Daramegan

Autor: Eva Mozes Kor, Lisa Rojany Buccieri
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Grada
Počet stran: 223

Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti – Dr. Josef Mengele. Dívky byly podrobeny sadistickým medicínským experimentům a musela každodenně bojovat o svůj život. V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Eva byla například vystavena infekci, u níž Mengele věřil, že bude smrtelná, a bude pak moci provést pitvu i na Miriam, která měla sloužit jako „srovnávací vzorek“. Přežila – a dodnes neví, jaké onemocnění to bylo. Po osvobození tábora sestry založily skupinu, která podporovala bývalé oběti Mengeleho experimentů.

Perfektně zpracované vyprávění od Evy, která vás krůček po krůčku, téměř den za dnem, provede koncentračním táborem. Jako čtenář s ní prožijete celý rok nejen na buzerplace, ale také v laboratořích Anděla smrti či v rumunském domově. Já se vždy, když čtu knihu s touto tématikou, pozastavuju nad tím, co to do prkna byli za lidé, jenž dokázala jen tak pálit lidská těla, kteří dokázali zavřít na pár metrech krychlových několik set lidí a pak je vyplynovat. Předtím je zbavit všech zlatých zubů a cenností, které měli u sebe pro své obohacení a vůbec nemrknout? Vůbec se nepozastavit nad tím? Dle mého, všichni nacisti, příslušníci SS, všichni pohlaváři stran, všichni tihle dozorci a já nevím, jak je ještě nazvat, museli být zdrogovaní a zbavení mozku. Protože toto nikdy nepochopím. 

Četla jsem už spousty knih na toto téma. Některé byly příběhem, který se převyprávěl zprostředkovaně od pra-pra-dědečka, některé byly fikce zasazené do reálného prostředí, jiné zase reálné postavy, reálné prostředí, ale příběh smyšlený, aby to bylo zajímavé a čtivé, ovšem tato kniha, Děti, které přežily Mengeleho, je opět něco jiného. Příběh z pohledu děvčátka, které i se svými rodiči a třemi sourozenci bylo nuceno odejít z domova a transportováno do koncentračního tábora a hlavně, je to přímo od osoby, která si tímto peklem prošla, není tam nic přidáno pro „obohacení“ četby. Vše je tak, jak to bylo. O to je to vzácnější vyprávění a hlavně, neskutečné. Protože Eva měla deset let a přitom se musela chovat ještě lépe a drze a přezíravě, než dospělí…

Dle mého názoru je to kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně a navíc, je psána větším písmem, méně řádků a věřím, že pro děti, které už se baví ve škole o válce, bude poutavá. Budou rády, že si mohou přečíst knihu „pro dospělé“ a přitom se toho spoustu přiučit. Hlavně uvidí, že když chtěla hlavní hrdinka přežít, musela pro to udělat maximum. Neměla u sebe nikoho, kdo by se o ni postaral. Vše musela vyřešit sama a myslím si, že spousta dětí v dnešní době jsou tak zhýčkané, že by nezvládly ani den… Takovým něco tato kniha určitě dá. A nejen „dospívajícím“, ale i nám všem ostatním.

Mě tato kniha ukázala, že naděje a víra je opravdu ten největší hnací pohon pro to, abychom se snažily zvládnout i nemožné. Láska, která nás poutá k rodinným příslušníkům je ta, jenž je nejvíce opětovaná a dává největší sílu do života.

Co se mi také hodně líbilo, byly fotografie na konci knihy. Autentické fotky ze soukromého archívu Evy, která mi všechny postavy ještě více přiblížila a já si mohla představit, jak vypadali, když se děly ty největší krutosti v dějinách.

Je to dechberoucí příběh, který doporučuji každému. I těm, kteří se vyhýbají tomuto tématu. Protože tam nejsou přehnaně žádné historické fakta v podobě dat, ale je to opravdu psáno z pohledu desetileté dívenky, která se ocitla ve špatnou chvíli na špatném místě a o jejím boji za svobodu a za život.

Děkuji Cosmopolis za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si knihu chcete koupit, tak přímo na tomto odkazu.

Mějte se fajn,
Daramegan

Autor: Kim van Alkemade
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 396

Sirotek č. 8 je poutavý román, inspirovaný skutečnými událostmi, o lidské schopnosti ubližovat – a milovat. Roku 1919 byla tehdy čtyřletá Rachel Rabinowitzová umístěna do židovského sirotčince pro nejmenší děti, v něm doktorka Solomonová prováděla experimenty na jeho chovancích. Doktorka Solomonová podrobila Rachel experimentální léčbě ozařováním rentgenovými paprsky. Díky ní si lékařka vysloužila odbornou reputaci, ale současně vystavila riziku zdraví holčičky. Nyní, v roce 1954, je Rachel zdravotní sestrou v domově pro židovské seniory, kam přichází již zestárlá doktorka Solomonová a stává se její pacientkou. Rachel si uvědomuje, jakou moc má nad nyní nemohoucí lékařkou, a podrobuji ji vlastnímu nebezpečnému experimentu. A dříve než skončí jedna noční služba, bude Rachel postavena před volbu mezi odpuštěním a pomstou…

Pamatuji si, když jsem byla na straně 77, tak jsem knihu odložila a pořádně se vysmrkala. V tu chvíli byl papírový kapesník můj největší kamarád. Možná jsem ještě přecitlivělá po porodu a třískají se mno hormony, ale když Rachel a Sama rozděleni a dáni do sirotčinců, tak to bylo něco na mé nervy. Poté. co jsem se uklidnila, tak jsem byla zděšená, jak je popisován sirotčinec, ať už pro malé děti nebo pro větší. To bezpráví, nemoct se dovolat jakékoliv pomoci, nejlépe chodit se svěšenou hlavou a plnit jakékoliv rozkazy… Tohle by bylo hodně i na otrlé lidi…

Rachel se po smrti maminky ocitne nejdříve v sirotčinci pro malé děti, kde se stává číslem osm a jsou na ni dělány experimenty rentgenovými paprsky. Doktorka Solomonová, která to měla na svědomí, se tvářila jako kamarádka, proto malá holčička byla ochotná dělat téměř cokoliv. Po několika letech se z Rachel stává zdravotní sestra v domově pro židovské seniory a znovu se setkává s doktorkou Solomonovou. Začnou se jí vybavovat všechny věci, které se děly a je jen na ni, jak se k ní postaví. Velký kus příběhu také zabírá její bratr Sam, která je podle mě také důležitou postavou, v anotaci není zmíněn, ale myslím si, že svou slávu si zaslouží taktéž.

V knize jsou střídány kapitoly z minulosti a současnosti. Takže v jednu chvíli jsme v dětství Rachel a všechno poznáváme krůček po krůčky a hned na to jsme v její dospělé realitě, která je hodně drsná a vlastně jen z důvodu sirotčince. Jedné chyby její maminky a tatínka…
Bylo to pro mě docela emotivní čtení, nechápala jsem, co všechno musela jedna šestnáctiletá holka prožít, dokud se jí trochu nezačalo dařit. A to už vůbec nemluvím o jejím bratrovi.
Rachelino vyprávění bylo velmi poutavé a já se ani chvilku nenudila. Pořád jsem objevovala něco nového, dovídala jsem se informace, které jsem potřebovala k pochopení jiných událostí. Napínavé, drsné, neskutečné.

Řeší se tam také otázka homosexuality, ale není žádným způsobem rozvíjena, což je možná škoda, protože tehdy to neměly tyhle páry jednoduché. Autorka ale psala to, co potřebovala, věděla, kam zabrousit a musím říct, že se ji to povedlo. Podařilo se ji ve mě rozdmýchat takové emoce, jako bylo rozčarování, naštvání, pocit bezmoci, utrpení, poté i radosti, spokojenosti. Všechny emoce vyplouvaly na povrch tak, jak se otáčely stránky, hezky jedna po druhé od nejhorší k nejlepší.

I když dle poselství anotace je kniha o odpuštění a pomstě, mě nejvíce zajímaly samotné příběhy hrdinů, myslím Rachel a Sama a například ony experimenty s doktorkou Solomonovou byly u mě druhořadé. Ale každý to má jinak, každý se zaměřuje v knize na něco jiného.

Určitě doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy vystavěné na reálných základech, založené na skutečných osobách. A víte co? Přečtěte si ji každý, protože si myslím, že toto téma sirotků bude zajímat každého. Většina z nás potom může děkovat za to, jaké měli dětství. 🙂

Děkuji nakladatelství Baronet za poslání recenzního výtisku a knihu si můžete koupit přímo tady.

Mějte krásný den!
Daramegan

Autor: neznámý
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: LEDA
Počet stran: 196

„Rád jsem ubližoval ženskejm… Tejral sem je psychicky… Dělalo mi to dobře.“ Jen dokud se všecko neobrátilo proti mně, přiznává v brutálně upřímné, vtipné a zřejmě autentické zpovědi čtyřicetiletý mediální šíbr, cynik a bývalý alkoholik. Vstupte do zmateného světa špičkové reklamy, kam se vyšvihl jako nanicovatý mladík z irského buranova, poznejte drsnou atmosféru velkoměsta, kde se tento privilegovaný kretén snaží překřičet samotu posedlostí, silnými slovy a občas i pěstmi. 
Příběh sice vypráví kreativec znalý mnoha profesionálních triků, v tomto případě je ale nepoužil, protože na tak horečnaté chrlení bolesti lidská fantazie nemá. Svůj životní příběh tu totiž čtenářům předkládá zavilý manipulátor a zoufalý trosečník, který svým životním stylem požírá sám sebe – zároveň  však člověk poctivě přiznávající, že sklidil, co zasel, jedinec budící současně odpor i soucit… a místy dokonce překvapivé ztotožnění. Jeho nahlédnutí do pofiderních zákoutí raněné lidské duše vyvolává ohlas po celém světě.

Já ani nevím, jak mám začíst. Kniha se mi líbila i nelíbila. Četla dobře a nečetla dobře. Zajímala mě a přesto mi bylo šumák, co se tam odehrává. Nesnášela jsem ji, přitom jsem ji nedokázala nechat odloženou a musela ji dočíst. Tudíž autor dosáhnul svého. Vytvořil opravdu velmi kontroverzní dílo, které budou číst i zarytí odpůrci slangových výrazů a to proto, aby věděli, jak že to všechno dopadne.

Vyprávění onoho muže totiž začíná tak, že nám popíše, jak těm ženám ubližuje. Jaký je v tuto chvíli. Alkoholik, který se rád s ženami seznamuje, schází se s nimi, chodí s nimi, čeká, až se do něj zamilují a potom na ně chrstne tolik špíny, až se kolikrát on nestačí divit, jak je skvělý. Vyčítá jim cokoliv, od vzhledu až po jejich povahu, přitom to není pravda, jenže to je ta jeho vášeň. Ublížit slovy, zdeptat psychicky jejich sebevědomí tak, aby zůstaly sedět s otevřenou pusou a jen vyjeveně zíraly, s kým to trávily svůj čas. Místy to bylo fakt hnusné. Ale díky tomu jsem, jako čtenář, pochopila, co je to za sráče.
Pak se dostáváme k další části knihy, kdy se stěhuje za prací za velkou louži. Najde si takovou, která jej uspokojuje a světě div se, i on pocítí vzájemné sympatie k ženě a jeho pohled na věc, která jej tak bavila, se otočí o pár stupňů. Na každou svini se vaří voda – známé přísloví a v této knize je výstižně popsáno.

Kniha určitě nepatří mezi ty, které bychom dávali do ruky dětem. Je tam dost detailně popisován nejen sex, ale také se hojně vyskytují sprosté slova. Je to něco, co by měli číst už vyzrálí lidé, s nadhledem, které pobaví absurdita této knihy.

New York Magazine o knize napsal: „Perverzní, výstřední, podmanivé“. A má zatracenou pravdu. Není to žádná sladká a romantická slátanina, není to nic, kde můžete hledat vnitřní klid a mír. Při čtení jsem měla pocit, jako by mne někdo pozoroval a čekal, jak moc budu kulit oči nebo lapat po dechu. Místy jsem jej opravdu měla nedostatek. Cloumal se mnou vztek, jak někdo tohle mohl napsat, cloumaly se mnou city, kdy se rozhodl něco změnit, cloumaly se mnou všechny možné emoce a přijde mi, že i ty, o kterých jsem nevěděla, že je vůbec v sobě mám.

Ač mi přijde, že v této recenzi využívám hodně negativních věcí, tak přesto je laděna v pozitivním duchu. Protože autor má můj obdiv za to, že dokázal na papír hodit takové věci. Že vůbec dokázal popsat všechny skutečnosti, které se udály a nemazlil se s tím. Napsal to tak syrově, jak se jen dalo. Nepoužil žádnou omáčku, jen holé fakta.
Pokud je to opravdu autentické, něco, co doopravdy dělal, tak se nedivím, že autor je neznámý. Taky bych nechtěla, aby někdo četl tohle a přitom si na mě ukazoval prsty. Věřím, že polovina čtenářů by jej dokázala odsoudit. Je mi jasné, že hromada lidí ví, kdo tohle napsal, ale já jej poznat nehodlám a nechci. Chci si ho nechat v hlavě jako toho blázna a magora, který je pro mne neznámý, ale čtu jeho řádky.
A každopádně jsem zvědavá, jestli se od něj dočkáme nějakých dalších knih. Pro mě by to bylo určitě žádoucí. Ten sráč má totiž něco do sebe!

Děkuji nakladatelství Leda za recenzní výtisk a pokud chcete, koupit si jej můžete přímo tady.

Mějte se krásně!
Daramegan

Autor: Federico Axat
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Plus
Počet stran: 375

Někdy můžeme věřit už jen sami sobě – a někdy ani to ne! Odvážný psychothriller z Latinské Ameriky.
Ted McKay si právě zvedá k hlavě revolver, když v tom se rozezní zvonek u jeho dveří. Ted je úspěšný podnikatel, má krásnou ženu a dvě báječné dcery; koho by napadlo, že je rozhodnutý skoncovat se životem? Jenže zatímco nevítaný host dál zběsile zvoní, objeví se Ted na svém stole vzkaz; ačkoli poznává vlastní rukopis, nepamatuje si, že by ta slova sám napsal:
OTEVŘI DVEŘE
JE TO TVÉ POSLEDNÍ VÝCHODISKO
Na prahu stojí cizí muž jménem Lynch, který kupodivu přesně ví, k čemu se Ted chystá, a předloží mu podivný návrh. Pokud na něj Ted přistoupí, nevystaví svou rodinu utrpení, které by jí přinesla jeho sebevražda. Ted se nechá přesvědčit, jenže lístek na stole i nečekaná nabídka jsou jen první tahy v rafinované hře plné manipulace a smrti. Kdosi jej vylákal, aby se vypravil po cestičce z drobečků, které musí sesbírat, než si dá všechno dohromady. Někdo, kdo ho zná až do morku kostí; někdo, kdo ho donutí pochybovat o sobě samém i lidech kolem sebe. Kdo tahá za nitky v pozadí?

No, ty bláho. Tohle byl naprostý šílený zpletenec, ve kterém jsem se ze začátku ztrácela a nevěděla jsem, co je realita a co je sen. Co je reálné a co je smyšlené. Později se to vytříbilo a já bych tenhle příběh nazvala jako jeden velký kolotoč, kdy chvílemi víte, co se děje a na další stránce vás autor vyvede z omylu, že to tak opravdu není a nebude. Pohrává si se čtenářem, přijde mi, jako by si dělal z nás srandu, protože jen on ví, co se ve skutečnosti děje a já, jako čtenář jsem si neustále opakovala: „Do prkna, o co tady jde?“.

Ač je téma ze začátku docela složité a chvíli trvá, než člověk pochopí, o co jde, tak i přesto se kniha čte snadno. Krátké kapitoly, čtivě a jednoduše napsáno. Ovšem, musela jsem se soustředit na čtení, nemohla jsem třeba sedět v místnosti, kde hrála televize, protože u čtení je potřeba opravdu vnímat jen ji. A nic jiného.

Chvílemi jsem měla pocit, že bych se měla vrátit o pár stránek zpátky, abych si to přečetla znovu a pochopila. Postupem času mi ale bylo jasné, že je to jen v mé hlavě a všechno do sebe začínalo zapadat. Už jsem chápala některé souvislosti a dozvídala se stále více a více informací. Byla jsem jako hlavní hrdina. Dezorientovaná, snažící se rozlišit pravdu a lež.
Musím přiznat, že autor, který byl pro mne do té doby neznámý, mne dostal do kolen. Jsem si říkala, že tuto knihu musel napsat někdo, kdo pozřel nějaké pilulky, či si dal pár šluků trávy. Protože to bylo naprosto dokonalé. Psychologické, mysteriozní, dokonalé drama.

Ze začátku jsem opravdu měla strach, že se do děje nedostanu, ale vtáhl mě a nepustil. Potřebovala jsem vědět, jak tohle všechno dopadne. Co se to vlastně děje? Kdo opravdu je Ted? A proč se to vše děje? Tohle byly otázky, na které jsem nutně potřebovala odpověď a nechtěla jít spát, dokud jsem nedočetla.

Pro mě znamenala kniha přesně ten typ příběhu, který si vás postupně omotá kolem prstu, vytahuje drápky pomalu, jeden po druhém, až najednou, z ničeho nic sekne, stáhne, a má vás v pasti. A vám v tu chvíli nezbývá nic jiného, než dočíst do konce, všechno odložit a vžít se do příběhu. Tohle autor zvládl na jedničku s hvězdičkou.

Doporučuji všem, kteří mají rádi mysteriozní, komplikovanější, psychologické thrillery. S tímhle nesáhnete vedle, ale pozor! Silně návykové. 🙂

Děkuji Albatros media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku a pokud chcete odkaz, kde koupit knihu, tak jej máte přímo tady.

Mějte se krásně a pozor na to, kdo jste! Opravdu se znáte?
Daramegan

Ahoj kamarádi, 
tak jsem se konečně dostala k tomu, abych vyhlásila vítěze narozeninové soutěže.

Nejdříve vám všem chci poděkovat, že jste se zúčastnili, dali jste si tu práci s napsáním odpovědí, které byly místy opravdu vtipné, jindy upřímné, jindy „o ničem“… Ano, i takoví se mezi vámi našli. 🙂

Víte, co mě pobavilo? Vtip o hadovi a zajícovi, kdy se mu omlouvá, byl zmíněn třikrát! 🙂 Asi je populární. 🙂
Ale nejvíce supr byl vtip: Sorry jako 😀 To jsem se zasmála opravdu upřímně od srdce. 🙂

Když jsem se vás ptala, s kým na ostrově a s čím, tak nejvíce tam byly postavy z Harryho Pottera – „překvapivě“ a věci byly křesadlo, knihy (čtečka) a partner nebo někdo z rodiny. I když to není zrovna věc. 🙂

Z 90% jste si přáli Stínovku, pak Tajemství parfému, potom Dívka v červeném kabátku a Bez pravidel nebylo zmíněno ani jednou – hups 😀

Tak tedy:

1.místo a možnost vybrat si knihu jako první je: d…ka@seznam.cz, která se mi představila jako Hádej 😛

2. místo a možnost vybrat si knihu jako druhý je: rou…na@seznam.cz, která se mi představila jako Soňa.

3. místo a možnost vybrat si knihu jako třetí je: ni….cka@seznam.cz, která se mi představila jako Nikolaoss

4. místo a bohužel na něj „zbyla“ kniha je: kni..log@gmail.com, která se mi představila jako Míša

Každému zvlášť se ozvu na email a domluvíme se na knize, takže mějte strpení, budu vždy čekat na odpověď toho před vámi 🙂

Všem moc díky za účast! Vaše odpovědi byly tak úžasné, že mám vše vytištěno a schovám si to na památku!

Budu ráda, pokud zůstanete fanoušky mé stránky i nadále! :-)))
Mějte se krásně,
Daramegan