Autor: Pamela Hartshorne
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 424
„Ticho… a pak na mém zápěstí spočine autoritativní ruka. „Kate? Dokážete otevřít oči?“ Nevím, kdo je Kate, ale ten hlas mluví očividně se mnou. Namáhavě zvednu víčka a spatřím ženu v modré tunice. Ta barva mě bodá do očí a na jejím oblečení je něco zvláštního, co nedokážu identifikovat.“
Když se Kate Vavasourová probudí v nemocnici, nepamatuje si rodinu shromážděnou kolem svého lůžka ani svůj život před nehodou. Lékaři jí diagnostikují posttraumatickou amnézii s tím, že by se vzpomínky měly začít postupně vracet. Což se sice stane…, ale ty vzpomínky nejsou její. Patří Isabel Vavasourové, která žila ve šlechtickém sídle Askerby Hall a zemřela před čtyřmi sty lety.
Po návratu do Askerby Hall se Kate ocitne v domě plném stínů a podezírání. Protože nepoznává svoji rodinu, přátele, a dokonce ani malého syna, zoufale se snaží poskládat dohromady události, které vedly k jejímu děsivému pádu z věže. Zdá se, že život v Hallu není tak dokonalý, jak Vavasourovi na veřejnosti předstírají. Ale dřív než Kate odhalí současná tajemství, musí zjistit pravdu o minulosti… Byla Isabel skutečně šílená, nebo udělala chybu, když důvěřovala člověku, o kterém si myslela, že ji nikdy nezradí?
Pamela Hartshorne vystudovala francouzštinu na Edinburské univerzitě, ale o svém budoucím povolání neměla konkrétní představu. Živila se brigádami a krátkodobými zaměstnáními, která mohla ze dne na den opustit, a toužila poznat svět. Pracovala jako produkční v divadle, číšnice, recenzentka restaurací, učitelka angličtiny, pomocná síla v kuchyni, sekretářka ve zpravodajské redakci – a mezitím cestovala. Posléze začala studovat medievalistiku, odvětví historie zabývající se obdobím středověku. Aby si mohla studium financovat, rozhodla se psát romány pro ženy. Skloubit studium se psaním nebylo snadné, ale nakonec zdárně dokončila Yorskou univerzitu, a dokonce zde v roce 2004 získala titul Ph.D.
Fascinuje ji vztah mezi minulostí a současností a vždycky se jí líbily romány o cestování v čase, které zkoumají, zda by bylo možné vrátit se do minulosti a zjistit, jaké to „doopravdy bylo.“
Stále žije v Yorku s kocourem Douglasem a svým dlouholetým přítelem. Stále ráda cestuje a miluje dobré jídlo a pití. Jako Jessica Hartová pokračuje ve psaní „harlequinek“ a pod svým pravým jménem vydává romány o cestování v čase.
Dům stínů je ideální kniha pro ženy, které nevyhledávají jen romantiku, ale chtějí i nějakou záhadu z minulosti. V tomto příběhu se hlavní hrdinka musí skrz svou paměť dostat do minulosti, aby sama dosáhla svého štěstí.
Kate je matka čtyřletého syna Felixe. Její manžel je po smrti.
Na posteli v nemocnici se po těžké nehodě probudí žena, kterou všichni oslovují Kate, ale ležící vůbec neví, o koho se jedná. Trpí ztrátou paměti. Nepamatuje si vůbec nic. Ani lidi kolem sebe, ani svého syna.
Někde vzadu, v koutku mysli, ale ví, že není Kate. Je někdo jiný. Ovšem, aby se uzdravila a na všechno si vzpomněla, smíří se s tím, že je tedy Kate, odjede s rodinou do Askerby Hall, kam patří, a tam začíná pátrat nejen po své minulosti. Střípek po střípku získává informace, které ji můžou pomoct nalézt pravdu, jež se skrývá mezi zdmi Askerby Hallu.
Když jsem začala číst, byla jsem nadšená. Stránky ubíhaly rychle a jakoby se otáčely samy. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co všechno se v knize odehrává. Ale zhruba za polovinou příběhu přišel zlom a závěr se mi dočítal těžce. Bylo to z toho důvodu, že mi vadilo, jak byly Kate a potažmo i Isabel slepé. Vytáčela mne ta jejich blbost, že neviděly žádné náznaky toho, co se kolem nich odehrává.
Není to příběhem, že bych jej nechtěla dočíst, ale bylo to jejich naivitou, která mi naprosto drásala nervy. Čest autorce, že ve mě dokázala vyvolat takový, téměř až odpor, k hlavní hrdince. Vadilo mi, jak pořád Kate, tak i Isabel omlouvala různé činy, které je měly nakopnout k akci, ale ony kolikrát jen sklaply podpatky k sobě a držely pusu. To bylo něco pro mne. Neříká se, důvěřuj, ale prověřuj? Kdyby se ty ženy trochu víc snažily, všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
„Vzadu v mozku se mi něco třepotá. Zamračím se a snažím se zachytit obrazy, které se tam mihotají: bagr, jeho mohutné pásy lesklé od bahna, jeho lžíce, skoro uctivě spuštěná, kosti, zhnědlé stářím, a vlna hrůzy, která mě zachvátí. Pamatuju si to, nebo si to vymýšlím? Těžko říct.“
Kniha Dům stínů není přímo romantická kniha. I když tam, sem tam, objevíte náznak nějakého sblížení, spíše se připravte na to, že se budete potýkat s duchy, zlými a nepřejícnými lidmi, s těžkou a smutnou minulostí, která se bude prolínat do přítomnosti.
Při čtení se mi opravdu líbilo, že jsem se dokázala vžít do hrdinky a cítit tu bezmoc, která ji stravovala. Autorce se povedlo nejen skvěle vypsat charaktery postav a dát každé postavě něco zajímavého, ale také některé popisy stály za to. Obyčejný popis vyhlídky z věže byl tak „impozantní„, že ač se bojím výšek, měla jsem chuť na nějakou vystoupat.
Rozhodně se jedná o velmi čtivou knihu, ale také dosti průhlednou zápletku. Jakmile pochopíte, jak se to má s Kate a Isabel, že je pojí jakási „stejná“ minulost, pochopíte o co jde, a jen budete čekat, až vše vygraduje v pořádný souboj a pak bude konec.
A i přesto, že neoplývám nadšením (hlavně kvůli naivitě obou hrdinek), autorku si určitě pohlídám a podívám se po nějaké její další knize. Příběh totiž odsýpal a četl se snadno, rychle, a byly zde místa, kdy to opravdu bylo zajímavé a tak nějak mysteriózní.
Tuto knihu doporučím všem ženám, které mají rády příběhy, jež staví na minulosti hrdinů, která se prolíná do přítomnosti. Ženám, které zbožňují záhady a věří na „vyšší“ síly, protože tady v příběhu je důležité jakési „posednutí“ duchem skrz vzpomínky.
Obrňte se trpělivostí nad některými činy hlavních hrdinek, nad jejich až moc hodnou povahou a připravte se na pořádně zvláštní příběh, který vás nenechá na pokoji, dokud to neskončí.
Hvězdné hodnocení:
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Baronet, kde si knihu Dům stínů můžete zakoupit.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan
