Autor: Holly Bourne
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Rok vydání: 2021
Počet stran: 342
„Holky pláčou na lavičkách v parcích. Holky pláčou v čekárnách na nádražích. Na tanečních parketech v nočních klubech. Holky pláčou na autobusových zastávkách. Vzadu ve třídě. Sedí ve dvě ráno na chodníku s botami na podpatku v rukou a jejich slzy stékají po studeném betonu. Holky pláčou na školních záchodcích. Na mostech. Na schodech u někoho doma na kalbě.“
Amelie se do Reese zamilovala až po uši. A myslela si, že on ji taky miluje. Ale teď jí začíná docházet, že opravdová láska by takhle bolet neměla. A tak jde po stopách jejich příběhu, navštěvuje všechna místa, kde kvůli němu plakala. Protože když přijde na kloub tomu, co bylo v jejich vztahu špatně, možná konečně zjistí, jak se z něj vzpamatovat? Další z pronikavých románů britské populární spisovatelky Holly Bourne, která nejen rozumí lidské duši, ale zdá se, že ji umí svými příběhy i léčit.
Autorka Holly Bourne mi imponuje hlavně jednou věcí, a to tím, že každá její další kniha je lepší než předchozí. Proto jsem se moc těšila na Místa, kde jsem plakala, věděla jsem už dopředu, že ve chvílí, kdy nebude nejlepší ze všech, bude prostě jen skvělá jako všechny ostatní. O to větší překvapení mě čekalo s poslední stránkou…
Hlavní hrdinkou celého vyprávění je mladičká, středoškolská studentka Amelie, která má problémy s láskou – jak taky jinak, že? 🙂
Po přestěhování do nového města, se bojí všeho, jelikož její povaha není zrovna extrovertní. Stydí se, těžko se seznamuje, bojí se, že si nenajde kamarády a zůstane sama…
Proto ve chvíli, kdy se objeví na scéně Reese, začne ji blbnout hlavu, zamiluje se do něj celou silou. Je to láska, která je intenzivní, náhlá, oddaná, ale možná krapet devastující… No, jen pomyslete, dámy, na sebe, když jste se bezhlavě zamilovaly, měly jste i nadále čas samy na sebe nebo jste všechny volné okamžiky věnovaly nové – drahé – a milované polovičce, když vám bylo -náct?
Místo, kde jsem plakala je příběhem o lásce, ale bez lásky. Je to o tom, co všechno se může mladé holce stát, když se bezhlavě zamiluje a přestane vnímat svou vlastní přeměnu. Prostě a jednoduše je to o tom, jak si zamilovaná puberťačka nasadí růžové brýle a dokáže ve vztahu odpustit a hlavně omluvit absolutně všechno, což není v pořádku. Já jsem typ, který se rád hádá, který řekne svůj názor, který si dokáže prosadit svou a myslím, že v mladých dívkách by se tohle všechno mělo podporovat, protože to, co se stalo Amelii, nechce prožít nikdo… ani samotná holka a ani její rodiče…
„Možná že láska – skutečná láska – je klidná. Jako polévka, která se vaří na mírném plameni, pomalinku bublá, ale když ji na sporáku necháte dost dlouho, chuť se zvýrazní.“
Místa, kde jsem plakala se může pyšnit nejen skvělou obálkou (ze všech knih je bezkonkurenčně nejlepší), ale také příběhem, který se vám bude líbit, bude se dobře číst a nedá vám spát. Autorka opět předvedla smysl pro empatii, dokázala do úst Amelii vkládat přesně ta slova, která by středoškolačka řekla, dokázala z ní udělat uvěřitelnou holku, protože právě i ty činy, ty okamžiky, které je formovaly, byly uvěřitelné, byly reálné, byly usedavé, smutné, ale také nadějné a autorčiným způsobem (jak už jsme také zvyklé, že moje milé čtenářky?!) poučné.
Příběh je napsán srozumitelně, jednoduše, ale přitom svým způsobem i napínavě. Přiznám se, že až do poslední chvíle jsem si hlavní hrdinkou nebyla jistá, že to udělá tak, jak by bylo správné. 🙂
Pokud hledáte čtivo pro dívky, které zrovna prožívají svou první lásku, mají poprvé zlomené srdce, nebo si o tom aspoň chtějí přečíst, jak to může vypadat, když to nebude to pravé ořechové, rozhodně k četbě doporučuji Místa, kde jsem plakala.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Booklab/Slovart, kde si knihu Místa, kde jsem plakala můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Dara