Daramegan

Autor: Lucy Clarke
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Cosmopolis (Grada)
Počet stran: 304

Devětadvacetiletá Eva několik měsíců po svatbě zjišťuje, že její manžel Jackson nebyl tím, kým tvrdil, že je, a uvědomuje si, že se zamilovala do muže, kterého vlastně vůbec neznala…

Nedávno se mi, díky Barči z Cosmopolis, dostala do ruky od stejné autorky kniha Modrá (recenze zde) a jakmile Barča viděla mé nadšení, navrhla mi, ať si přečtu i Poslední nádech, že mi jej pošle. Baru, děkuji! Dle mého názoru, lepší než Modrá, pro mě mnohem více uvěřitelnější. Tohle se můžu stát naprosto každému.

Eva je mladá holka, která se jednoduše zbláznila do kluka. Nic víc. Oblbnul ji sladkými řečmi, vším, co umí a dokáže, tím co vystudoval, kde promoval, jaký byl ve společnosti. Kdyby záleželo na Jacksonovi, tak Evě snáší modré z nebe dennodenně, nosí ji na rukou a nikdy ji nenechá samotnou. Ovšem, jednoho dne, krátce po jejich svatbě, ji samotnou nechá… A začínají na povrch vyplouvat informace, které se nelíbí nejen Evě, ale nikomu, ani mi jako čtenáři. Eva letí do Tasmánie, aby zjistila, kde je pravda. Ovšem, možná by bylo lepší žít v nevědomosti…

Když porovnám Modrou a Poslední nádech, tak nádech vyhraje. Jde už jen o to, že je mnohem uvěřitelnější, mnohem schůdnější než Modrá v Modré. Samozřejmě, pokud jste nečetli Modrou, tak se do ni určitě pusťte, já ji doporučuji všemi deseti, ale jako dítě z venkova, mám blíže k nádechu. :-))
Je pravdou, že v této knize vám plno věcí dojde, jak bude příběh pokračovat, ovšem autorka si dokázala pohrát se slovy tak, že vám vaše bystrá mysl není překážkou a to i přesto, že nebudete mít překvapení ohledně toho, jak daná akce dopadne, i tak si to čtení užijete.

Užívala jsem si napětí, které Lucy Clarke uměla vložit do obyčejných situací, kdy bych to nečekala. V tu chvíli jsem začala přemýšlet, jestli by bylo možné… Jestli to fakt je tak, jak si myslím… Jestli mé tušení je správné… I když jsem s hlavní hrdinkou v některých věcech nesouhlasila a sem tam mi přišla trochu „na hlavu“, dalo se to chápat, protože dostat se do takové situace, v jaké se nacházela ona, moje nervová soustava by asi fungovala stejně, nebo spíše nefungovala vůbec. Tolik otázek a žádné odpovědi… Není se co divit, byla zoufalá a dělala zoufalé věci.

Celkově Poslední nádech byl příběh, který mě bavil a nutil číst, dokud nebylo hotovo a neměla jsem odpovědi na všechny otázky, které se mi honily hlavou. Dokonce mě některé odpovědi tolik pálily, že jsem měla chuť přeskakovat stránky, abych se dozvěděla všechno a hned. Ovšem, byla jsem silná a odolala pokušení. Stálo mne to nemalé úsilí, ale díky tomu, že se autorce povedlo mě dostat do varu, já teď budu pět ódy na její knihu. 🙂

Knihu určitě, vřele doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy, jenž se můžou stát i někomu tady za rohem na naší ulici. Těm, kteří rádi hádají, přemýšlí a vymýšlí své hypotézy – kdy, co, jak a kde. 🙂
Těm, kteří si rádi přečtou dobrou, celkem napínavou, zajímavou, čtivou knihu.

Děkuji Cosmopolis za zaslání recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tak můžete přímo tady.

Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan

Autor: Linda Castillo
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: MOBA
Počet stran: 320

Kate Burkholderová, policejní náčelnice v ohijském městečku Painters Mill, pomáhá kriminalistům při hledání zmizelých amišských děvčat. Jenže scházejí jakékoliv indicie, starosvětská komunita Amišů je skoupá na informace a situace se ještě zhorší, když je jedna z pohřešovaných nalezena mrtvá.

Již mé čtvrté setkání s náčelnicí Kate Burkholderovou, která si mě každým dílem získávala více a více, ovšem teď, ve Ztracených dětech, si mě získala definitivně. Je to opravdu sympatická policistka, která se bude líbit skoro každému čtenáři. V tomto díle se s ní opět potkáme, je nejen citlivá, upřímná a přátelská, chvílemi se zdálo, že nemá daleko k ženské verzi supermana. 🙂
Děj se odehrává mezi amišskou komunitou a velkou výhodou Kate je, že patřila kdysi mezi ně. Přizve si ji Thomasseti, se kterým se znají již z dřívějších dílů, k případu zmizení několika amišských puberťáků. Jakmile je jedna z unesených nalezena, mrtvá, uvědomují si, že hrají o čas. Ovšem stále mají spoustu slepých uliček, neví, kde se odrazit, čeho se chytit a mizí další… Když budete číst, místy budete stejně zoufalí, jako hlavní hrdinové.

Musím říct, že tento díl mi přijde nejpropracovanější. Autorka dokázala skvěle stupňovat napětí a téměř na konci se ji podařilo zastavit mé dýchání. Sice ne na dlouho, ale i přesto… Byla jsem napnutá jako kšandy. A i když v jedné chvíli nastoupila superžena, v příběhu, v danou chvíli, to pro mě bylo normální, přešla jsem to, jako by se nechumelilo. Později, když jsem nad tím přemýšlela, tak si myslím, že adrenalin není morfium a možná to bylo trochu přemrštěné. 🙂
Až si to přečtete, bude mě zajímat, jestli si to budete taky myslet. 🙂

Jednoznačně jsem z tohoto dílu nadšená, autorka, Linda Castillo, je s každým dílem lepší a lepší, vypsanější, takže příběh má grády, napětí, už ví, jak si se čtenáři pohrát, aby měl příběh správný účinek. Já osobně nemám u tohoto dílu co vytknout. Pro mě to bylo skvělé, správná dávka „romantiky“, napětí, humoru, důležitosti.
Troufám si tvrdit, že Ztracené děti je nejlepším dílem z celé série.

Určitě doporučuji k přečtení nejen tuto knihu, ale všechny díly. Náčelnici si oblíbíte, příběhy se vám budou líbit, nechybí tam nic, co by ve správném thrilleru mělo být. Psychopati, vraždy, plno krve… 🙂 A amišská řeč tomu jen přidává na kráse. 🙂

Děkuji nakladatelství Moba za zaslání recenzního výtisku a pokud si budete chtít knihu koupit, můžete přímo u nakladatele, tady.

Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan

Autor: Joe Hill
Nakladatelství: Beta – Pavel Dobrovský
Počet stran: 664
Rok vydání: 2016

Představte si podivnou nemoc, která končí samovolným vznícením oběti. A představte si, že je tahle choroba nakažlivá a nebezpečně se šíří… Joe Hill v novém románu vrhá čtenáře do chřtánu apokalypsy. Počet nakažených stoupá, oheň páchá nedozírné škody a část společnosti by proti postiženým nejraději zakročila zcela nekompromisně. Zdravotní sestra Harper hledá řešení. Pomůe věda, drastická opatření nebo tajemný Ohnivý muž, který se naučil oheň v sobě ovládat?

Autor, Joe Hill, je u nás známý jako spisovatel, který se zabývá psaním detektivek, thrillerů a hororů. V tomto thrilleru ovšem nechybí také pořádná dávka fantasy. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky a Joe Hill napsal naprosto úchvatnou knihu.

Ohnivý muž je skvělý, velmi napínavý příběh, kde se perfektně ukáže autorův smysl pro popisování událostí. Samozřejmě, i překlad, o který se postarala Adéla Bartlová je důležitý a díky tomuto spojení jsem se mohla začíst do apokalypsy, kterou jsem si zvládla hravě představovat. Mozek mi doslova šrotoval a já díky všelijakým popisům, větám „mezi řádky“, si naprosto jasně dokázala představit, jak vypadá nejen pád Harper a následný zlomený kotník, ale také dračí tetování či modré světlo, které obklopuje některé lidi. Zářící oči se zlatými liniemi dračího znamení. Naprosto všechno.
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat, protože to bylo mé první setkání s autorem, ale po přečtení jsem si jistá, že se co nejdříve vrhnu na jeho Vánoční říši, protože styl psaní mi sednul fakt skvěle. Bavilo mě to a věřím, že mě bude bavit dál.

