Vítr ve dveřích – Madeleine L´Engle

Autor: Madeleine L´Engle
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Počet stran: 239

„Z domu vyšla s děsivou předtuchou, že se sem hned tak nevrátí. Znovu zatoužila, aby s nimi na zastávku kráčel i Fortinbras, který to často dělával a pak se vracel, aby zase doprovodil Charlese Wallace. Dnes ráno se mu ale zřejmě vůbec nechtělo opustit vyhřátou kuchyň.“

Rok poté, co jsme se rozloučili s hrdiny knihy V pasti času, začíná její pokračování Vítr ve dveřích. Meg Murryová se jednoho podzimního odpoledne vrátí ze školy a její malý bratr Charles Wallace, o kterého se poslední dobou pokouší jakási choroba, jí oznámí, že v zeleninové zahrádce viděl draky. Když se následující noci Meg, Charles a jejich kamarád Calvin vydají zahradu prozkoumat, setkají se tam s tajemným Učitelem. Ten jim vysvětlí, že domnělí draci jsou ve skutečnosti podivuhodní cherubíni, kteří spolu s ním přišli na pomoc vážně nemocnému Charlesovi – a zároveň i celému vesmíru. Meg, Charlese, Calvina i jejich nové spojence čeká další dobrodružná cesta a další bitva, v níž brání dobro proti zlu.

Madeleine L´Engle (1918-2007) se narodila v New Yorku a navštěvovala Smith College. Napsala více než 60 knih, ze kterých je nejznámější A Wrinkle in Time (1962).

Když jsem přečetla první díl s názvem V pasti času (recenze zde), byla jsem překvapena, že se tato kniha přede mnou tak dlouho schovávala a já o ni neměla ani tušení. Proto ve chvíli, kdy se mi do rukou dostal druhý díl, jsem byla natěšená, co se bude dít. Už z předchozí knihy totiž vím, že autorka dokáže psát jednoduše, ale do toho dokáže pár informací, které vám zamotají hlavu.

Vítr ve dveřích je druhá kniha, která vypráví o Meg, Charlesu Wallaceovi, jejich rodině a kamarádovi Calvinovi. Ale hned ze začátku vám můžu říct, že nemusíte číst první díl před tímto, protože jediné, co mají tyto knihy společné jsou hrdinové a jejich vesmírná dobrodružství. Megin bratr, Charles Wallace začíná být nemocný, ale není to žádná obyčejná nemoc. K tomu vidí draky ze kterých se vyklubou cherubíni. Meg a Calvinovi nezbývá nic jiného, než začít vesmírnou pouť, aby zachránili nejen Charlese Wallace, ale potažmo celý svět.

Vítr ve dveřích není jen o záchraně malého Charlese, ale také o šikaně. Nebudu vám vypisovat, jak to zde přesně bylo, protože bych mohla něco prozradit, ale připravte se na to, že si nebudete užívat jen vesmírné dobrodružství, ale podíváte se i na „těžší“ životní situace a to nejen šikanu. V průběhu dospívání, vyrůstání, jsou tyto věci velmi důležité a navíc se děti setkávají s různými problémy, i s nutností se jim naučit čelit, takže si nejsem úplně jistá, že řešení v této knize bylo nejmoudřejší, ale nedá se ani říct, že by bylo špatné.

„Sama dýchala jen mělce a lapala přitom po dechu. Cítila, že je celá, že se všechny atomy jejího těla znovu správně poskládaly, že je Meg, a přesto, když otevřela oči, neviděla nic než podivnou, sytou, nazelenale černou temnotu. Napínala uši a přes zvuk, který jí nejprve připomínal bzučení hmyzu za letního večera, konečně zaslechla – nebo možná spíš vycítila – pevný, pravidelný tep.“

Když se budeme bavit o dobrodružství, které hrdinové musí podstoupit, bylo sice akční a napínavé, ale nedosahovalo toho efektu, jako v prvním díle. Nevím proč, ale nebylo to pro mě tak přitažlivé. Ovšem na druhou stranu, styl psaní byl zase skvělý a dokázal mě vtáhnout do děje, nikde jsem se neocitla v hluchém místě, kde bych se nudila, takže toho si naopak cením.

Tuto knihu doporučím už jen z toho důvodu, že autorka umí psát jednoduše, i když zmiňuje některé vědecké věci, které můžou na první pohled působit složitě. Dokáže vše vysvětlit a podat tak, aby to pochopili všichni čtenáři. Umí zaujmout a zvládne dát do příběhu kus ponaučení, nejen pro děti, ale také pro dospělé.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Booklab/Slovart, kde si knihu Vítr ve dveřích můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Horké mléko – Deborah Levy

Autor: Deborah Levy
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran:223

„Teplo oblázků mi ohřívá břicho, slané moře mi na snědé kůži zanechává bílé pruhy. Je to ráj, ale nejsem v něm šťastná. Jsem jako ten pes, co předtím patřil Pablovi. Minulost je jako temný čaroděj v našich nitrech, rve nám játra.“

Mladá antropoložka Sofia se již celé roky snaží vyřešit záhadu matčiny nevysvětlitelné choroby. Z Rose a jejích věčných nářků a stížností je už celá zničená, ale na druhé straně pro ni představují únik před vlastním neuspokojivým životem, za který se stále zdráhá převzít zodpovědnost. Společně s matkou odcestují na vyprahlé pobřeží Španělska, kde hodlají navštívit věhlasného lékaře, do něhož vkládají naději, že by mohl vyléčit Rosino matoucí ochrnutí. Je to její poslední šance.
Doktor Gómez však používá velmi zvláštní metody, které mají pramálo společného s klasickou medicínou, a jak léčba pokračuje, Rosin stav se i pro něj stává stále větší záhadou. Krize ve vztahu mezi matkou a dcerou se stupňuje a rozptýlení hledající Sofia se zaplétá do svůdné a pomíjivé milostné aféry.
Tento takřka snový hypnotický příběh o síle ženy je jako labyrint plný tužeb, pudů a surrealisticky přesvědčivé logiky. Autorka v něm prozkoumává otázky lidské sexuality, potlačovaného hněvu, svůdnosti sklouznutí k hypochondrii a užívání farmaceutik i prazvláštní povahu mateřství a zároveň oslavuje hodnotu experimentování se životem – hodnotu zvídavosti, prostého úžasu a snahy žít naplno.

Deborah Levy píše povídky a romány, divadelní hry i poezii. Mnohé z jejích her nastudovala Královská shakespearovská společnost, jsou hojně vysílány televizí BBC. Její literární díla byla přeložena do čtrnácti jazyků. Levy je autorkou velmi ceněných románů, včetně Doplavat domů (v roce 2012 za něj získala prestižní Man Bookerovu cenu), The Unloved a Billy and Girl, i sbírek povídek Black Vodka a literární eseje Things I Don´t Want to Know. Žije v Londýně.

Horké mléko je příběh dvou žen, matky a dcery, kde jsou vykresleny vztahové poměry v závislosti na jejich komplikovaném životě. Jedna je osaměla a neví kudy kam, druhá je nemocná a hledá pomoc. Otázkou je, zda si nakonec pomůžou navzájem nebo se zničí

Sofie Irina Papastergiadisová je mladá žena, která se celý život stará o svou nemocnou matku Rose. Už neví kudy kam, a tak najde soukromou kliniku na jihu Španělska a odjedou i s matkou tam. Doufá, že doktor Gómez určí správnou diagnózu a následně vhodnou  léčbu pro její matku, která má stále nové a nové zdravotní potíže. Díky tomu, že se stará o matku, odložila svůj vlastní život na vedlejší kolej. Ve Španělsku dostává novou energii a sílu postavit se světu nebo jen své matce a nebo dokonce spíš sama sobě? Pomůže ji v tom i návštěva u otce, kterého jedenáct let neviděla? Není starost o matku jen výmluva pro to, že neví co dál?

Kniha popisuje vztah mezi matkou a dcerou. Někdy je to hodně drsné a pro mě neuvěřitelné, protože můj vztah s mamkou je úžasný a nedokážu si představit, že bych zažila něco podobného, co hlavní hrdinka popisuje v příběhu. Každopádně byly chvíle, kdy jsem měla Sofie plné zuby za to, jak uvažovala, jak přemýšlela a dokonce i za její chování. Ale následně jsem ji začala obdivovat, jak dokázala snášet nálady  své matky a neutéct s křikem hodně daleko. Protože její matku jsem neměla ráda mnohem častěji.

„Byl to dlouhý proces rozvazování a zavazování a opětovného začínání stále dokola. Zeptala jsem se jí, proč vůbec musí mít na nohou boty. Zvlášť pak boty s tkaničkami. Byl večer a neměla v úmyslu jít nikam ven.“

Některé myšlenkové pochody obou dvou hrdinek byly až za hranicí mého chápání. Místy jsem měla chuť knihu odložit a srovnat si to v hlavě, některé pasáže jsem si četla dvakrát, abych pochopila, jak to myslí nebo proč to dělají. Většina jejich činů na mě působila chladně, povrchně až depresivně. Příběh o osamělosti, hledání útěchy a podpory… To, jak na mne kniha působila se mi líbilo. Cítila jsem bezmoc, strach, samotu, nepochopení a ač to nejsou pozitivní emoce, musím ocenit, jak to autorka napsala a že dokázala na mne tohle všechno přenést…

Popravdě všechny postavy v knize jsou psány stejným stylem, všechny jsou složité a myšlenkově pro mě někdy záhadné a vzdálené. Je to dost těžké čtení, které jsem musela číst přes den, v klidu, bez hluku a soustředit se na něj. Kapitoly jsou sice tak akorát dlouhé a je v nich vždy vystiženo, co má být, žádný neuzavřený konec nebo nedokončená myšlenka. Děj je plynulý, navazuje na sebe a ztrácet se v něm rozhodně nebudete.

Doporučuji si pro Horké mléko najít čas a mít čistou hlavu, protože vám dá pár otázek k přemýšlení a nejen o ději samotném. Kniha je, dle mého mínění, určena čtenáři, který vyhledává literaturu těžkou a k zamyšlení. Který nechce plytké příběhy, jenž jsou lehce předvídatelné, ale hledá něco, co před něj postaví pár překážek.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart, kde si knihu Horké mléko můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Příběh života – Jan Sovák

Autor: Jan Sovák
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 180

„Karbonské močály byly pokryty rozsáhlými plavuňovými, přesličkovými a kapradinovými pralesy – rájem jak pro hmyz a další členovce, tak pro obojživelníky. Karbonu se proto často říká věk obojživelníků. Ti se postupně vyvíjeli v suchozemské formy plazů a dorůstali značných rozměrů.“

Sledovat vývoj života na naší planetě během uplynulých milionů let – od nepatrných jednobuněčných organismů v prekambrických mořích přes obrovské dinosaury až po savce a Homo sapiens – je fascinující zážitek. Kniha je přehlídkou toho, jak vědci dokážou z nalezených fosilií a stop zrekonstruovat podobu vyhynulých živočichů. Ponořte se do příběhu života a nechce se unášet dramatičností jeho evolučních proměn.

Jan Sovák, autor textu i ilustrací, se proslavil stovkami rekonstrukcí prehistorického života, které tvoří pod vedením paleontologů z celého světa. Je považovaný za jednoho z nejlepších malířů, kteří se věnují tématům z pravěku.
Jeho díla vystavují významná muzea v Evropě, Americe i Asii. Patří k nim i rozsáhlá sbírka jeho rekonstrukcí, která vznikla ve spolupráci s Národním muzeem v Praze.
Ilustroval přes 300 knih vydaných v 15 jazycích, byl ilustrátorem Crichtonova Jurského parku, který dal podnět k filmovému zpracování. S Donem Lessemem, vědeckým poradcem tohoto filmu, pak vydal řadu knih.
Původně pracoval klasickými výtvarnými technikami, ty však v poslední době obohacuje digitální technologií, a tak dosahuje mimořádné působivosti svého díla.

Věřte mi, že ve chvíli, kdy tuto knihu otevřete, ocitnete se v naprosto jiném světě. V minulosti, která utvářela to, kde žijeme dnes. Autor nezapomněl na spoustu detailů a díky jeho slovům a ilustracím, které je jsou famózní, vás dostane do kolen. Nejen milovníci dinosaurů, ale i ti ostatní si Příběh života užijí. Už jen na první pohled je to kniha krásná, velký formát, luxusní papír, obrázky, popisky…

V úvodu vás autor seznámí s tím, co všechno na vás čeká. Pak už se plynule přesunete do období Prekambria, kde to všechno „začalo“ a od té chvíle je to naprosto úžasné a fascinující dobrodružství, které se zastaví až u Lovců mamutů. A stejně, když se dostanete na konec, nebudete věřit tomu, kolik skvělých akcí jste díky panu Sovákovi zažili. Ač nepatřím mezi milovníky dinosaurů a Jurský park jsem viděla možná jednou a jen z rychlíku, musím se přiznat, že v tomto okamžiku se ze mě stává jiný člověk. Neříkám, že si poběžím hned koupit nějaké tričko s T-Rexem, ale určitě se začnu více zajímat o to, co tihle tvorové byli zač. A hned, jak dopíšu tuto recenzi, podívám se na Cestu do pravěku od Karla Zemana. Myslím, že tato kniha by se měla stát kultovní stejně jako film. 🙂

„Největší rozmanitosti v tomto období dosáhli dinosauři. Mechanismus obrany proti velkým masožravým druhům se zdokonalil, ale i velcí predátoři se vyvíjeli. Hlava a zuby se jim zvětšovaly, a aby se zachovala rovnováha celého těla, zmenšovaly se jim přední končetiny a prodlužoval ocas.“

V knize Příběh života najdete všechny informace, na které byste jen mohli pomyslet, a některé i navíc. Není to jen o tom, jak se vyvíjeli dinosauři, ale jsou zde i poznatky o rostlinách určitých dob, o počasí a podnebí, což samozřejmě souvisí s tím, jak se živočichům dařilo či nedařilo.
Tato publikace je velmi obsáhlá, ale díky ilustracím, které jsou perfektní a pořádně velké, kdy i tu nejmenší rybku vidíte ve větším měřítku, vám nebude připadat, že jste zahlceni informacemi, ba naopak budete prahnout po tom, abyste se dozvěděli čím dál tím víc.

Pokud máte doma dítě, které má rádo dinosaury, pravěk, či jste sami milovníky tohoto období, tak věřte, že tahle kniha vám nemůže chybět v knihovně. Luxusní zpracování tomu ještě dává punc vzácné publikace. Určitě se po ní poohlédněte.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart, kde si knihu Příběh života můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Je tohle láska? – Holly Bourne

Autor: Holly Bourne
Nakladatelství: Booklab/Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 455

„Jakmile jsme ale vešli do lesa, koruny stromů spolkly veškeré měsíční světlo a já neviděla ani ň. „Kyle, mně se tu nelíbí.“ Kyle se zasmál a objal mě kolem ramen. Ne nějak úchylně, jen ochranitelsky, takovým tím americkým způsobem. „LUMOS!“ zařvala jsem a bodla rukou do vzduchu. „EXPECTO PATRONUMMM.“ „Ehm, hele, víš, že ty kouzla z Harryho Pottera ve skutečnosti nefungujou, že jo?“ zeptal se Kyle, zatímco já civěla do tmy před sebou, zklamaná nedostatkem kouzelnických schopností.“

Amber, Evie a Lottie jsou tři holky, které čelí všem problémům pomocí přátelství, feminismu a sýrových křupek. Už jsem normální?!? byl Eviin příběh. Tenhle dojemný a zábavný román vypráví o Amber a o tom, jak těžká, plná bolesti, ale i radosti může být láska. Její matka nikdy nebyla příliš ukázkový rodič ani předtím, než se odstěhovala do Ameriky, znovu se vdala a podle všeho prodělala hotovou transplantaci osobnosti. Ale Amber doufá, že společné léto by to mohlo změnit. A pak je tu Král plesu Kyle, kluk, po kterém touží všechny holky. Opravdu by mohl mít o Amber zájem? Evie a Lottie si to myslí. A pokud ano, je tohle láska? Poutavý román pro chytré holky, které znají cenu skutečného přátelství.

Holly Bourne píše romány pro mládež a má blog o feminismu. Ze všeho nejraději si hlasitě stěžuje na stigmatizaci duševního zdraví, ženská práva a nedoceňování hereckých schopností Keanu Reevese. Hollyiným prvním dvěma knihám, Soulmates a The Manifesto on How to be Interesting, se dostalo velkého uznání a byly přeloženy do šesti jazyků. Am I Normal Yet? byla roku 2016 vybrána jako kniha Světové noci knih a inspirovala vznik klubů starých panen po celé Velké Británii.

První díl této série s názvem Už jsem Normální?!? (recenze) se mi líbil. A proto jsem se těšila na další, ovšem nevěřila bych, že bude ještě lepší než jednička. Ale stalo se! Příběh Amber byl perfektní. Smutný, veselý, vtipný, ironický a konec byl skvěle otevřený, který dává tušit lepší zítřky a můžu si všechno domýšlet, jak chci já…

Amber je sedmnáctiletá dívka, která žije se svým otcem, otřesnou macechou Penny a ještě otřesnějším nevlastním bratrem. Když ji potkáváme, ocitáme se na začátku prázdnin, kdy Amber odjíždí osm tisíc kilometrů daleko od domova, do Ameriky, aby léto strávila ve společnosti své matky, kterou neviděla už dva roky. Její máma je „nemocná“, proto ji opustila a de facto rozbořila celou rodinu a odstěhovala se pryč. Amber za ní jede pro to, aby našly k sobě zpátky cestu, vždyť je to její máma, mají společné vzpomínky, které jak Amber doufá, spojí obě dohromady. Navíc její matka vlastní se svým novým partnerem Kevinem tábor, kde tedy Amber bude s dalšími lidmi dělat vedoucí. Tam potká Kylea. Uf. Král plesu, americký úsměv, hráč basketbalu, stipendium ve škole a čte životopisy! Je tohle láska? A s mámou? Je to láska?

Musím říct, že tento díl se mi líbil mnohem více než předchozí. Byl to svižný příběh, který měl v sobě spoustu vtipu a já se místy opravdu smála nahlas, od srdce. Třeba když Amber použila kouzlo Lumos uprostřed lesa, máte to i v ukázce nahoře. Nebo když popisovala svým kamarádkám, Lottie a Evie, jak Melody (to je další táborová vedoucí) tančila na Pussycats Dolls 🙂 Fakt sranda k popukání.
Ale líbilo se mi to i z toho druhého pohledu, sice trochu smutného, místy depresivního, ale docela realistického. Nedokážu si představit, co musí dítě zažívat, když jej opustí vlastní matka, i když je nějak „nemocná“ a navíc dává dítěti najevo, že jej nepotřebuje. V některých chvílích bych Ambeřinu mámu vyfackovala, takto se k ní chovat… Ale ono to má svůj důvod. Ovšem já jej nepřekousnu… A právě to je přesně to, co se mi po dočtení knihy líbilo nejvíc. Ty různé pocity a emoce, které se ve mě svářely. Jak jsem Amber fandila, přitom jsem ji neměla ráda za to, že si nedokázala párkrát dupnout, pak jsem ji zase nechápala, co si myslí, že dělá, ale pak jsem ji zase vynášela do nebes, jak některé situace skvěle vykoumala… Prostě jako na houpačce… Tohle opravdu oceňuji.

„V Kevinově chatě se pořád svítilo. Neochotně jsem se k ní šourala a v duchu si přála, aby máma s Kevinem už spali. Než jsem vešla, nakoukla jsem dovnitř oknem. Nespali. Vypadali jako ztělesnění manželské lásky, schoulení vedle sebe na ošuntělém gauči. Mamka měla nohy v jeho klíně a Kevin jí je masíroval. Vešla jsem a zabouchla za sebou dveře. Oba nadskočili a mamka se od Kevina spěšně odtáhla. Kevin vstal a zubil se jako Zubil ze Zubilova, takže jeho zadkobrada vypadala ještě širší než obvykle.“

Je tohle láska? je kniha, kterou doporučuji přečíst všem holkám. Protože se nejen pobavíte, ale objevíte, jak je snadné si vytvořit opravdu pevné přátelství. Že stačí s lidmi jednat na rovinu, být upřímný, důvěřovat a všechno půjde jako po másle.

Celý příběh je napsán lehkou rukou, nikde autorka netlačí na pilu, nenadepisuje zbytečně pasáže navíc, takže se vám bude číst opravdu dobře. Všechno, co je v knize napsáno má svůj důvod. Je to příjemné čtení, já knihu přečetla za den u vody (ano, jsem trochu do červena na určitých místech) a musím říct, že jsem si ten den opravdu užila i díky Amber a jejím kamarádům, kteří mi byli všichni sympatičtí – až teda na již zmiňovanou Melody. Tu bych asi fakt nemusela, no, co byste čekali – americká roztleskávačka. :-))

Věřím tomu, že ve chvíli, kdy se pustíte do čtení, si k Amber okamžitě najdete cestu. Bude vám jí líto, budete se smát jejímu smyslu pro humor, budou se vám líbit její ironické poznámky a vtipné postřehy, ale v průběhu čtení zjistíte, že bez svých kamarádek, které tomu několikrát dodají korunu, by to nebyla ona. Jejich feministický klub se neztratí ani ve chvíli, kdy holky dělí osm tisíc kilometrů a to je krásné.
A samozřejmě dějová linka týkající se krále plesu je taková „standardní“, ale myslím si, že nakonec vás stejně překvapí. Tak jako vztah matky a dcery. Řekla bych, že závěr knihy je nepředvídatelný, aspoň tedy pro mne a to je velké plus! 🙂

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Booklab/Slovart, kde si knihu Je tohle láska? můžete koupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

Vůbec nic – Hanif Kureishi

Autor: Hanif Kureishi
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2018
Počet stran: 126

„Potlačování touhy. Kouřili jsme spolu trávu a dělali nesmysly, jaké jsme nikdy nedělali. Sex je jako umění: když víte, co děláte, nevíte, co děláte. Trvalo nám rok, než jsme si stvořili sex, který nás přesahoval. Nakonec jsme našli lásku a vášeň na stejném místě – ve svatém grálu lásky, jeden u druhého.“

Waldo, slavný filmový režisér, je kvůli stáří a nemoci uvězněn ve svém londýnském bytě. Je slabý a frustrovaný, opečovávaný svou půvabnou, o hodně mladší manželkou Zee. Ale v okamžiku, kdy pojme podezření, že Zee si začíná milostný románek s Eddiem, který je jeho „víc než známý a méně než přítel už přes třicet let“, je Waldo přinucen jednat: rozhodne se pár odhalit. Nejprve se ale chce ujistit, že podezření není jen výplodem jeho fantazie, a pokud ne, přijde na řadu pomsta…

Hanif Kureishi vyrůstal v Kentu a vystudoval filozofii na King´s College v Londýně. K jeho dílům patří Buddha z předměstí, který získal Whitbreadovu cenu za románovou prvotinu, The Black Album, Intimita nebo The Last Word. Kureishi je také autorem scénářů k filmům Sammy a Rosie to dělají, Le Week-End a Moje krásná prádelnička, přičemž poslední jmenovaný si vysloužil nominaci na Oscara za nejlepší filmový scénář. Vydal rovněž několik povídkových sbírek. Kureishi se stal držitelem francouzského Řádu umění a literatury, je nositelem Pinterovy ceny PEN klubu a obdržel Řád britského impéria. Jeho dílo bylo přeloženo do třiceti šesti jazyků. Je profesorem tvůrčího psaní na londýnské Kingstonské univerzitě.

Vůbec nic je smutný příběh na téma sexu a smrti, který vás upoutá a když se od něj na poslední stránce odpoutáte, nezůstanete stejní. Změní se vám pohled na určité části našeho života, tak jako po každé knize, která řeší těžší témata, které se týkají života a smrti. Na pár stránkách najdete zajímavý, emotivní příběh muže, který na sklonku svého života bojuje o kousek posledního štěstí.

Waldo je starý a nemocný bývalý režisér, který je uvázán na invalidním vozíku. Stará se o něj o dost mladší manželka Zee, kterou okouzlí nová příležitost a má pocit, že tím, že se stará o manžela, něco ji v životě uniká.
Tou novou příležitostí je jak jinak než jiný a zdravý muž. Když Waldo začne odkrývat jeho situaci, aby dostal svou ženu zpátky na svou stranu, protože o ni nechce přijít, začíná se odvíjet příběh plný emocí. Waldo na mě působí jako zatrpklý, nešťastný a sobecký muž, i když se jeho myšlenky a rozhovory zdají být vtipné nebo smířlivé s jeho situací. Pro mě tímto jeho postava byla o moc milejší a pochopitelná.

„Nemohu říct, že teď, když jsem téměř paralyzovaný a napůl mrtvý, by život byl méně zajímavý. Sousedé v osvětlených klecích svých bytů jsou působiví. Večírky jsou víc fascinující než válka a vždy skýtají příležitost natočit detaily. Ale nikde žádný sex. Sex je tady, za mnou, v každém smyslu toho slova.“

Další postavy v knize jako manželka, nejlepší přítel a nejlepší kamarádka jsou každá jiná, každá má jiný charakter a tím se tento příběh stává zajímavým a čtivým. Situace, které mezi sebou řeší, jsou napjaté a napínavé. Je třeba čtení věnovat plnou pozornost a vnímat ji, aby jste z toho měli ten správný zážitek.
Není předvídatelná, takže je třeba číst stránku za stránkou. Jednu část děje, což je zdravotní situace Waldy je podle mě dost reálná, se zbytkem se už tak často v obyčejném životě nepotkáme, ale i tak je to popsáno jako by to byla normální situace. Místy byl děj velmi vtipný, ale většinou jsem měla pocit, že na mě padá smutek a deprese. Hlavně při rozhovorech mezi Waldou a jeho ženou.

Kapitoly jsou akorát dlouhé, někdy mi přišlo, že ani nebylo třeba nové, protože přímo navázala větou v daném čase na předchozí kapitolu. I přesto, že je kniha útlá, je v ní velký příběh, který pohne každým, kdo si ho přečte. Jakým směrem, to už nechám na vašem posouzení.

Pokud nejste puritáni a nevadí vám téma sexu a smrti, bude vás tato kniha zajímat. Je třeba přepnout mozek od všechních starostí a věnovat této knize všechen svůj volný čas, protože to opravdu není plochý a lehký příběh, ale stojí to za to.

Hvězdné hodnocení:

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart, kde si knihu Vůbec nic můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan