zase do něčeho nového.

Máš nějakou přípravu, než se vrhneš do psaní?

Většinou ne. Podle toho možná některé recenze taky vypadají. 🙂 Jediné, co dělám je, že v každé knize mám samolepící papírky a když se mi líbí nějaká myšlenka nebo hláška, tak tam plácnu papírek a pak většinou tyto úryvky použiji do recenzí. A i když to třeba není kniha k recenzi, tam ty papírky jsou všude, to je asi moje taková menší úchylka 🙂

Jak dlouho ti trvá, než ji napíšeš?

Záleží na tom, jaká to je kniha a jaké mám dojmy po přečtení. Vždy se mi hůře píše recenze na knihu, u které jsem nadšená a nemám takový zdravý nadhled na ni. 🙂 Nejdéle jsem psala recenzi čtyři hodiny, nejkratší asi půl hodiny. Musím to průměrovat? Každopádně, nejčastěji mi asi zabere recenze hodinu až hodinu a půl. 🙂

Píšeš spíš kladné než negativní recenze?

Mám tu výhodu, že jsem typ člověka, který přečte absolutně vše (no dobře, krom poezie a slovníků a encyklopedií…). Nemám žádný vyhraněný styl a proto mi většinou knihy sednou. V každé najdu něco, co mě upoutá. Jediné, čemu se tak trochu snažím vyhýbat jsou knihy, kde je přemíra erotických scén – jako například 50 odstínů a jim podobné. Nečetla jsem (jen úryvek), číst nebudu, nechci recenzovat, protože bych to musela zařadit do kategorie odpad (neuražte se, ale tohle ne, já si když už raději pustím porno :-)))
Takže díky tomu, že si „vybírám“, co si přečtu, tak převládají kladné. Z velké části! 🙂

Pověz nám o tvé první recenzi a připoj odkaz.

Páni, moje první recenze… Odkaz připojím ráda, protože osobně vidím zlepšení jako blázen 🙂
Tak tady je! 🙂 Jinak, tuto recenzi jsem původně napsala jako první na databázi knih, kdy jsem neměla ještě ani tušení, že bych si kdy mohla založit blog. A když jsem si jej založila, tak jsem si první články čistě překopírovala z databáze a použila je – pro mě je dobré srovnání jak to vypadalo kdysi a jak to vypadá dneska. Mám pocit, že jsem se zlepšila. A i kdybych ten pocit měla jako jediná, tak na tom mi záleží nejvíc. 🙂

Kterou tvoji recenzi bychom si měli přečíst a proč?

Možná je to zvláštní, ale já jako autor nemám žádnou extra oblíbenou recenzi, která se mi nejvíc povedla a chtěla bych ji tady vyzdvihnout nad ostatníma. Protože do každé recenze dávám kus sebe, své pocity a dojmy, někdy se mi v komentářích smějou, jak jsem se emočně rozjela, ale já už jsem holt taková a jiná nebudu. 🙂 Pokud bych ale měla zmínit jednu, nedělám to kvůli stylu napsání recenze, ale kvůli knihy, která mě opravdu dostala, protože jsem ji četla se značnou skepsí a nakonec jsem skončila v slzách. Tak třeba tato: Muž jménem Ove.

Existuje naopak nějaká, za kterou se stydíš?

Ne! I první recenze, která stojí za starou belu, i poslední se může někomu zdát k ničemu, tak každá recenze je můj výtvor a já jsem náležitě hrdá na něj. 🙂

Máš osvědčené tipy, triky a rady pro ostatní, jak napsat dobrou recenzi?

Recenze není anotace, tudíž není potřeba převypravovat celý děj! 🙂 Tohle je jedna z věcí, které by se každý recenzent měl držet. Anotace jsou oficiální, které nám slouží k poznání knihy a když si jdu číst recenzi, tak chci vědět, proč ano a proč ne. Proč číst a proč odsunout na vedlejší kolej. Také je podle mého důležité, aby recenzent napsal důvody, proč ho ta kniha nebavila nebo naopak bavila. Nestačí napsat, kniha se mi líbila, doporučuji, ale napsat, že se mi líbila, protože popis míst byl tak věrohodný, jako bych tam stála, postavy byly příjemné, že by mi nevadilo setkat se s nimi osobně… A tak stejně v případě toho, že se nelíbila. Často se totiž setkávám s tím, že když se jedná o negativní recenzi, tak tam chybí důvod… Ale já chci vědět proč ne! 🙂 Podle mě je potřeba dát do toho psaní kousek sebe sama a pak je ta recenze vždy skvělá, ať už je to někdo, který to dělá na profesionální úrovni či někdo, kdo si vede blog jen tak pro sebe.
Jo a ještě nemám ráda moc dlouhé recenze 🙂 Stačí jedna NS (1800 znaků včetně mezer) :-)) To se mi líbí 🙂

Tak kamarádi, tohle jsou moje odpovědi, co na ně říkáte? 🙂
Budu se těšit na komentáře, jestli jsem divná nebo vám přijdu ok 🙂

Daramegan

Autor: Clara Bensen
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Metafora
Překlad: Viktor Faktor
Počet stran: 216

Minimalistický příběh o lásce a putování… Dva lidé, tři týdny, osm zemí a žádná zavazadla.
Svérázná americká dvojice vyráží na neuvěřitelnou cestu. Jednadvacet dní, osm zemí, skoro pět tisíc kilometrů. Žádné plány, žádné hotely a žádná zavazadla. A žádné šaty na převlečení. On má jen to, co se mu vejde do kapes, ona si bere kabelku. Ona je Clara, životní krizí trochu pošramocená mladá dáma, on je Jeff, profesor, který si libuje v šílených oděvech a v rámci experimentu se například pokoušel bydlet v kontejneru. Poznali se na internetové seznamce.
A pak si šli koupit letenku. Pro začátek do Istanbulu.
Jako novodobí tuláci bez tíže pak pokračují dál. Řecko, Chorvatsko, Maďarsko, Skotsko, Anglie…
Když se pak vracejí, ve stejných šatech, v jakých vyjeli, vezou si domů něco víc než suvenýry.

Pokud vezmete do ruky tuto knížku, tak opravdu budete mít pocit, že je nějaká lehká. Váha výtisku dostála svému názvu. 🙂
Příběh o dvou lidech, kteří cestují jen s doklady a finanční hotovostí po světě. Ze začátku mi to přišlo jako šílený nápad, představila jsem si sebe, co všechno bych musela mít, jak si to nedokážu představit, ale na druhou stranu, již po pár stránkách jsem došla k názoru, že toto cestování je pro oba velmi osvobozující, pohodlné a hlavně rychlé. Při čtení jsem měla pocit, že se udělalo šup šup a byli v Turecku. Pak z ničeho nic další šup šup a byli v Řecku. A tak pořád dál. 🙂 Otevřít mapu, říct si, chci do Budapešti a pak najednou být na cestě… Paráda 🙂

Povídání o dvou lidech, kteří cestují nalehko, je prošpikováno historií a legendami míst, kde se zrovna nacházejí. Když například byli v místě Apollonova chrámu, tak jsem se dočetla, že nejen pár sloupů už je pryč, ale stále se dá poznat, jak byl chrám nádherný a že každý člověk, který se přišel poradit, musel projít pod nápisem: Gnothi seauton (Poznej sám sebe).

Clara si před odletem na tuto tři týdenní dovolenou prošla svým vlastním peklem, navštěvovala psychoterapeuta a měla pocit, že vše je kolem ní špatně.Rozpadal se jí život. Tím pádem brala tuto cestu, do jiných zemí, také jako poznání sebe sama a hlavně jako nějaký očistec. A také jako bližší poznání Jeffa, který mi teda nadvakrát se do noty netrefil. Místy protivný morous, jindy zábavný a pološílený člověk. Nálady se u něj měnily z minuty na minutu a já z něj měla pocit, že ho nemůžu poznat ani po roce stráveném ve světě nalehko. A navíc mi vadil jeho styl oblékání. 🙂

Názor po dočtení knihy? Je to napsáno tak přirozeně a hladce, že mám nutkavý pocit odjet a ani nevědět kam. Vybrat všechny peníze, které mám na všech účtech, posbírat peníze od rodiny, jako příspěvek na cestu a vyrazit za dobrodružstvím.
Netahat žádné kufry, opravdu si vzít jen to nejnutnější a odletět.
Myslím si, že tento pocit bude mít každý, který dočte příběh. Protože ten pocit nevázanosti, moct si dělat co chci, odletět či odjet autobusem kamkoliv a kdykoliv, ten je asi fakt k nezaplacení.
Teď když to píšu a přemýšlím nad tím, tak možná příští rok zvolím variantu all inclusive, někde u moře a po 14ti dnech se vrátím domů jako hodná holka ještě s jedním kufrem navíc plným dárky. 🙂
Možná nemám dost odvahy, možná se mi nestalo nic, co by mě k tomu dohnalo, abych opravdu udělala ten poslední krok. Ale začínám chápat takové cestovatele, kterých je u nás tedy opravdu hodně, jenž si sbalí batoh a vyrazí za poznáním sebe sama. Asi na tom opravdu něco bude.

Kniha je to krásná, milá, místy vtipná, osvobozující a přirozená. Tím myslím, že nemám pocit, že by mi autorka něco nutila. Přijde mi její příběh naprosto přirozený, takový, jaký by měl být a já ji ho věřím – o to jde nejvíc.

Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si chcete cestovat po světě a nemáte na to zatím odvahu, tak začněte zatím tady.

Mějte krásný den!
Daramegan