Líbilo se mi, jak autor dokázal popsat lidi, kteří musí reagovat na to, že se blíží jejich konec. Když si člověk uvědomí, že je na kraji propasti a zbývá pár sekund, než spadne, jak dokáže změnit své myšlení, postoje k jiným lidem. Jak lidé dokážou být zlí, odporní a hrubí, když si snaží zachránit vlastní zadek. Jízlivost, ironie, arogance a odpor z nich jen pryští a myslí si, že v tu chvíli jsou něco víc. Hned na začátku jsem měla problém s Jakobem, což je manžel Harper, hlavní hrdinky. Trvalo mi zatraceně dlouho se přes toho parchanta přenést a uvědomit si, že není jedinou postavou a nemusím se na něj tolik soustředit. Joe Hill z něj udělal takového týpka, kterému bych s radostí urvala hlavu a strčila mu ji… však vy víte kam.
Ovšem, tyhle pocity, co ve mě postavy vyvolávaly, jsou to nejlepší, co mi mohla kniha dát. Protože vím, že jsem se bavila, prožívala příběh s hrdiny, uklidňovala se, zase se rozčílila. Ohnivý muž, celá kniha, ve mě dokázala vzbudit emoce, což je u jakéhokoliv příběhu, pro mě to nejdůležitější.

Po dočtení knihy, co jsem si na papír hodila své poznámky k recenzi, jsem se koukala na komentáře ke knize, jiné recenze a velmi mne zarazilo, že někteří jsou „zklamáni“ z toho, jak je děj vyprávěn z pohledu Harper, jak apokalypsa je jen zástěrkou pro význam společnosti a sekt a tak podobně. Vím, že většina lidí, kteří tuto kritiku psali, jsou fanoušky Joe Hilla a mají přečtené všechny jeho kousky, ovšem pro mě to fakt první setkání, které mě odrovnalo, dostalo do kolen a já jsem ráda za to, že byla možnost si tohle přečíst.
Pro mě je to skvost. Je to příběh, který mne bavil od začátku do konce, u kterého jsem nezažila žádné hluché místa, kde mě nic neštvalo, nic mi nevadilo (co se týče stylu psaní příběhu, o Jakobovi jsem už psala :-)), všechno plynulo tak, aby to působilo dojmem, že jako čtenář mám vše pod kontrolou a stíhám, zvládám. Autor nepřeskakoval v ději, vše vysvětlil tak, abychom jako čtenáři pochopili, co nám chtěl sdělit a o co mu v tomto příběhu šlo.

Myslím si, že je to opravdu dobrá volba pro ty, kteří mají rádi thrillery, horory, detektivky, apokalypsy, smyšlené nemoci, které přitahuje pojem „dračí plíseň“, kteří chtějí okusit něco nového, neotřelého, skvěle napsaného, zábavného a já za sebe můžu říct, že i zdrcujícího.

Děkuji obchodu Knihy Dobrovský za zaslání recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tak můžete přímo tady.

Krásné svátky přeji, s dobrou knihou!
Daramegan

Autor: Michel Bussi
Nakladatelství: Motto
Počet stran: 454
Rok vydání: 2016

Jak věrohodné může být svědectví malého chlapce? Hledání pravdy, ze které mrazí…
Tři a půl roku starý Malone tvrdí školnímu psychologovi Vasileovi, že jeho maminka není jeho skutečná maminka, a i když se zdá, že je to nemožné, psycholog mu věří. Jenže paměť dítěte je nestálá a vzpomínky rychle mizí. Vasile si musí pospíšit. Zprvu pátrá na vlastní pěst, ale když se mu nedaří zjistit skoro nic, jen to, že Malone se nikdy neodlučuje od své plyšové hračky Goutiho, s níž si povídá, obrátí se na policii. Policistka Marianna Augresseová má zrovna plné ruce s podivnou loupeží a vraždou, ale psychologovo naléhání ji přiměje, aby se případu malého chlapce věnovala. Kdo je tedy vlastně Malone?

Rozhodla jsem se napsat recenzi hned za tepla, pár hodin po dočtení, protože bych do ní ráda vložila své pocity, které jsou bláznivé a šílené. Ovšem vůbec netuším, jestli se mi to povede. Tohle byla naprosto parádní jízda.
Autor si skvěle pohrál s hlavní hrdinkou Marianne, kterou ztělesnil jako neohroženou ženu, jenž dokáže dát pořádnou ránu, povahou skeptickou, přemýšlející a odhodlanou. Působila na mě jako ta správná komisařka, která má své podřízené pod palcem a nebojí se rozdávat takové úkoly, které některým nejsou po vůli, přesto ji všichni poslouchají. A vše plní do puntíku.

Do dobré poloviny knihy jsem si myslela, že Marianne řeší dva různé případy a vůbec mě nedocházela spojitost. Michel Bussi mě dokonale zmátl. Byla jsem jak Alenka v říši divů (v tom dobrém slova smyslu) a když se začínaly objevovat další a další indicie, které jsem jako čtenář potřebovala k pochopení příběhu, byla jsem vykulená, překvapená a nadšená. Takové zvraty! Něco neskutečného a mám chuť vzít tuto knihu a dát ji přečíst pár jiným autorům thrillerů a detektivek, ať se něčemu přiučí.
Po přečtení Maminka neříká pravdu se pro mě Michel Bussi stal mistrem! 🙂

V celém příběhu jsou nejdůležitější dva lidé. Je tam více postav, které se vám dostanou pod kůži, ale komisařka Marianne a Malone se dají považovat za ty hlavní. O komisařce jsem už něco málo napsala, ale k Malonovi se vyjádřím teď. Je s obdivem, jak jej autor popsal. Kluk, tři a půl let, který se navenek tváří jako normální, všude s sebou tahá svého plyšáka Gutiho, po pokojíčku má plno hraček a má rád svou maminku. Po tyto věci se dá považovat za obyčejné dítě. Potom jsou ale věci, které jej dělají neobyčejným. Nebudu mnoho prozrazovat, abych nevypsala nějaký spoiler, protože by to štvalo vás i mě, ale co můžu prozradit je, že Malone není až tak Malone, je velmi chytrý, vnímavý, má nějaké výhody oproti dospělým a ví, co jiní ne. Má své velké tajemství. A jako čtenář jsem jen koukala na drát, tedy na ty písmena, když jsem odhalovala jeho tajemství, jak to všechno zvládal. Znovu se budu opakovat, ale Michel Bussi je mistr! 🙂

Jak asi poznáte z těch předchozích řádků, celkově se mi kniha velmi líbila. Co líbila, to je slabé slovo. Jsem nadšená, jsem šťastná, že se mi kniha dostala do ruky a nelituju ani minuty, co jsem nad ní strávila, protože to opravdu stálo za to.
Doporučuji všem, kteří mají rádi opravdu dobré thrillery, kteří rádi přemýšlí a hádají, jak to asi je, hledají nitky, které vedou k velkému uzlu, aby zkusili rozmotat příběh sami. Ale věřte tomu, málokomu se toto povede. Až s koncem příběhu jsem to klubko rozmotala a při usínání si to přehrávala znovu. Fascinující.

Teď se blíží prodloužený víkend, má být škaredě, déšť, bláto, zima, tak se do této knihy pusťte. Hoďte si oblíbenou polohu s knihou a čtěte. Nebudete vnímat to škaredé počasí a aspoň si v úterý po svátcích řeknete, že jste si ty čtyři dny užili maximálně. S Marianne, Malonem, Amandou, Dimitrim, Vasilem… Nebudete litovat. 🙂

Děkuji Albatrosmedia.cz za zaslání recenzního výtisku a pokud si chcete tuto knihu koupit a já věřím, že jo, tak můžete přímo tady.

Děkuji za přečtení a přeji, ať se máte fajn!
Daramegan