Vendeta – Catherine Doyle

Autor: Catherine Doyle
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 318


„Zvonek nade dveřmi zacinkal a do bistra vešly tři holky. Dvě z nich jsem znala ze školy. Erin Reyesová a Jane Lederová byly dlouhonohé mrchy a pomlouvání lidí měly na plný úvazek.“

Když se do opuštěného sídla nastěhuje pět bratrů, Sofii Gracewellové se změní život. Jednomu z nich nedokáže odolat – a varovných znamení si nevšímá. Brzy začnou tajemství rodiny vycházet na světlo a Sofie tak nedobrovolně odhalí i palčivou pravdu o vlastní rodině. Bude si muset vybrat, zda dá přednost loajalitě, nebo lásce. A až se tak stane, nic nebude jako dřív – protože v tomhle temném světě je čest to jediné, co stojí mezi životem a smrtí.

Catherine Doyle (*1990) vyrostla na západě Irska, v současnosti žije v Dublinu. Získala bakalářský titul z psychologie a magisterský titul z vydavatelské činnosti. Je autorkou trilogie Krev za krev, jež je popisována jako Romeo a Julie ve světě Kmotra. Příběh se odehrává v současném Chicagu, kde vyrůstala její matka. Už jako dítě měla Catherine bujnou představivost a pokládá za štěstí, že našla rozumný způsob, jak svou tendenci k vymýšlení příběhů ventilovat. Kromě sledování filmů, běhání a cestování si Catherine dle svých slov ráda dělá legraci ze svých dlouholetých přátel a žije převážně v noci. (zdroj: obálka knihy Vendeta)

Jakmile jsem dočetla tento první díl nové série Krev za krev, tak jsem nedokázala nad tím přemýšlet. Musela jsem začít číst něco jiného, úplně jiný žánr, protože Vendeta, téměř hned po Prokletém princi, mě totálně rozsekala. Možná se budete divit, co na tom vidím, když mi je už přes třicet, že bych měla číst něco jiného. Ale tyto young adultky, kde se setkává pan božský se svou vyvolenou mě vždy chytnou za srdce, navíc, když je to napsáno tak čtivě, že nejde knihu odložit, je zaděláno na totální pecku! 🙂

Hlavní hrdinka, Sofie, mi byla celou dobu příjemná. I když jsem v průběhu čtení probírala děj s kamarádkou, která říkala, že ji lezla na nervy, já si k ní našla cestu a byla mi sympatická pořád. Hlavně jsem byla ráda, že když šlo do úzkých, tak nezdrhla, ale začala jednat, i přesto, že to nebylo nejrozumnější.
Jediné, co mi fakt vadí na tomto typu knih je, že jakmile se hlavní hrdinky dozví něco důležitého, co se jim vůbec, ale vůbec nelíbí, tak většinou vyhledávají záchod a zvrací – to jako fakt? Teď čtu další YA a tam je to nemlich to stejný. Tohle mi hlava nebere, ale budiž.

Samotný děj je vystavěn klasicky, jak jsme zvyklí, „chudá“ holka, dokonalý týpek, který má své temné tajemství… I když je to klišé jako blázen, tak stejně je to něco, co budu vyhledávat pořád, protože mě zajímá, jak se s tímto autoři poperou.
A za mě, Catherine Doyle to dokázala perfektně! Udělala z klišé tématu skvělý příběh, který je velmi čtivý, napínavý, naprosto dobrý! 🙂

„Obě jsme umlkly, když dovnitř vešly dvě postavy. Snažila jsem se nezírat s pusou dokořán. Nevšímat si jednoho nádherného kluka je dost obtížně, ale ignorovat dva je už skoro nemožné.“

Nakladatelství Baronet nedávno vydalo první dva díly ze série Royalové a i když jsem se zamilovala, Vendeta jim šlape na paty v maximální rychlosti. Prostředí je každé jiné, hrdinové jsou jiní, ale oboje čtení je just perfect!

Vendeta není pro žádné slečinky, horkokrevní Italové vám pocuchají nervy, musíte se připravit, že se budou dít věci, které nejsou nejpříjemnější. A přesto všechno po dočtení budete spokojeni a natěšeni na další  díl. Tak jako já. Už vyhlížím říjen a nemůžu se dočkat. Další skvělá kniha.

Opět se mi tu sešlo více superlativ, než je „normální“, a to píšu tuto recenzi asi tři dny po dočtení. Přesto, když si vzpomenu na příběh, nejde to jinak, pořád to ve mě je.

Opravdu doporučuji. Velmi čtivé, romantické, napínavé, plné touhy, italské vášně i nenávisti, lží a intrik. Neváhejte, nebudete litovat. 🙂

Děkuji nakladatelství Baronet za zaslání recenzního výtisku a koupit si knihu můžete tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Tati, kup mi slona! – Jiří Žáček

Autor: Jiří Žáček
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Bambook (Grada publishing a.s.)
Počet stran: 72
Ilustrace: Veronika Balcarová

„Na Smíchově jsem se smál,
ve Strašnicích jsem se bál,
v Kobylisích jsem jel na kobyle,
řehtala se na mě roztomile…“

Děti, víte kolik má Praha věží, jaké je to v zoo, odkud přitéká Vltava nebo o čem se zdá autům? Že ne? Tak to pojďte honem napravit s veselými básničkami, které pro vás napsal Jiří Žáček. Dozvíte se také, že Praha není jenom naše hlavní město, ale je také jedno z nejkrásnějších měst na světě. Básničky s kouzelnými ilustracemi Veroniky Balcarové vám prozradí, co všechno se dá v Praze vidět, objevit a prožít.

Když jsem knihu otevřela, první, co mě naprosto uhranulo byly ilustrace. Paní Veronika Balcarová dokázala dát do každého obrázku život. Úplně vidím, jak se to slůně směje naživo, jak si káčátka povídají, jak se pes nevěřícně dívá na svého páníčka. Nebojte, aspoň dvě ukázky budou následovat, nemohla bych vás o to ochudit a věřím, že ilustrace budou jedním z taháků na koupi této knihy pro vaše nejmenší. Já totiž mám ráda knihy, kde obrázky opravdu za něco stojí. Musí mít duši a potom mi v cestě si knihu koupit nic nestojí. Ale ne každý dokáže takto malovat. Ilustrátorka ten talent má.

Podtitulek této knihy zní: „Veselé básničky nejen o Praze“.
Obdivuju autora, jak dokáže vymyslet verše na Petřín, Orloj nebo dokonce Nerudovu ulici. Samozřejmě nechybí báseň o proslulém Golemovi a také metru. Metro, pokud mi je známo, nikde jinde není, ne? 🙂 U nás teda máme šaliny. 🙂
Věřím, že když budete dětem předčítat, tak poté zatouží po výletě, aby na vlastní oči viděly to, co jim prostřednictvím veršů Jiřího Žáčka představíte.

Poté je tam pár dalších básniček, jenž jsou už o „všeobecných“ věcech, jako například Vánoční prodej kaprů nebo Pradědeček automobil.

Kdybych neměla možnost do této knihy nahlédnout, vůbec bych netušila, jak je úžasná. Některé básničky mají 4 řádky a jsou klasickým střídavým rýmem, takže ty se už pomalu učím nazpaměť, ať si s malým užijeme zábavu, až se v Praze objevíme. 🙂
Ty delší, některé jsou dokonce napsány takovým tím rýmem ob řádek, už není v mých silách si zapamatovat. Takže kdo ví. Třeba nás kniha na našich toulkách Prahou bude doprovázet. 🙂

Ráda bych vám tuto knihu doporučila. Je plná krásných ilustrací, perfektních veršů a dá se vlastně říci, že i super příběhů. Určitě svým nejmenším uděláte radost, a pokud neumí ještě číst, tak obrázky jim plně vynahradí písmenka.

Děkuji nakladatelství Bambook za zaslání recenzního výtisku a koupit si knihu můžete tady.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Mořský detektiv – Mark Douglas-Home

Autor: Mark Douglas-Home
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Plus
Počet stran: 343

„Nikdy jsem nepochopila, co je tak vzrušujícího na tom, když tě vojede něco tak ubohýho, jako je Ryan, ale ty na to asi budeš na rozdíl ode mě zvyklá,“ odpověděla Jamiesonová kysele.“


„Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal recenzent ve Scotsmanu. A měl pravdu. Mark Douglas-Home vychází z téže tradice jako Peter May a jeho detektivky se dotýkají jak ryze současných společenských témat, jako je ekologie či nucená prostituce, tak dávných tajemství, a obojí dokáže skloubit v poutavém příběhu s životnými postavami a věrohodně vystiženým prostředím. A navíc přichází se zcela novým typem detektiva…
Call McGill nemá daleko k detektivům z drsné školy, pod nepřístupným zevnějškem skrývá stejnou slabost pro lidi v nesnázích, ani on si nedělá velkou hlavu s pravidly a nezřídka se dostává do křížku s policií… Jen na rozdíl od Phila Marlowa a jemu podobných netráví většinu času po zakouřených barech, ale spíš někde na pobřeží, kde zkoumá naplaveniny a studuje mořské proudy… Cal je totiž prvotřídní oceánograf a díky svým ojedinělým znalostem dokáže občas přijít na kloub záhadám, s nimiž si jinak policie neví rady.
Užijte si první detektivku plnou soli, ale také lidských vášní, intrik a napětí, kde jde hrdinovi mnohdy i o život…

Mark Douglas-Home (*1951) je skotský spisovatel a novinář. Než se naplno pustil do psaní detektivek, pracoval ve významných skotských denících jako The Herald nebo The Sunday Times. Svou novinářskou kariéru nicméně zahájil v jihoafrickém Johannesburgu, kde při studiích na univerzitě působil jako editor školního časopisu. Vládě apartheidu byl časopis svými názory trnem v oku, a poté co několik jeho čísel zakázala, byl Mark Douglas-Home ze země deportován. Usadil se ve Skotsku. S manželkou a dvěma dětmi žije v Edinburghu. (zdroj: obálka knihy Mořský detektiv)

Když jsem knihu zaregistrovala, tak mě obálka částečně odrazovala. Měla jsem pocit, že tohle nebude nic pro mě. Po přečtení anotace jsem uvažovala, docela dost dlouho, jestli do ní jít a nakonec jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

Příběh je vyprávěn ve dvou dějových liniích. První linie je příběh o Calově dědečkovi, který za druhé světové války umřel. Jeho smrt pokrývá mnoho vrstev tajemství. Cal si myslí, že klíčem k vyřešení jeho smrti je návrat do míst, kde kdysi jeho rodina bydlela, ale není to nic jednoduchého. Druhá dějová linka je z přítomnosti, kdy jsou dvě indické dívky prodány jako prostitutky. Jedna je stále naživu, a druhá má velké nepříjemnosti…

Líbilo se mi, jakým způsobem autor ztvárnil Cala, coby detektiva oceánografa. Jak si pohrál se všemi těmi proudy, které protínají moře, dokázal vymyslet skvělé indicie, které vedly k mnohem větším případům, než o jakých jsem přemýšlela na začátku příběhu a taky to, jak se hlavní hrdina choval. Měl v hlavě všechno srovnané, uměl do pěti napočítat a mi by děsně sympatický. Dokázal se vcítit do pocitů druhých, když bylo nutné, dokázal být přímý a úsečný a hlavně, bojoval za to, co věděl a znal, šel si za svým cílem, ať už mu stál v cestě inspektor Ryan, který byl opravdu protiva protivný nebo celá vesnice starousedlíků, kteří jej považovali za samotné zlo. Jednoduše, pro mě správný týpek.

„Vonělo to tu jinak, i atmosféra se změnila. Tahle část domu bývala vlhká a zatuchlá, bývalo tu chladno jako ve vybydleném sklepě. V noci se z ní stávalo děsivé podsvětí, schodiště z kyselinových lagun klesalo do sirného centra země, kde žila příšerná obluda – zkrátka vzrušující místo pro jedináčka s příliš živou představivostí.“

Kapitoly v knize jsou poměrně krátké, rozvržené tak, že jsem měla pocit, jako by mi stránky ubíhaly přímo před očima a připadalo mi, jako bych přečetla útlou knížku o pár stránkách a ne detektivní příběh, který má přes 300 stran. Autor dokázal udržet mou plnou pozornost a líbilo se mi, jakým způsobem prolínal obě dějové linie. Hlavní hrdina totiž dokázal žít jakoby dva životy. Jeden v přítomnosti a druhý v minulosti.

Detektivní příběh, který je opředen tajemstvím minulých let, kdy se hrdina po kousíčkách dozvídá věci a protkán přítomností, kdy jeho znalosti můžou pomoct v mnoha důležitých případech i co se týče prostituce, ač se to zdá šílené.
Samozřejmě zde nechybí pořádná dávka napětí, humoru, nenávisti, zloby, ale také pochopení, pomoci a najdou se i nějaké ty intriky a lži. Taková správná všehochuť.

Tohle čtení mi opravdu sedlo. Mělo to pro mě náboj, četlo se to skoro samo a skvěle jsem se pobavila. Určitě Mořského detektiva doporučuji, navíc je to velmi slibný začátek série. Věřím, že další díly s tímto oceánografem budou neméně dobré a napínavé, jako byl tento.

Děkuji Albatrosmedia.cz za poslání recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tady máte odkaz.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Josefína a bytosti – Lucie Kaletová

Autor: Lucie Kaletová
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Mladá fronta
Počet stran: 389


„Když ti život vezme všechno,
jedna věc ti zůstane:
tvůj příběh.“

Patnáctiletá Josefína si připadá ve své rodině jako slůně, které se narodilo bez chobotu: jako naprostý exot! Proč je tak jiná než táta s mámou? Proč vidí věci, které jiní nevidí? Proč ji to táhne ke strašidelnému domu jménem Wunderhaus? Mezi dívkou a troskami domu existuje pradávné pouto. Nachází se zde brána, kterou strká na svět své černé prsty zlá bytost ze slovanské historie. A to není vše! Co má ke všem čertům znamenat věštba z křišťálové koule, která praví, že Josefínu hledají bytosti, z nichž některé s ní chtějí mluvit, ale jiné ji touží zabít? K tomu všemu jí rodiče nechtějí dovolit, aby se přihlásila na svou vysněnou školu. Není to nespravedlnost? Ještě že má oddaného kamaráda Michala, jehož však podezírá, že je tak trochu zbabělec. Až s ní prožijete její strašidelnou pouť, možná si budete chtít stejně jako ona vzpomenout. Kým vlastně jste!

Lucie Kaletová o sobě říká, že je duší stále dítětem, a proto miluje legendy a hrdinské příběhy. Děti a zvířata prý mají dar jasného zraku a vědí, že duše stromů, skřítci a všechny další bytosti přírody nejsou výmyslem, ale opravdu existují. Někdy se jí lidé ptají, k čemu jsou hrdinské příběhy dobré. Dnes je přece hlavní být praktický a rozumět počítačům a obchodování. Odpovídá jim, že dnešní svět víc než kdy dřív potřebuje hrdiny, kteří se nebojí zapotit a umazat, aby napravili, co pokazili jiní. Ostatně kým jiným než hrdiny jsou třeba kosmonauti, cestovatelé, požárníci, záchranáři, válečn reportéři, sportovci a lékaři v bídou trpících zemích?
Lucie pracuje v médiích. Vyzkoušela si také psaní scénářů pro seriál ČT Nauč tetu na netu. Josefína je její třetí knihou, předchozí dvě se jmenují Strašidla na Silvrštějně a V pověstech až po uši. Vyčítá si, že s psaním nezačala dřív, proto nyní píše pořád a s velkou radostí. (zdroj: obálka knihy Josefína a bytosti)

Od knihy jsem žádné očekávání neměla. Věděla jsem, že mě čeká příběh, který je primárně určen mladším ročníkům, děj plný slovanských pověr a bytostí, které nejsou z našeho světa.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem v průběhu čtení zjišťovala, že kniha toho má v sobě mnohem víc, je perfektně napsaná, napínavá a zábavná.
Vůbec mi to nepřišlo jako čtení pro děti a věřím, že nejeden dospělý si polahodí při čtení. Josefína, ač je to patnáctiletá holčina, je velmi příjemnou, rozumnou postavou, která i přes svůj strach se snaží zachránit, co se dá. Ukázka odvahy, která se jen tak nevidí. Dokáže se obětovat pro své nejmilejší, i když ji to někteří pořádně stěžují. Ví co je to empatie a zdárně to převede do praxe.
Pro mě je to jedna z těch skvělých hrdinek, která jen nesedí a nebrečí doma do polštáře, když se ji dějí křivdy, ale zatne zuby a drápy a snaží se, seč může, otočit i to zlé ve svůj prospěch.

Nejdřív začnu tím, co mě trochu zklamalo, ale netýká se to děje. Kapitoly jsou krátké tak akorát, názvy kapitol jsou víceslovné, vícevětné (tohle slovo jsem asi právě vymyslela :-)) a toto se mi líbilo. V jedné části knihy se ovšem odvíjí text v jiném typu písma (jedná se o deník) a to písmo bylo nečitelné. Teda, přečetla jsem jej, ale domýšlela jsem si, co to mohlo být za slovo, kolikrát se sekla, jestli je to tak, jak to čtu a co to vůbec má být… Je to škoda, těch stránek je takto více a mi to zkazilo chuť číst, chtěla jsem stránky přeskočit, ale věděla jsem, že nemůžu, že ty informace z toho deníku potřebuju…

Tak a to je konec negativním věcem. 🙂
Krom skvělého příběhu se zde objevují i neméně skvělé ilustrace Jany Šouflové. Není jich sice mnoho, ale o to více jsou vypracovanější a mě si naprosto získaly. Parádně to sedlo k příběhu a já se vždy těšila, až na mě vyskočí další obrázek.


„Ráno je nový začátek. Pokaždé znovu. Odhazuje vzpomínky na včerejšek jako skořápky prázdných vajec. Odhazuje sny a snaží se mi namluvit, že jsou jen potem duše. Mám hodit mozek do pračky jako zavlhlou noční košili.“

Autorce se povedlo velmi dobře zapasovat vtip do vážných věcí. Díky tomu Josefína odpovídala svému věku, protože kdyby byla jen vážná dívka s vážnými problémy, tak je to pomalu superhrdinka bez citů. Takhle byla normální, svérázná, pubertální a milá holka, která chce jen vyřešit co musí a mít svatý klid.

Dalším bodem, jenž se mi líbil, tak byly verše, které doprovázely příběh. Jednalo se o básně, které Josefínu napadaly, ale vždy tak nějak lahodily oku a zase zpestřily četbu.

„Klika dveří se váhavě pohnula směrem dolů. Západka cvakla. Dveře pomalu zaskřípěly, pak je kdosi prostě utrhl a odhodil do tmy. Zírala jsem do černého otvoru dveří, až mi námahou tekly slzy. Neviděla jsem nic. Cítila jsem ale, že někdo nebo něco vidí mě. Jako by se sama tma zle usmála.“

Samozřejmě že v knize nechybí ani pořádné napětí. Moc se mi líbily chvíle, kdy i mě samotné tuhla krev v žilách a byla jsem napnutá, co se bude dít dál. Sem tam to bylo i takové… lehce strašidelné.

Dokážu si představit, že tuto knihu dám svému dítěti přečíst někdy kolem třinácti let. 🙂 Dříve by z toho mohl mít noční můry. A taky by asi všude hledal Děda, protože toho má každá domácnost. Já ho tedy, mezi námi, hledám taky a není. Prostě kde nic, tu nic. A to není dobré! 🙂

Určitě a s velkou radostí doporučuji tuto knihu od české autorky. Jsem ráda, že jsem se k této knize dostala a dozvěděla se pár informací, jak o Dědovi, tak třeba i o Dýmu, i když toho potkat opravdu nechci.
Je to čtení pro děti i dospělé a tak, jak jsem milovala a stále miluju Nekonečný příběh, plný fantazie, hrdinství a lásky, tak stejně to teď mám u Josefíny. Fantazie, láska, hrdinství, touha, smutek, beznaděj ale i naděje, to vše se ukrývá v tomto pohádkovém příběhu. A já jej vřele doporučuji.

Děkuji nakladatelství Mladá fronta za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tak tady je odkaz.

Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan

Josefovská krev – Jaroslav Kuťák

Autor: Jaroslav Kuťák
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Moba
Počet stran: 243

„Jak mladá pani tlumočnice jemně žvatlala, naklonila se, popadla velvyslancův příbor a začala mu krájet jeho maso na malý kousky. Monsieur ztuhnul a nebyl sám. Zírali jsme s votevřenejma hubama, jak naše jemná dáma dělá faux pas jako prase a krájí maso francouzskýmu velvyslanci. Když ji to došlo, omluvila se, vyhrkly jí slzičky a schovala tvář do dlaní. Její manžel, ten můj kámoš, se ale začal smát. Vysvětlil, co se stalo: „Víte, pane vyslanče, moje paní pracuje v mateřský školce.“


Mladík s neobvyklým jménem Vinnetou žil až doteď obyčejným, bezstarostným životem, tak jako všichni obyvatelé romského ghetta v Josefově. Zničehonic se však ocitá v drtivém soukolí. Neznámí, hrůzu nahánějící muži si ho najali, aby pro ně prohledával josefovské podzemí. Zpočátku váhá, ale když kolem něho začínají umírat lidé, pochopí, že nemá na vybranou. Musí splnit úkol – najít to, po čem zabijáci touží. Ani poté mu však nikdo nezaručí, že se nestane další z řady obětí…

Jaroslav Kuťák žije a pracuje jako spisovatel a překladatel v Hradci Králové. Studoval germanistiku na Humboldtově univerzitě v Berlíně a poté prošel mnoha různými zaměstnáními – televizní editor, dělník, správce fotbalového stadionu, správce webu, majitel cukrárny, šerif ve westernovém městě pro děti. Je rekreační fotbalista a šachista, profesionální golfista, miluje doutníky, víno a staré pohlednice. Publikoval více než 150 detektivních příběhů. Pro napsání westernů používá pseudonym N. C. Marshal a je překladatel románů scifi o Perry Rhodanovi.

Tak tato detektivka se mi líbila, už jen z toho důvodu, že autor využil sci-fi prvky, které tomu dodaly šťávu. Tudíž, děj se odehrává v reálných prostorách josefovského opevnění, ale některé pointy, které plynou z příběhu, jsou naprosto nereálné a přesto skvělé.

Já osobně mám velmi ráda fantasy a scifi, takže díky autorově fantazii jsem se cítila čtením naprosto naplněna. Fakt mi tam nic nechybělo. Pan Kuťák napsal příběh o romském chlapci jménem Vinnetou, který se už odmala pohyboval v podzemí josefovské pevnosti, takže bylo nanejvýš logické, že si jej dva týpci najmou, aby pro ně hledal v podzemí to, co mu ale říct nemůžou. A nejen, že Vinnetou hledá, ale i nachází! Ovšem něco úplně jiného – mrtvoly…
Na druhé straně příběhu stojí tři soukromí detektivové, z nichž mi nejvíce utkvěl v hlavě Dan, v knize hojně nazýván Daneček. Obtloustlý, ale strach nahánějící týpek, který má vždy v zásobě hromadu historek k pobavení a mě tento Daneček opravdu bavil. 🙂

„Vrstvil barvu na barvu, jak potřeboval, nešlo mu tolik o realitu, ale o výraz, protože dobrý obraz má způsobit, že se před ním divák zastaví a přemýšlí nikoliv o tom, co na něm je, ale proč ho nutí přemýšlet.“

U této knihy jsem se výborně pobavila. Nejen, že jsem hádala, kdo může za všechny ty mrtvoly, ale také jsem se snažila odhadnout, co se v tom podzemí má najít a taky, co pan lajtnan dělá či nedělá. Bylo toho spoustu k řešení a právě proto mě ta Josefovská krev tak bavila.
Další plus, které bych ráda zmínila je, že autor dal do příběhu nejen detektivní zápletku, ale okrajově zabrousil i do tématu rasismu, romské etniky, neopomněl ani trochu historie… Jo, já jsem spokojený čtenář! 🙂

Vím, že někdy jsem z těch zelených původních detektivek na rozpacích, ale tady můžu upřímně říct, že to bylo dobrý. Přečetla jsem ji za jeden jediný den, takže trochu jednohubka, která ale byla zajímavá, pravdivá a místy perfektní scifi. :-))

Děkuji nakladatelství MOBA za zaslání recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, můžete přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan