Stínová královna – C. J. Redwine

Autor: C. J. Redwine
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 360
Rok vydání: 2016
Překlad: Jiřina Stárková

„Princezna z mé pohádky nebydlela v zámku. Přišla o domov i o rodinu a jejího království se zmocnila zlá královna, která víc než co jiného toužila mít u nohou celý svět. Zlá královna zničila princezně život a zlomila jí srdce. Některým jiným princeznám by tolik zármutku a tak velká ztráta vzaly vůli i odvahu.“

Po matčině smrti se život korunní princezny Lorelei dramaticky změní. V zájmu posílení odvěkého spojenectví její rodné Havraní říše a sousedního Morcantu se Lorelein otec znovu ožení, a sice se sestrou zesnulé královny, Irinou.
Zpočátku se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku: panovník Havraní říše i jeho dvě děti jsou konečně šťastní. Irina však pomocí temné magie postupně ovládne celý zámek včetně krále, jenž se stává pouhou loutkou, závislou na vůli své manželky. Lorelei, která po své matce zdědila magické schopnosti, poznává v mocichtivé maceše silnou soupeřku. Poté, co Irina krále zabije a zmocní se trůnu, Lorelei a jejímu bratrovi nezbývá než utéct a žít ve vyhnanství. Postupně získává na svou stranu nejen vesničany sužované Irininou krutovládou, ale i mladého krále Kola, vládce Eldru, obývaného Dračím lidem.
Lorelei ví, že proti Irině může bojovat jen jedinými zbraněmi – a to kouzly a černou magií. Musí však být rychlejší, důvtipnější a silnější než Irina a v boji o trůn Havraní říše je ochotná obětovat i to nejcennější – svůj vlastní život.


„Dřevěné trámy se pod ní prohýbaly a vzdouvaly, jak k ní z obou přechodu spěchaly obrovité kaenné sochy. Zrychlila tempo, zatímco v duchu probírala nabízené možnosti. 
Gigantické, těžké sochy z kamene. 
Dřevěný most s kdoví kolika kmeny, s kdoví kolika srdci stromů. 
Řeka, která jí už vyhověla.
 Kol.“

Pohádka pro dospělé. Ale ne z důvodu nadměrného obsahu, který je určen starším 18ti let, ale z pasáží, kde krev tryská proudem a kradou a vyřezávají se srdce. I když věřím, že i mladším tahle kniha sedne! Velmi moderní a novodobá Sněhurka. Obrovská zábava, od první stránky do poslední. Zajímavé a přitažlivé pojetí příběhu. Nechybí zde absolutně nic, co by správná fantasy pohádka měla mít. Skláním se před fantazií autorky, která mi přijde bezbřehá a naprosto skvěle podaná ve Stínové královně.

Jednoznačně nejlepší pro mě byl konec. Hodně dlouho jsem nečetla něco tak napínavého. I když dopředu tušíme, jak to dopadne, tak stále nás autorka nechává na pochybách, je-li tomu opravdu tak. A do posledního písmenka jen doufáme. A pak se culíme. Všichni. Hromadně. Přihlouple.
Ale o tom to má být. Kniha, jako je tato, je určena pro všechny čtenáře, kteří mají představivost, nemají předsudky vůči fantasy příběhům a šťastným koncům. I když některé věci mě přeci jen krapet překvapily. Což je samozřejmě další velké plus.

„Tím chceš říct, že my dva si jsme podobní. Až na to, že já se tě ještě nepokusila zabít.
A já ti ještě neřekl, jak jsi rozkošná.
A já bych nikdy nezamkla svého učitele na záchodě.
A já neumím čarovat. Ale jinak je to pravda. Jsme si podobní.“

Jsem příjemně překvapena, jak se příběh vyvíjel a znovu musím vyzdvihnout autorčinu představivost. Spojit bílou magii, černou magii, lidi měnící se v draky s telepatií se zvířaty je něco skvostného a mě by to ani ve snu nenapadlo. No jo, asi tu představivost nemám takovou bujnou. Někomu to může připadat dětinské, ale to jen těm, kteří tuto knihu nemají přečtenou. Protože nám, co jsme ji četli, přijde vše naprosto normální a já osobně teď věřím, že někde v nějakých neprobádaných místech na naší zemi existuje městečko, kde potkám Drakoňany. 🙂
A třeba mi darují šupinu. 🙂

Doporučuji tuto knihu pro všechny, které už unavují detektivky, thrillery nebo životopisy a chtějí, třeba zrovna teď v létě, utéct do světa fantazie, jenž na ně dýchne nezapomenutelnou atmosférou. A hrdiny si taky zamilujete, třeba Kol je pro mě pan Grey. 🙂 V barvách! 🙂

Děkuji nakladatelství Baronet za poskytnutí recenzního výtisku a všem těm, co touží poznat Stínovou královnu, tak kupte si ji přímo tady.

Mějte se krásně!
Daramegan

Smrt v Labyrintu – Patricia Highsmith

Autor: Patricia Highsmith
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: LEDA
Počet stran: 311
Překlad: Jarmila Svobodová

„Objednala jsem ti teď ráno dvě vajíčka naměkko,“, ohlašovala mu Colette s úsměvem. „Řekla jsem si, že ti přijdou k chuti. Jdi si vyčistit zuby a hoď sebou.“

V laciném athénském hotelu na sebe narazí dva muži – Rydal Keener, mladý hochštapler hledající dobrodružství při toulkách po světě a Chester Mac Farland, podvodník s několika totožnostmi, na útěku před americkou policií. Je to příznačná chvíle: Chester zrovna táhne po hotelové chodbě mrtvé tělo a Rydal mu impulzivně nabídne pomoc, snad proto, že Chester mu čímsi připomíná otce. Když se k nim pak přidá Chesterova mladá žena Colette, životy všech tří se osudově propletou o řetězce dramatických událostí, jež nezadržitelně míří k šokujícímu vyvrcholení v troskách Knósského labyrintu.

Perfektně vykreslená hra na kočku a na myš. To bylo úplně první, co mě po přečtení napadlo. A jak jsem byla potěšena, že podobnou větu vyslovil někdo z Daily Mail. Jsem si pak řekla, že možná ty knihy opravdu chápu správně. 🙂 No, na druhou stranu, kde je řečeno, že to ten dotyčný pochopil dobře? Ovšem, je na obálce! Tak v tom něco bude, třeba tam budu jednou taky. 🙂 Ale už dost snění, napíšu vám o této moc dobré knize pár pozitivních řádků.

Nejednou jsem si přála, abych mohla v knize. Umět cestovat mezi realitou a knižním příběhem. Protože hrdinové navštívili většinu mých oblíbených míst, Krétu, Athény, ale ponejvíc Paříž. Když se Chester zastavil na Champs-Ellyses aby si dal hrnek kávy, tak jsem doslova slintala blahem a přála si tam být s ním, i když to byl zákeřák jaký byl. 🙂

S tímto příběhem projedete kus Evropy a přitom se dozvídáte důležité kousky charakterů všech postav. Když dojde k vraždě v labyrintu Knossos, tak v tu chvíli se začínají všichni náležitě vybarvovat. Je až s podivem, jak autorka skvěle dokázala popsat nejen bezradnost, ale i nutnost přežít a hlavně zachovat si chladnou hlavu.

„Naštěstí byly ještě volné kabiny první třídy. Na téhle lodi by se Rydal nechtěl plavit ve druhé třídě, ani nemluvě o třetí, skryté kdesi hluboko v útrobách lodi. Otevřená záď hlavní paluby už byla přecpána davem cestujících,k odhodlaných strávit čtyřiadvacet hodin plavby bez úkrytu před nepřízní počasí, kteří tu pojídali pomeranče, banány a obložené chleby a odpadky házeli do moře nebo na zem.“

Kniha se četla snadno a děj je vyprávěn v přítomném čase, žádné sáhodlouhé skoky do minulosti, díky tomu se vše odvíjelo rychle a brzo dostalo opravdu spád hodný akčního filmu. Pořád na mě vyskakovaly nějaké lsti, nad kterými jsem jen zvedala obočí a divila se, jak tohle vůbec může někoho napadnout. Taky zde byly i chvíle, kdy se hrdinové dostaly ze situací, které mi připadaly jako neřešitelné. v příběhu se osvědčilo jedno – opravdu je dobré mít na každém rohu nějakého známého, který pomůže a neprokecne ani slovo. A hlavně, nepřítele si držet blízko těla.

Jsem tou knihou naprosto unesená, autorka mi podala strhující příběh, který měl hlavu a patu, byl napínavý, zajímavý a také zábavný. Nebyla chvíle, kdy bych se nudila. Nebyla tam stránka, kterou bych měla chuť přeskočit. Bylo tam vše, co má správná akční kniha mít a proto ji doporučuji všem. Je tam romantika, láska, přátelství a také se tam místy objevuje nenávist, strach a bolest.

Pokud hledáte na léto knihu, která vás strhne svým dějem, tak sáhněte po této. Neuděláte chybu. 🙂 Objednat si ji můžete přímo tady a já ještě poděkuji nakladatelství LEDA za poskytnutí recenzního výtisku.

Mějte se krásně a jestli po této knize se kouknete, tak dejte vědět, jak se vám líbila! 🙂

Daramegan

Nahá s Davidovou hvězdou – Petr Eidler

Autor: Petr Eidler
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: MOBA
Počet stran: 301

„Večer mi zavolal Hackenschmied a vyčetl, kam jsem dal oči, když jsem tuhle hubenou přičmoudlou a drzou holku mohl nazvat bohyní.“

Když je v pražské Šárce nalezena druhá nahá mrtvá žena, stojí kriminalisté před otázkou, zda existuje nějaká spojitost s předchozí neobjasněnou vraždou mladé dívky. Oproti prvnímu nálezu v krčském lesoparku, kde se na místě činu nenašly žádné stopy, tentokrát pachatel jeden předmět zanechal – na větvi poblíž místa činu byl totiž nalezen zlatý řetízek s Davidovou hvězdou. Vyšetřovatele zavádí tato stopa do židovské komunity.

Česká původní detektivka, zelená malá knížka. Je to celá edice a je zaručeno, že ať už sáhnete po jakékoliv této zelené obálce, tak si nikdy nebudete jistí, co vlastně budete číst. Oni ti čeští autoři opravdu umí překvapit.
Mám jich pár za sebou a některé byly skvělé, jiné zase byly průměrné.
U této se tak nějak neumím rozhodnout, kam ji zařadit. Protože téma Židů pro mě bylo skvěle zpracováno, líbila se mi samotná zápletka, ale na druhou stranu, bylo tam něco, co pro mě bylo rušivé, ač to neumím přesně nazvat. Možná je to tím, že po dočtení nevím jméno hlavní postavy, muže, jenž nás provádí celým příběhem, jediným soukromým detektivem ve své vlastní agentuře Men in Servise. Neuměla jsem se do té knihy začíst tak, abych hltala jednu stránku za druhou a pořád jsem měla pocit, jako bych se dívala na film, kde mi bude jedno zda usnu či ne.

Hlavní postavy příběhu jsou normální lidé z masa a kostí, například mord parta kolem Hackenschmieda mi připomínala seriál Kriminálka Anděl. 🙂 A ten mi teda jako obyčejný přijde. 🙂

„Tonka byla šikse, akorát že kvůli Maxovi přestoupila z toho svýho křesťanství na naši víru. Takže už vlastně byla našinec. Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy na židovský obci jsou konvertiti bezmála jediní, kdo dbají na všechny naše mešuge předpisy a drží šábes se vším všudy.“

Když se podívám zpětně na samotný děj, tak to pro mě bylo místy složitější. Jelikož se vše točí kolem židovské problematiky a dialogy probíhají mezi Židem a katolíkem (například), tak tam bylo hodně slovíček, které mi absolutně nic neříkaly. Možná to někomu přidá na autenticitě, ale pro mě to bylo trochu zdlouhavé, přestat číst, najít si vzadu v knížce slovíčko, které zrovna nevím a dát si ho do kontextu, abych pochopila. Trochu mě to zdržovalo a možná je to ten důvod, proč neskáču metr vysoko z této knihy.
A ohledně samotné zápletky, chvílemi jsem tušila, chvílemi jsem byla asi úplně mimo kdo je vrah, ale zase mi přišlo do toho zataženo až příliš mnoho lidí v krátkém časovém úseku, takže jsem opět místy měla problém se zorientovat kdo je kdo a kdo co má za lubem.

Za to, že se autor pustil do knihy, detektivky s židovským tématem, tak získává u mě palec nahoru, protože tohle bylo zpracováno skvěle. Možná bych příště dvě, tři postavy umazala, ať jich tam není tolik a možná kniha dostane takový ten drive, kdy čtenář bude číst a nepřestane, dokud ji nedočte.

Celkově se mi kniha líbila, ale jsou tam maličkosti, které mi narušily ten požitek z četby, tudíž za mě tři hvězdy.

Děkuji nakladatelství MOBA za poslání recenzního výtisku a pokud si knihu chcete koupit, tak přímo tady máte možnost. 🙂

Mějte krásný den!
Daramegan

Priscilla – Dost svévolně se košatící osud – Ota Ulč

Autor: Ota Ulč
Rok vydání: 2016
Počet stran: 304
Nakladatelství: Šulc-Švarc

„Velvyslancem ČR se tam stal mně poněkud osobně známý český exulant a spisovatel Jan Drábek, vůči němuž se ale pražské ministerstvo zahraničních věcí hanebně zachovalo a on se s původní vlastí definitivně rozešel, takový je můj dojem.“

Ota Ulč napsal pozoruhodný životní příběh své čínsko-švýcarské manželky Priscilly Lim. Její dědeček založil čtyři banky, obchodní komoru a stal se ambasadorem císařského dvora, ale prosperitu rodiny rozvrátil jako Mao Ce-tung, tak Čankajšek a Priscilla se jako úplně chudá princezna vydala do New Yorku, kde pracovala pro UNICEF. Tam se poznala s plebejským emigrantem z Plzeňska Otou Ulčem. Pro Číňany byla málo žlutá a naopak v Americe byla až příliš rasově jinobarevná, a nejvíc se jí dotklo, když ji někdo označil za Japonku. Není divu, že Priscilla vstoupila do rasově smíšeného manželství s Otou Ulčem, s kterým se nikdy nenudila. Třikrát spolu objeli celý svět a přesvědčili se, jak je rozmanitý a bohatý a kolik v něm vře nesnášenlivosti, kolik absurdit člověka obklopuje a co všechno ho může obohatit, a na těch cestách se s nimi nebude nudit ani čtenář.

Mám pocit, že v anotaci je více informací o Priscille než v knize samotné. Ale věřte, že v tuto chvíli je název Priscilla zavádějící. Možná by se spíše hodilo Ota Ulč – jak to bylo. Protože autor píše o z devadesáti procent jen o sobě, jak se on dostal tam, kam se dostal, co všechno zažil, koho potkal a jen tam mimochodem se sem tam zmíní o své Priscille. Těšila jsem se na životopis ženy, která má čínsko-švýcarský původ, její cestu životem, její práci pro UNICEF, její rodinné vztahy a to, jak vše zvládala a nezvládala a místo toho jsem zjistila, kolik měl pan Ota Ulč žen, kdy a kde k nim přišel a koho všechno potkal a nepotkal…

„Když jsme plánovali cestu oceánií, nechtěli jsme si nechat ujít poslední zbývající dvojvládí. Pokud jste kdy slyšeli cokoliv absurdního o tamějším režimu, nejspíš to byla pravda. Dvojí byly peníze, rovněž se měřilo a vážilo pod obojí. Systém soudní jurisdikce nebyl dvojí, ale vícerý.“

Schválně jsem vybrala úryvek, který jsem teď napsala výše a to hlavně z toho důvodu, abyste se přesvědčili, jak složitě je kniha napsána. Já sama ji četla po kapitolách a prokládala ji jinou knihou, protože se nedalo začíst do děje. Složitě popisovány politické režimy, mnohdy až chaoticky napsané věty a „příběhy“, které mi prostě nedávaly smysl.
Za můj život jsem přečetla hromadu životopisů, ať už to bylo formou dat a dějin nebo příběhů, ale vždy tyto knihy dostály svému názvu – když byl životopis o Churchillovi, tak to o něm také bylo. Od začátku do konce. Mám ráda ten pocit, když si přečtu něco takového, že dotyčný o kom to je, je pro pár minut po přečtení knihy pro mne kamarádem. Známým, se kterým jsem prošla celý „světa kraj“. Tady se to bohužel minulo.

Když pominu tedy děj knihy, tak další, co mne zaráží je styl psaní autora. Je pravda, že je to mé první setkání a myslím, že i poslední. Protože autor nejen že píše dlouhé souvětí a ztrácela jsem se v tom, také rád přeskakuje z New Yorku do Plzně, najednou jsme ale v Číně a já vlastně nevím, kam v té chvíli patřím. Nejhorší pro mne bylo, když jsem přečetla stránku a otočila, tak jsem si uvědomila, že vůbec nemám tušení o čem jsem četla.

Knihu jsem nakonec přelouskala celou, ale nebavila mě. Pořád jsem totiž naivně čekala, že se to začne odvíjet jiným směrem, což se bohužel nestalo. Nedokážu ocenit ani fotky, které jsou krásné a kdyby byly zasazeny do příběhu o Priscille, tak věřím, že by se mi to líbilo. Ale takto neměly smysl. Já například jen z fotek poznala aspoň trochu Priscillu, i když na každé druhé je opět samotný autor a jeho zkušenosti ..

Za knihu každopádně děkuji nakladatelství Šulc-Švarc!

Mějte krásný den!
Daramegan

Harry Potter a relikvie smrti – J. K. Rowling

Autor: J. K. Rowling
Rok vydání: 2008
Počet stran: 627
Nakladatelství: Albatros

„Vykročili k ženě, která se rázem otočila a kulhavě zamířila zpět stejnou cestou, kterou přišla. Provedla je kolem několika domků a potom zabočila k zahradní brance jednoho z nich.“

Potterovská fantasy sága se uzavírá, sedmým dílem nelítostný zápas dobra se zlem vrcholí. Trojice věrných kamarádů – Harry, Hermiona a Ron – tentokrát do posledního ročníku bradavické školy nenastoupí. Plní úkol, který po zásahu smrtící kletbou nemohl splnit moudrý Albus Brumbál. Vypátrání a zničení viteálů, do nichž Pán zla rozdrobil svou duši, je jedinou zárukou vítězství nad ním. Na trojlístek hrdinů číhají nebezpečné nástrahy na každém kroku, ale ani v nucených úkrytech neztrácejí podporu oddaných přátel a tajné spojení s nimi. Závěrečná bitva s Voldemortem a jeho přívrženci se odehraje v Bradavicích. Sedmička prý přináší řešení problémů – a tak si věrni fanouškové vychutnají kromě dobrodružství i „odtajnění“ dosud nevyjasněných záhad a dostanou odpověď na četné nezodpovězené otázky.

A že těch odpovědí bylo… Protože cca od strany čtyřista jsem četla s otevřenou pusou… A potom v myslánce se vzpomínkami od Snapea jsem myslela, že to asi jako nedám…Jsem se tak nějak mlátila do hlavy, že jsem byla úplně mimo 🙂 Ale na druhou stranu jsem ráda za to své mimo, protože aspoň jsem měla překvapení tak, jak to autorka určitě zamýšlela.

Všude kolem mne byla spousta lidí, kteří měli celou Harryho ságu přečtenou, milovali ji a rádi se k ní vracejí. Při tom počtu knih, které dnes a denně vycházejí vám neslíbím, že se k těmto knihám vrátím, ale můžu se pyšně řadit mezi milovníky Harryho a Bradavic. Všechny díly, hlavně tedy ten závěrečný, jsou velmi napínavé a těžko se můžete od nich odtrhnout.
Nejednou se mi u sedmičky stalo, že jsem si řekla, dočtu kapitolu a jdu spát (nebo vařit, prát, žehlit, cokoliv) a kapitola končila takovým stylem, že jsem četla dál a několikrát se to opakovalo… 🙂 Nešlo prostě přestat. Navíc, jak už se píše v anotaci, měla jsem spoustu otázek, třeba čí patron je laň, kdo má Bezovou hůlku, co malý Teddy… Takže jsem četla a četla a je konec… 🙂

„Ze vzdálené hranice školních pozemků zaslechli jakýsi zuřivý ryk – znělo to, jako by stovky lidí přelézaly neviděné zdi, hnaly se k hradu a zplna hrdla přitom vyrážely válečný pokřik.“

Je ovšem pravda, že jak jsem měla rozporuplné pocity z prvních dílů, kdy vztek střídal smích, tak teď jsem byla tak nějak nestranná. Jo, byla tam jedna jediná pasáž, kdy zase vykoukly nějaké ty emoce na povrch (slzy) a to jen proto, že mi autorka zabila mou oblíbenou postavu! A to se prostě nedělá!!! 😀
Ovšem jinak jsem knihu četla s napětím, jak to dopadne, ale s klidem a rozvahou. Spíš jsem si naposledy vychutnávala ty momenty, kdy se dějí zvláštní věci a obdivovala autorku, že tohle zvládla. A k tomu na jedničku.

Je mi líto, že jsem knihy tak dlouho odkládala, i když na druhou stranu možná nelituji, třeba si můžu myslet, že jako ženská po třicítce jsem si tyto příhody užila více, než kdybych to četla v pubertě. 🙂

Každopádně, Harry Potter za to stojí! 🙂

Lumos a Accio navždy! 😀

Mějte se krásně!
Daramegan